Po tragédiích posledních dnů ve Francii se teze politologa Samuela Huntingtona o povaze konfliktů ve světě po konci studené válce může jevit potvrzena. Soudě tak alespoň podle určitých reakcí, které se nyní ozývají. Není to však spíše past nastražená na nás lidi Západu?


V záplavě dramat spojených s islamistickým terorismem je svůdné vidět v tom potvrzení teze o střetu civilizací, vyslovené v 90. letech minulého století. V roce 1993 vyvolal americký politolog Samuel Huntington vášnivou debatu tvrzením, že konflikty po studené válce již nebudou konflikty ideologií, ale kultur a identit. Na Huntingtona se snášely kritika i obdiv ze všech stran a spory o jeho výklad ho stíhaly až do roku 2008, kdy zemřel.

„V reakcích na nejnovější atentáty ve Francii je nemálo podnětů k obhajobě teze harvardského profesora“, konstatoval dnes ráno komentátor francouzského rozhlasu a dodal: „Na straně určitých vůdců muslimských zemí, mám na mysli tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, ale není jediný, se dere do popředí pokušení brát klíč „střetu civilizací“ za nástroj ke čtení současného světa“.

Netřeba chodit daleko, aby se projevila spornost takové čtení současnosti světa, toho, co se děje daleko ale i blízko od nás. A uvědomit si, že v pohledu na události přes sklíčko „střetu civilizací“ se skrývá past, které je třeba se za každou cenu vyhnout.

Námitka spočívá v tom, že obětmi tohoto „střetu“ vyvolávaného islamistickými sektáři nejsou jen ti, které o kterých slyšíme nyní - v kostele se modlící věřící a učitel z veřejné školy - nebo předtím publikum jednoho pařížského koncertu či karikaturisté z časopisu Charlie Hebdo. Drtivá většina obětí terorismu po celém světě jsou muslimové, kteří byli zabiti nikoli proto, že byli „špatnými muslimy“, ale proto, aby se „terorizovali“ přeživší a mohli se snáze podmaňovat a ovládat. Od Afghánistánu po Nigérii, od Kavkazu po Alžírsko je historie posledních čtyř desetiletí psána krví, prolévanou především v muslimském světě. Myslet si, že jde v prvé řadě o křesťanský Západ je omylem, byť Západ a zvláště sekulární Francie patří mezi vybrané terče nenávisti fanatiků.

Číst a vysvětlovat odporné zločiny, kterých jsme svědky, jako boj islámu se Západem, není správné. A to bez ohledu na to, že Erdogan, který si hraje na osmanského sultána, nebo bývalý malajský premiér Mahatír, obhajující právo muslimů se Francii mstít, verbálně živí, popichují a režírují „civilizační spor“.

Jedním z hlavních kritiků Huntingtonova opusu je izraelský historik Yuval Noah Harari. Jeho knihy vyšly i u nás. Harari soudí, že islamistický fundamentalismus, účelově ideologizovaný islám, není válkou proti Západu, ale válkou proti civilizaci vůbec. Lečka se skrývá právě tady. Uvažovat a reagovat, jako kdyby západní civilizace byla jediným cílem a musí se tak bránit vůči těm z jiné civilizace. Teroristé by tím dosáhli svého. Na islám a všechny muslimy by přenesli vinu za vlastní zločiny. Pro nelidské jednání a barbarské chování by nemělo být místa v žádné civilizaci. Odpověď na teror by proto měla oddělit nelidskost fanatiků od jedné civilizace a kultury bez jejího vyřazování z civilizačního universalismu lidstva. To je rozhodně těžší dnes, kdy mají navrch emoce. Je to ovšem postoj skutečné tváři světa bližší, než „střet civilizací“, po kterém touží a volají extremisté.