Lež a pravda v politice
V posledních letech se v politice prohlubuje tendence brát pravdu faktickou jen za jeden z názorů. Obdobně se děje se zkreslování skutečnosti a lež úspěšně konkuruje pravdě. Představitel největší demokracie neváhal vydávat lež za fakt a obecnou pravdu.
Už před Trumpem Spojené státy samozřejmě lhaly. Jako všechny říše! Lež je klasický politický úskok. Mccarthismus byl plný lží, lhalo se v případě americké účasti na puči v Chile v roce 1973, nemluvila se pravda o zbraních hromadného ničení v Iráku.
Americká společnost je ovšem živou demokracie, která nakonec pravdu odhalí. Tisk, spisovatelé, filmaři, voliči dávají pozor. Království lži není tam, kde se lže, nýbrž, kde se lež přijímá. Donald Trump nebral lhaní pouze jako nástroj a berličku. Stala se mu pohonnou látkou takové politiky, v níž pravda je to, na co slyší a co bere lid. V roce 2017 prohlásil: „Média neříkají pravdu, protože nereprezentují lid“.
Respekt k pravdě skutečnosti, k vědeckému koncensu, patří k „normám politického chování“, jak píše Davida Brookse v New York Times. Trump takovou normalitu pošlapával. Ze všech škod způsobených jeho mandátem je zřejmě závadou nejzhoubnější spojení instituce prezidenta, ve Spojených státech tak klíčové, s nedůvěrou k pravdě skutečnosti. Ale označit Trumpa za hanebného a příkladného lháře by mohlo zastřít jinou zvyklost, jiný přístup k pravdě a zacházení s ní, kterými trpěla politika v 80. a 90. letech.
Bylo tomu v dobách vlády Thatcherové a Reagana a jejich vlivu na světovou hospodářskou politiku. Tehdy byla globalizace a všeobecná deregulace prezentovány jako nevyhnutelnost. Debata se o tom nevedla a heslem se stalo: „There is no alternative“. Takzvaná neoliberální politika byla prezentována jako pravda skutečnosti, nikoliv jen jako pravda věrná jedné myšlence, jednomu názoru. Avšak cílem politického projektu, pokud vychází z ověřitelných faktů, kupříkladu z ekonomických čísel, by mělo být objektivně opravovat reálnou skutečnost, nikoliv ji jen přizpůsobovat jednomu názoru.
Liberálním vůdcům 80. a 90. let se podařilo vytvořit dojem, že ti, kdo přicházejí s čímkoliv jiným, jsou jen lháři. Tento postoj začal oslabovat postavení pravdy a pravdivosti v politice. Trumpovy lži vznášené proti systému, proti establishmentu, jenž svou volbu vydával za jedinou pravdu, měly volnou cestu.
Zlo, živené takovým mechanismem, je hrozivé. Bidenův úspěch sice smývá urážky, leč kritéria demokratické slušnosti jsou oslabena. A to nejen v Americe. Steven Levitsky, profesor politologie na Harvardu, napsal v roce 2019: „Když se porušování pravidel opakuje, společnost si zvyká na poklesky a úchylky. To, co se kdysi zdálo abnormální, se stává normálním“. Trumpovy čtyři roky oslabily v Americe i po světě všechna kritéria politické normality.
Už před Trumpem Spojené státy samozřejmě lhaly. Jako všechny říše! Lež je klasický politický úskok. Mccarthismus byl plný lží, lhalo se v případě americké účasti na puči v Chile v roce 1973, nemluvila se pravda o zbraních hromadného ničení v Iráku.
Americká společnost je ovšem živou demokracie, která nakonec pravdu odhalí. Tisk, spisovatelé, filmaři, voliči dávají pozor. Království lži není tam, kde se lže, nýbrž, kde se lež přijímá. Donald Trump nebral lhaní pouze jako nástroj a berličku. Stala se mu pohonnou látkou takové politiky, v níž pravda je to, na co slyší a co bere lid. V roce 2017 prohlásil: „Média neříkají pravdu, protože nereprezentují lid“.
Respekt k pravdě skutečnosti, k vědeckému koncensu, patří k „normám politického chování“, jak píše Davida Brookse v New York Times. Trump takovou normalitu pošlapával. Ze všech škod způsobených jeho mandátem je zřejmě závadou nejzhoubnější spojení instituce prezidenta, ve Spojených státech tak klíčové, s nedůvěrou k pravdě skutečnosti. Ale označit Trumpa za hanebného a příkladného lháře by mohlo zastřít jinou zvyklost, jiný přístup k pravdě a zacházení s ní, kterými trpěla politika v 80. a 90. letech.
Bylo tomu v dobách vlády Thatcherové a Reagana a jejich vlivu na světovou hospodářskou politiku. Tehdy byla globalizace a všeobecná deregulace prezentovány jako nevyhnutelnost. Debata se o tom nevedla a heslem se stalo: „There is no alternative“. Takzvaná neoliberální politika byla prezentována jako pravda skutečnosti, nikoliv jen jako pravda věrná jedné myšlence, jednomu názoru. Avšak cílem politického projektu, pokud vychází z ověřitelných faktů, kupříkladu z ekonomických čísel, by mělo být objektivně opravovat reálnou skutečnost, nikoliv ji jen přizpůsobovat jednomu názoru.
Liberálním vůdcům 80. a 90. let se podařilo vytvořit dojem, že ti, kdo přicházejí s čímkoliv jiným, jsou jen lháři. Tento postoj začal oslabovat postavení pravdy a pravdivosti v politice. Trumpovy lži vznášené proti systému, proti establishmentu, jenž svou volbu vydával za jedinou pravdu, měly volnou cestu.
Zlo, živené takovým mechanismem, je hrozivé. Bidenův úspěch sice smývá urážky, leč kritéria demokratické slušnosti jsou oslabena. A to nejen v Americe. Steven Levitsky, profesor politologie na Harvardu, napsal v roce 2019: „Když se porušování pravidel opakuje, společnost si zvyká na poklesky a úchylky. To, co se kdysi zdálo abnormální, se stává normálním“. Trumpovy čtyři roky oslabily v Americe i po světě všechna kritéria politické normality.