Všichni ideologové používají obdobné triky. Ve prospěch své věci uvádějí dílčí informace, ze skutečného vybírají jen to, co se jim hodí, zaměňují pravděpodobné se skutečným a tříští faktů a argumentů zamlžují a nikoliv rozkrývají pravdivost reality. Proti náporu ideologické sofistiky není správná myšlenka ztracena, pokud neustrne na holé fakticitě.



Dnešní populisté sázejí na obavy a strach a chtějí bojovat proti islamizaci Evropy. Nerozlišují mezi teroristy a prchajícími migranty a zamlčují fakt, že drtivá většina uprchlíků nehledá zoufale nic jiného než lepší život. Navíc z toho, kdo je pokládán za vetřelce a ztělesnění vnější hrozby, se dělá příčina problémů, které by se slušelo spojovat spíše s efekty globálně fungujícího kapitalismu. Tady do hry vstupují tak zvané fake news. Tyto falešné, klamné zprávy nejsou holou nepravdivostí. Nejde o nesmysly, nad nimiž lze mávnou rukou. Fakes vycházejí z části z faktů, nebo z některých správných faktů, a proto jsou nebezpečnější, než kdyby byly jen nepravdou. Rasistů a sexistů se není třeba obávat, když si jen vymýšlejí a říkají hlouposti. Hrozbou se stávají ve chvíli, kdy své lži prezentují skrze výběr pravdivých skutečností.

Leč ani reakce levice na antiimigrantský populismus není lepší. Populisté stejně jako levicoví pokrokáři praktikují dvě srovnatelné formy klamání. Jedna skrývá pravdu pod pláštíkem lži a klamu - to, co vyslovuje, je zhola vymyšlené a aby to vyznělo důvěryhodně, vydává to za osobní svědectví. Druhá forma manipulace s „pravdou“ sděluje fakticky správné, aby klamala.

Populisté i levicoví pokrokáři praktikují šíření falešných informací a to s cílem sloužit tomu, co pokládají za Nejvyšší pravdu své věci, svého zájmu. Takový případ je znám od náboženských fundamentalistů. Neváhají lhát a klamat, pokud to slouží jejich víře a přesvědčení. Aby mohli zakazovat potraty, šíří „vědecky ověřené pravdy“ o zdravotních rizicích s tímto úkonem spojené. Podobně propagují kojení nemluvňat s odkazem na to, že nedávat mateřské prso dítěti je příčinou rakoviny. Populisté dodávají „důvěryhodnost“ své strategii vyvolávání strachu před migranty historkami o případech znásilnění a jiných zločinech páchaných údajně uprchlíky.

Levicoví pokrokáři si nezřídka počínají obdobně: mlčí o skutečných rozdílech mezi „životními styly“, kterým jsou uvyklí imigranti, a které jsou vlastní Evropanů. Obávají se, že by takové přiznání mohlo být bráno za projev europocentrismu. Připomeňme skandál sexuálního zneužívání dětí a nedospělců ze sociálně slabých rodin ze strany gangu Pákistánců, k němuž docházelo řadu let v severoanglickém městě Rotherhamu. Místní policie a veřejná správa přitom dělaly, že nic nevidí. Přispěla k tomu jak obava nedotknout se muslimů, nevystavit se podezřením z antiislámu, tak i britská zvyklost tolerovat etnické a kulturní odlišnosti komunit včetně chování a oblékání a nezasahovat, nesoudit, nekontrolovat ba dokonce přehlížet poměry v takových komunitách ve jménu respektu k názorové svobodě. Pokud nebylo žalobce, nebylo ani soudce. Na obavě „nedotknout se islámu“ se podepisuje také náhražková radikalita v projevech morálního pohoršování se nad překračováním morálně politických standardů. Uchyluje se k ní moderní levice, protože nedokáže formulovat politiku důsledně s ohledem na celek společensko-ekonomického systému a jen paběrkuje na dílčích a okrajových otázkách.

Oba tábory praktikují navíc i opačnou strategii, totiž lhaní pod rouškou pravdy. Populisté šíří falešné informace a zároveň využívají zprávy a informace z části pravdivé, aby zakryli své vlastní rasistické lži. „Lhaní prostřednictvím holých faktů“ se objevuje i na straně těch, kteří bojují proti rasismu a sexismu. Staví do popředí skutečnosti sice přesně popsané, které se v širším kontextu ukazují být tak či onak neúplné, zkreslené a zavádějící. Zatímco populisté tvrdí, že frustrace a znejistění šířící se v populaci vychází z hrozby nepřítele zvenčí, soustřeďují se levicoví pokrokáři na používané výrazivo a cenzurují výroky své a veřejně pronášené. Požadují kupříkladu, aby ze slovníku veřejných promluv zmizely veškeré sexistické a rasové výrazy, náznaky a poťouchlé dvojsmysly. Dodává jim to pocit morální nadřazenosti. Brzdí se tím věcná kritika a solidní neagresivní diskuse, kterou potřebuje každá společnost nepohrdající demokracií.

Holá fakta se na obou stranách obvykle vřazují do utkvělých představ napojených na názory, v nichž vůle vidět věci po svém předstihuje zájem o objektivní nezaujatost. Letošní soutěž o nejlepší pařížskou bagetu vyhrál pekař Mahmoud M´Seddi. Následně vyšel na webu iDnes článek pod titulem „Přistěhovalci zachraňují francouzskou bagetu“, ovlivněný snad tím, že při loňském kole soutěže byl jako nejlepší vyhodnocen výrobek od pekaře Samiho Bouattoura. Většina těch, kteří se k textu vyslovili v diskusi, označili text za promigrační propagandu. O slovo se přihlásily i komplotistické promluvy, soudící, že ve Francii šlo patrně o předem připravené divadlo k ohloupení davů. Titulek článku informaci zkreslil, diskutující ventilovali své vlastní dojmy a zájem o pravdivost se vytratil. Dotyčný pekař je sice potomkem přistěhovalce z Tuniska a může být třeba i dobrým příkladem integrace, ba asimilace ve Francii. Leč podstatné jako kdyby uniklo: jde o francouzského občana, který peče chleba a zřejmě dobře, nehledá jen výhody, nýbrž slušně podniká a odvádí daně. Má-li arabské jméno a je potomkem přistěhovalců by snad mělo být vedlejší, ať je to myšleno v duchu pozitivním, nebo opačně s apriorní nedůvěrou. Není to ani argument, že Francie potřebuje přistěhovalce, aby bageta zůstala bagetou, ani důvod zpochybňovat úspěšný výsledek jen kvůli původu toho, kdo ho dosáhl.

Mezi populisty a levicovými pokrokáři ovšem neplatí naprostá symetrie. Záměrem a zájmen levice jsou spravedlnost a emancipace, což jsou myšlenky a principy správné a dobré. Populisté naopak hájí nerovnost a akcentují rasové odlišnosti, což jsou pozice od podstaty špatné. Jakým způsobem mluvit pravdivě a přitom hájit a prosazovat správné. Sama přesnost a správnost faktů, jak bylo shora řečeno, nestačí nebo nevylučuje zneužití.

Cestou k pravdivé podobě skutečnosti by mohlo být uznání, že objektivita má v sobě humor, ironii, směšnost, dokonce zlomyslnost. V tom vězí její pravda, která není pouhou faktografickou správností. Humor objektivity nemá ráz posměšků, které šprýmujícího staví nad věc. Jde o žertovnost vepsanou do tkaniva reality samé. Naše společnosti přece prošly postupně řadou protikladných, protichůdných stavů, které jsou spojeny s poťouchlými či výsměšnými zvraty. Svoboda se dosahuje násilím a počestnost poklonkováním. Humor objektivity lze chápat i jako projev „lsti rozumu“, oné úskočnosti, kličkování rozumnosti v lidských dějinách. Vzdor všem možným iracionalitám, které historií lidstva doprovázejí, se svět vyvíjí stále více směrem k racionalitě, morálce a svobodě. Nemusí se nám to tak jevit, ani nemusíme mít jistotu, že se na tom každý z nás nějak podílí. Dějiny se nám předvádějí jako zmatená a nelogická změť převratů a změn. Jednáme, pravda, zhusta spontánně a přesvědčeni, že konáme ku svému prospěchu a přitom, aniž bychom toho byli vědomi, vykonáváme práci, jejíž dopady nejsme schopni dohlédnout.

Směšnosti neuniká žádný režim a nevyhýbá se žádnému systému. Doprovází totality i demokracie, směšnost měl nacismus, stejně jako stalinismus, bez ohledu na tragédie s nimi spojené. Stalinský komunismus byl převratem, který změnil velké emancipační naděje v teroristické sebedestruktivní násilí. Proletariát ztratil okovy, aby posléze ztratil Marxe (s jeho myšlenkou přeměny odcizené práci ve všestranně obohacující lidskou tvorbu a individuální sebetvorbu) a nakonec sebe sama.

Komickou objektivitu nepostrádá ani svět dneška. Individuální svoboda spojená s demokracií, působí směšně, když nabízí člověku jako životní program být svobodně rukojmím spotřeby, nejistého pracovního a těkavého životního nastavení nebo svobodné volby, ve kterých vítězí zastánci omezování svobody a zbohatlíci.

Ani nejlepší vtipy z let komunistické éry nikdy nedosáhly komičnosti, kterou produkovala samotná éra stalinské, poststalinské a normalizační doby. Podobně karikování prezidenta Trumpa nikdy nedokáže překonat obrovitou směšnost, kterou představuje Trumpův způsob vládnutí a rozhodování. Komické divadlo vytvořené z výroků a chování na způsob toho, co nyní každodenně předvádí současný americký prezident, by se asi pokládalo za vtipkování přepjaté a nepravděpodobné. Leč tento státník se už stal svou vlastní parodií a jeho iniciativy jsou směšnější než většina vtipů na jeho adresu.

Progresivisticky orientované noviny a stránky už vícekrát předpověděly, že si Trump bude muset sbalit svá fidlátka a zmizet ze scény. Sebevědomí komentátoři se nedočkali a dodnes nepřekonali šok, který jim způsobilo zjištění, že jejich jízlivé a nepřetržité útoky jsou neúčinné. Namísto, aby prezidenta destabilizovali, naopak přispěli k posilování jeho popularity. Zjevně nic nepochopili z toho, na čem spočívá individuální ztotožnění se s někým druhým. Zpravidla se tak děje skrze empatii pro slabosti druhého, nikoliv jen z obdivu k jeho přednostem a schopnostem.

Čím více se Trumpovy slabosti zesměšňují, tím více obyčejných, prostých lidí se s ním ztotožňuje a útoky na prezidenta přijímají a chápou jako očerňování mířící i na ně samotné. Pokud se prezidentovi stoupenci cítí být soustavně ponižováni paternalistickou pozicí liberálních elit, poselství vulgarit jejich oblíbence bude i nadále znít: „Jsem jedním z vás!“

Před půl stoletím se ve světě Západu zvedla mohutná vlna manifestací a akcí za práva menšin etnických, sexuálních a náboženských. Mládež chtěla ve jménu demokracie a etiky emancipace změnit svět. Na mušku si vzala životní styl rodičů točící se kolem bezpečnosti a materiálních hodnot. Dnešní populistická vlna je obdobně revoluční, byť ji nesou odlišné světonázorové představy a jiná morálka. Vychází z obav o práva většin, o bezpečnost a burcuje k obraně proti hrozbám spojovaným z přístěhovalectví. Starostí už není demokracie, nýbrž demografie. Před padesáti lety se společnosti začaly zpovídat ze svých minulých hříchů a následovala éra omlouvání se za to, co bylo kdysi spácháno. Současní populističtí vůdcové utvrzují své národy, že jsou morálně čisté a nevinné. Vyzdvihovat minulé národní oběti má větší váhu než poukazovat na národní poklesky.

Revoluce mění společnosti a také své aktéry. Západní společnosti, které zasáhla radikalizace mládeže před padesáti lety, se v atmosféře volání po svobodě a emancipaci a pod vlivem výzev k lidskosti a větší společenské odpovědnosti postupně měnily a změnily. Dokázaly přitom otupit sklony k revoluční radikalitě. Liberální demokracie zkrotila levicový extremismus.

Soudobý populismus nejen ovlivňuje, ale i mění moderní společnosti. Jeho extrémně pravicová radikalita sílí. Dá se zastavit a přetvořit? Holá faktičnost, kterou využívá rovněž tato radikalita, i když ji často spíše zneužívá, na to nestačí. Přesto nám fakta zůstávají jako jediný nástroj poodhalování pravdy objektivity. Prostřednictvím faktů se sváříme, kdo je k pravdě blíže, zatímco skutečnost nám přerůstá přes hlavu, zlomyslně se nám vysmívajíc. Co tedy zbývá? Být při argumentaci fakty kritický a sebekritický, nebrat fakta bezvýhradně za jasnou pravdu a pamatovat na přesah objektivity. Pod jejím vlivem se záměry člověka a lidská snažení proměňují, berouce přitom na sebe nezřídka podobu nepodařeného či špatného žertu.