Poslední květnový pátek zemřel ve Lhotě u Kardašovy Řečice arabista Peter Púčik. Za necelých sedmdesát pět let pozemského života za sebou nenechal nijak rozsáhlé badatelské dílo. Přesto skrze své názory, svými postoji a službou orientalistice vyryl stopu, kterou ponechat zavát prachem zapomnění, by bylo nejen nespravedlivé. Navíc by to ochudilo historickou paměť naše česko-slovenské společenství o jeden cenný střípek důležitého významu, o jeden z příkladů lidské slušnosti, poctivosti a skromnosti, které nemívají ve většinové paměti na růžích ustláno.


Púčik reprezentuje osobitý prototyp příslušníka generace, kterou v letech pro tvůrčí rozlet zásadních, srážela politická normalizace a mezinárodní izolace. Skromnost, ostych, hrdost nebo čistá pokora a lidská slušnost mu přikazovaly neudělat ze svého života případ, který by mu vynesl popularitu a slávu. Znalosti, sečtělost, analytická schopnost, jazykové dispozice, to byly základy, na kterých se Peterovi nabízela možnost slibné kariéry. Pokud toto lákadlo odmítl v 70.letech, nejednal jinak ani o dvacet let později, kdy se poměry změnily a svět se otevřel.

Poznali jsme se někdy v polovině 70.let v pražském Orientálním ústavu. Přišel z ministerstva zahraničí, kam se v duchu doby dostal po studiích v Moskvě. Nesl si sebou nejen skvělou znalost ruštiny, ale i arabštiny. Proč se vzdal slibné kariéry diplomata, o tom jsme tenkrát nijak nemluvili. Těm, kteří se Petera ptali, co ho svedlo sejít z Černíckého paláce na břeh Vltavy do malostranské budovy bývalého konventu Maltézských rytířů, kde Orientální ústav tehdy sídlil, odpovídal stručně: „Nechtěl jsem nosit kravatu“.

V době, kdy jsem se s Peterem v ústavu začal pracovat, byly vyhlídky orientalistických bádání dosti mizerné. Po létech rozkvětu v letech šedesátých, kádrové a stranické prověrky řady oborů decimovaly. Jako arabisté jsme měli štěstí, že neodešel Ivan Hrbek, autor vědecko-historického překladu koránu a historik zaměřený na studium arabských pramenů k dějinám Slovanů. Jeho bohatá knihovna a zkušenosti, to byly silné podněty. U Hrbka našel Peter velké pochopení a hltavě si od něj bral poučení a inspiraci tam, kde potřeboval doplnit znalosti.

Společně s Peterem a dalšími kolegy jsme se sešli na sběru dokumentů a pramenů k dějinám otázky Palestiny. Orientální knihovna byla zaměřená spíše na klasická díla ligvistická, krásnou literaturu a staré dějiny. Prameny a literatura k moderním dějinám se hledaly dosti krkolomně. Přes mezinárodní knihovní výměnu, která nebyla tak docela svobodná, a často se mobilizovaly soukromé kontakty a známosti, když šlo o výpůjčky z neveřejných knihoven, zejména ministerstva zahraničí. V tomto ohledu byly Peterovy dovednosti k nezaplacení.

Sborník Dokumenty k Palestinské otázce vydaný interně, a pak knížka Palestinská otázka v nakladatelství Academia tehdy těžce a zdlouhavě prosazovaná, by bez velkého dílu Púčikovy práce sotva došly vydání. Nesou zajisté pečeť doby. Leč tvrdit o nich, že jsou jen tendenční, by bylo nespravedlivé. Tyto opusy vznikaly na základě poctivě vytvářené pramenné základny a nic nezamlčují, ani nezveličují. A je třeba vzít v úvahu i to, že v době vzniku těchto svazku bylo solidní historické literatury na téma otázky Palestiny opravdu poskromnu.

Peterovi hodně pálila v kapse stranická legitimace. O to více pak v roce 1977 v souvislosti se zveřejnění Charty77. Mezi lidmi, kteří se připojili k hnutí Charty, měl několik přátel a pomáhl jim. Filosof Zbyněk Fišer alias Egon Bondy využíval Peterových služeb, když potřeboval orientální literaturu pro své studie o indické, čínské a islámské filosofii. Nesouhlas s pronásledováním chartistů vedl Petera k tomu, že požádal o zrušení svého stranického členství. Z komunistické strany se tehdy odejít nedalo. Existoval jediný způsob a to vyloučení. A pak následoval vynucený odchod z ústavu. Peter skončil u kotle ve výtopně na karlínské sidlišti Invalidovna. Ale intelektuální práce mu chyběla. Překládal, přepisoval texty jiných, pomáhal a četl. Jen zázrakem nepřišel o život, když při jeho službě jednou vybuchlo zařízení výtopny.

Po listopadu 89 o Peterovy arabistické dovednosti projevila zájem BIS. V rámci své práce přijel jednou i do Paříže a po letech jsme si pěkně popovídali. Vyprávěl mi, jak bylo těžké americkým poradcům vysvětlit, že představa spravedlnosti je v arabském prostředí odlišná a specifická a že odstranit domácího tyrana cizí rukou nebude nikdy přijato jednoznačně. Dobře tušil, že západní invaze do Iráku se s arabskou specifikou nutně střetne.

Několik let věnoval Peter službě orientalistice, když redigoval cizojazyčný vědecký časopis Archiv Orientální. Naposledy jsme spolu diskutovali nad příspěvkem o Bondyho názorech na islámskou filosofii. Text Petera Púčika Poznámky k Bondyho dějinám islámské filosofie vyšel řadu let poté v publikaci Kužel, Petr a kol., Myšlení a tvorba Egona Bondyho. vydané koncem roku 2018. Poukazuje na originalitu Bondyho přístupu k islámskému myšlení. Podle filosofa je myšlenkově cennějším přínosem dílo některých osobností islámské učenosti mystického zaměření než samotná „arabská filosofie“, v níž je původní a zajímavý jen její podíl na pěstování vědeckého poznávání s praktickým dopadem. Bondymu se zamlouvali muslimští učenci, kteří měli větší smysl pro ontologie a metafyziku ve smyslu klasické řecké předsokratovské filosofie než arabští středověcí filosofové. Tvrdil také, že se islámští mudrci za svou „předsokratičnost“ na rozdíl od většiny křesťanských filosofů středověku nestyděli.

V jednom slunném letním dni jsem za ním přijel do Lhoty u Kardašovy Řečice. Na téměř samotu se uchylil z Prahy v duchu své životní zásady „minimalizace potřeb“. Naplno tam mohl uplatnit svou mimořádnou manuální zručnost a nápaditost. Kdysi mne v tomto směru vícekrát pomohl a inspiroval. Našel v tom jihočeském koutu laskavé prostředí a novou rodinu. Připomněl mi Erazima Koháka, českého filosofa amerického emigranta. Peterovo vidění světa s ním velice souznělo životním optimismem, nenáročnosti a skromností. Ač sám nedosáhl k výšinám slávy a pověsti, byť mu k tomu schopnosti a předpoklady nescházely, prokázal orientalistice na různých úrovních nemalé služby. A jeho lidská stránka, nezištnost a morální poctivost se nemohly nevtisknout do myslí a vzpomínek každého, kterého se dotkly.