Sociální nerovnosti v lidských společnostech existují od nepaměti. Na nerovnostním základu se historicky rozvíjely společenské a politické struktury. Aby se stavba společnosti nezhroutila, bylo třeba opakovaně příčiny nerovností vysvětlovat a jejich existenci obhajovat. Za tímto účelem vzniklé a osvojené ideologie, formulované v minulosti, nebyly nutně hloupější než ty současné. Poznat různé způsoby a postupy, jak se v dějinách vykládaly a dnes vykládají sociální nerovnosti, může přispět k pochopení základů, na kterých stojí instituce naší současnosti. A následně zvážit, zda a jak by se daly upravit a změnit. Takovou rešerši a rozvahu představuje kniha „Kapitál a ideologie“, která vyšla v září tohoto roku v Paříži.


Autor, Thomas Piketty, profesor ekonomie, vyvolal již před šesti lety pozornost svou první rozsáhlou studii „Kapitál v 21.století“. Nyní je k dispozici pokračování v podobě výkladu historie jako boje ideologií a jako hledání pozemské rovnosti a společenské spravedlnosti na téměř dvou tisících stranách. Opus je bohatě dokumentovaný statistikami ekonomickými a demografickými, grafy mapujícími poměry mezi politickými silami, ve školství a vzdělávání, a srovnávacími tabulkami údajů ekonomického růstu a ekologických dopadů. A vyvolává nemenší zájem jako autorova práce předchozí.

Existuje sociální nerovnost uvnitř zemí, protože tam daňový systém zvýhodňuje kapitál více než práci. Ale jsme také svědky tření nebo napětí v důsledku nerovností mezinárodně na regionální a globální úrovni. Část zemí těží ze stávajícího systému a vedle nich jsou země, které systém znevýhodňuje a které tím trpí. Jsou to země chudé, často velice lidnaté, které nedokáží své potíže zvládat. Naopak jsou země bohaté, kde sice sociální nerovnosti v různé podobě přetrvávají, ale jde o země silné a vlivné, které prokazují více schopnosti mít prospěch z globálně fungující ekonomiky a systému mezinárodních vztahů. Tedy obdoba oné sociální nerovnosti uvnitř zemí se objevuje i ve světovém měřítku.

Nerovnosti v podmínkách archaismu a supermodernosti

Piketty staví na vrchol světové nerovnostní hierarchie dneška oblast, která je momentálně nejvíce krizová a to je Blízký a Střední východ. Přitom se tam nacházejí země jak z nejbohatších ve světě a tak země velice chudé. Nerovnosti na Předním východě nevzešly z rasového a etnického dělení a nejsou ani tak docela dědictvím systémů otrokářské povahy. Jejich původ je, řeklo by se, moderní. Vychází z koncentrace ohromných zásob ropy na územích rozsahem nevelkých a málo osídlených v porovnání s ostatními částmi oblasti dnešního Předního východu. Jde o region se 420 miliony obyvatel, který se rozprostírá od Egypta po Írán a od Turecka po Arabský poloostrov. Odtud vyvážená ropa přináší sem prostřednictvím finančních trhů a světového platebního systému pohádkové bohatství. Z něho pak povstávají mimořádně silné ekonomické a sociální nerovnosti. Pro jasnější představu, objem finančních zdrojů kupříkladu Egypta se sto miliony obyvatel je stonásobně menší než objem příjmů z ropy, kterými disponuje Saúdská Arábie, Spojené arabské emíráty a Katar, kde žije podstatně méně lidí.

V minulosti položila základ k soudobým předovýchodním nerovnostem dělba Osmanské říše po první světové válce. Zohlednila mocenské zájmy britsko-francouzské před nároky místních etnických, náboženských a národnostním skupin. K tomu se následně přidaly smluvní záruky vojenské ochrany ze strany západních mocností, nabízené ropným monarchiím výměnou za těžební koncese a garanci nedotknutelnosti práv jejich vlastníků. Bez západního vojenského deštníku by dnešní politická mapa regionu vypadala jinak. Staré poměry se silně otřásly zejména po irácké invazi do Kuvajtu v roce 1990. Došlo k tomu v podmínkách rozpadu bipolárního světa, který dlouhodobě konzervoval silovou rovnováhu mezi Východem a Západem. V roce 1991 tak nikdo a nic nebránilo vojenské intervenci západních spojenců. Vrátila ropné zdroje kuvajtským emírům a předovýchodní zájmy Západu byly znovu potvrzeny a upevněny. Rozpad SSSR, v němž Západ ztratil soupeře, usnadnil silovou restituční operaci v zájmu silných západních zemí.

Blízkovýchodní události počátku 90.let označuje Piketty za „symbolický vstup do nové politicko-ideologické éry hyperkapitalismu“. Předovýchodní oblast se systémem udržování nerovností a jejich kontroly zažily otřes, který zanechal dlouhodobé následky. V následujících desetiletích se z nerovnostních poměrů Předního východu rodí směsice archaismu, hyperfinancované modernosti a kolektivní iracionality, jejíž výbušná potence soustavně sílí. V oblasti nabývá opět na váze logika koloniální a vojenská na úkor racionality diplomacie a vzájemně prospěšné spolupráce. Z hlediska toho, čemu ropná ložiska nakonec posloužila, tedy nikoliv k tlumení nerovností a potlačování chudoby v oblasti, ale naopak k jejich růstu, by bylo lépe nechat je pod zemí, neboť by to alespoň zbrzdilo globální klimatickou změnu. Vynalézavé právní a finanční systémy fungující globálně fixují vlastnická práva a ochraňují nenasytnou chtivost po stále větším a koncentrovaném bohatství. Od věci není ani to, že ropné monarchie Perského zálivu maximalně využívají služeb daňových rájů.

Předovýchodní „proprietaristické“ režimy, neegalitářské a neznající progresivní zdaňování sice vyznávají posvátnost vlastnických práv, ale to neznamená, že s nimi spojené autoritářství nutně zaručí velkým vlastníkům absolutní jistotu a nedotknutelnost. Silové soupeření frakcí a snaha vládců zapůsobit na veřejné mínění vyvolaly v Saúdské Arábii na konci roku 2017 zátah na místní miliardáře, včetně těch přímo spojených s královskou rodinou. Z iniciativy korunního prince Muhammada ibn Salmána byli zadrženi v rijádském Ritzu, vyšetřováni jako korupčníci a museli se vykoupit.

V arabských ropných monarchiích je bohatství rozloženo nejméně rovnoměrně a to jak v rámci domácí populace, tak mezi místními a zahraniční pracovní silou. V článku věnovaném měření nerovností na Předním východě v letech 1990-2016 uvádí Piketty spolu s dalšími dvěma autory, že tamní nerovnostní poměry, nejvýraznější v Kataru a SAE, jsou srovnatelné s nerovnostmi otrokářských společností dávné minulosti.

Kapitál versus nestabilita

Mimořádně vysoký stupeň nerovností na Předním východě zostřuje napětí a vytváří v oblasti trvalou nestabilitu. Je velký rozdíl mezi islámskými hodnotami, které místní režimy horlivě proklamují. Není to jen dogmatická přísnost, nároky na chování a vystupování muslimů. Jsou to rovněž zásady a povinnosti věřících dělit se s chudšími souvěrci a dbát na společenskou harmonii v rámci náboženské obce a na věrnost muslimské identitě. Shledává-li nemalá část společnosti muslimských zemí, že jednání bohatých a vlivných neodpovídá proklamovaným náboženským zásadám, je nablízku hrozba, že přehnaně bohatí budou nuceni čelit nenávisti a obviňování z nepravostí, korupce a zlořádu, které přejde do násilností. Přitom kulturní specifiky nemusejí hrát rozhodující roli, ani to, že islám se valně nepodílel na službě udržování systému kapitalismu a spíše sloužil monarchistickým systémům otrokářského a feudálního rázu.

Vládci ropných monarchií mají zatím dost prostředků, aby upláceli domácí obyvatelstvo a likvidovali nežádoucí opozici. Zavírají oči před místními donátory radikálů v muslimských zemí, neboť se tím napomáhá přelévat potenciální sociální konflikty do soupeření a válek znepřátelených muslimských táborů a radikálních frakcí.

Teoreticky vzato by nějaká federální a demokratická organizace v regionu ve formě Arabské ligy nebo podobné politické organizace mohla dohlížet na dělbu bohatství a starat se o investice do velkých projektů ve prospěch předovýchodní mládeže. Nic takového se ovšem zatím neděje. Regionální politické síly nemají dlouhodobou strategii a mezinárodní politicko-ideologická představivost je na řešení tohoto druhu nedostatečná.

Západní státy stejně jako evropské a americké soukromé subjekty pokládají za výhodnější udržovat status quo, především proto, že ropné monarchie od nich kupují zbraně, financují jejich sportovní kluby nebo university. Přehnaný respekt k panujícím poměrům a z minulosti pocházející vlastnická práva brání na Předním východě, ostatně jako je tomu v rozličných formách i jinde, definovat životaschopného modelu rozvoje a přejít na jeho uplatňování.

Národní egoismus zastírá globální příčiny nerovností

Západní aktéři by měli projevit větší smysl vidět dále, nesledovat jen vlastní krátkodobé finanční zájmy. Za situace, kdy kapitál nemá hranic a působí globálně, překračují i sociální nerovnosti hranice a nelze spoléhat jen na jejich oslabování v lokálním a národním rámci. „Nezájem promýšlet postnacionalistická řešení a zvažovat nové přístupy vedoucí k omezení sociální nerovnosti doma i ve světě, to povzbuzuje autoritářské a reakcionářské politické projekty. Dělo se tak v Evropě v první polovině 20.století a dělo se tak i na Předním východě napřelomu 20. a 21.století“, konstatuje Piketty a odkazuje na analýzy Hannah Arendtové.

Ve Původu totalitarismu poukazuje filosofka na zásadní omyl evropským sociálním demokratům ve 20. a 30. letech minulého století. Socialisté nedocenili postupující internacionalizaci průmyslového a finančního kapitalismu a postrádali schopnost promýšlet novou podobu mezinárodní spolupráce a nezbytnost federalismu. Podle Arendtové tím přenechali iniciativu dvěma nově se tvořícím etatickým postnacionalismům bolševismu a nacismu. Na nástup globalizace kapitálu odpověděly pokusem vytvořit egalitářské společenství nové identity, v níž sociální nerovnosti měly pozbýt smysl a zmizet, zhusta pomocí fyzické likvidace jejich údajných původců coby nepřátelé, případně eliminací nepřizpůsobivých obětí nerovností.

Na základě četby nejnovějšího Pikkettyho opusu lze dojít k soudu, že předovýchodní nerovnosti, vnitřní a mezistátní, zrcadlí limity soudobého „hyperkapitalismu“. Koncentrace kapitálu a moci tam dosáhla závratné výše. Ve spojení s rostoucí tendencí dávat kapitálu svobodu k pohybu po světě se obrací proti smyslu samotného systému. S kapitálem a zbožím se do pohybu uvádějí lidé a rozšiřuje se jejich obzor poznání a možnosti srovnávat. Postupující globalizace zesílila koncentraci bohatství a prohloubila chudobu. Ideologie nejsou sto pádně zdůvodnit a obhájit nevyhnutelnost a přirozenost rostoucích sociálních nerovností v lokálním i světovém měřítku, doma i venku, a odpor vůči sociálním nerovnostem jako hmatatelné nespravedlnosti roste. V nespokojenosti je, pravda, nemálo iracionality, ale spokojovat se s tímto konstatováním nebo s tvrzením, že současné společnosti jsou mnohem více nastaveny na vnímání krizí než na to, aby se ze světa radovaly, je nejen nedostačující, ale dokonce i velice nezodpovědné. Nerovnosti vytvářejí ve společnostech i ve světě zákoutí zloby. V nich hledají šanci hazardéři podnikající na trhu idejí a politiky. Jejich projekty, mířící na důsledky nerovností zpravidla v domácím národním rámci a nikoliv na jejich globální příčiny, přinášejí autorům dočasnou popularitu, zisk a slávu, leč nejsou bez rizika neslavných konců a vážných škod v národním i širším celku.