Arabská společnost morálně upadá. Nejde o masy zmanipulované propagandou. Odpovědnost mají arabští intelektuálové a vzdělaní lidé, kteří formují občanské svědomí. Chybí hlas, který by odsoudil Hamás. Není slyšet jasné palestinské stanovisko: naše věc je spravedlivá, máme právo na vlastní území, ale nikoliv za cenu barbarství. Současné dění v Gaze podvazuje nejen šanci na mír. Povzbuzuje kolektivní zbabělost, která Arabům staví překážky ke svobodě projevu a k právu jedince myslet a být sám sebou.

Některé země jako Egypt a Alžírsko mají zkušenost s metodami islamistů a jejich záměry. Islamisté touží po Chajbaru, tedy podrobení Izraelců a Židů pod nátlakem zbraní po vzoru znerovnoprávnění obyvatel židovských osad prorokem Muhammadem a jeho stoupenci v 7.století na území ležícím severně od dnešní Medíny. Islamisté nemají za cíl vytvořit palestinský stát, jejich snem je chalífát. Vyznávají mesianismus s judeofobní vizí. Je to mytologie, připisující Palestinci tragickou roli. Vtlouká se mu do hlavy, že povražděním židovské populace v Palestině bude svět převrácen naruby a palestinský Arab osvobozen. Slibuje se mu území a osvobození, ale za cenu, že sám zahyne a s ním veškerý nemravný svět. Hamás vnucuje představu, že posláním každého Palestince je být pěšákem posvátného tažení a následně jeho obětí. Osvobodit se znamená v islamistické ideologie obětovat se a nechat se zabít. Kdo nyní volá po svobodě pro Palestinu si zřejmě neuvědomuje, že je na špatné adrese. A izraelský útok v Gaze dostává ráz řecké tragédie. Je nevyhnutelný a přitom nemůže nejít na ruku nepříteli. Čím více obětí, tím lépe pro věc islamistů.

Nenáboženské elity v arabském světě jako kdyby slepě ustupovaly a přijaly mechanismus afektu a pomsty, bolesti a frustrace. Podléhají iluzi, že hrozba svržení světa do propasti za cenu osvobození Palestiny obsažená v islamistické vizi není sice prostředkem nijak chvályhodným, ale momentálně mobilizuje a mohla by účinkovat. Přitakání arabského intelektuálního prostředí, byť nepřímé, v zájmu snění o převratném konci stávajícího světa západního pořádku jako o jediném možném řešení situace v Palestině, je zoufale odzbrojující.

Dnes je snadné oplakávat oběti na obou stranách a nacházet původce násilí na straně izraelské okupace. Slovo „islamismus“ se v tom ale ztrácí. Vražedná ideologie jako kdyby se další lidskou tragédií odviňovala tím, že použitá brutalita byla pochopitelnou reakci. Připomeňme si vraždění v pařížském Bataclanu 13. listopadu 2015. Co tehdy motivovalo fanatiky islamismu? Zcela jistě nikoliv situace na okupovaných územích Palestiny. Vzali si za cíl hudební zábavu mládeže podobnou v mnohém té, kterou zmasakrovali teroristé Hamásu na jihu Izraele 7.října. Nemlčme o přehmatech izraelské okupace, ale srovnávat ji s islamistickým terorem je hanebné.

Palestinský problém je zneužíván proti snahám demokratizovat arabský svět. Dokud byla ve hře otázka dekolonizace a nároků podle mezinárodního práva, byla solidarita s palestinsko-arabskou stranou namístě. Stala-li se z toho záležitost rasová, arabská nebo nábožensko-muslimská, s tím se ztotožnit nelze. Akcí 7.října dali její aktéři najevo, že chtějí území pro Palestince za cenu utopení Izraelců. Vyhánění Palestinců je nepřijatelné. Ale Arab, který se vydává za osvoboditele Palestinců, má na svém kontě smrt nějakého Palestince. Dává přednost vidět Palestince mrtvého či krvácejícího spíše než živého s jeho složitostí, touze po samostatnosti a po svobodě. Palestinec je Araby delegován k tomu, aby na sebe převzal odpovědnost za jejich historické nezdary a aby se za ně mstil kvůli někdejšímu koloniálnímu bezpráví. Má Arabům vrátit historickou váhu po vzoru idealizované Andalusie před pádem Granady. Palestinec je opakovaně přibíjen na kříž co by mučedník arabské historie. „Kéž by Alláh osvobodil Palestinu od osvoboditelů Palestiny“, napsal Kamál Daúd, alžírský spisovatel pronásledovaný islamisty.

V arabském světě je zvykem podléhat patologii jinakosti. Žid je někdo odlišný, součást odmítané části lidstva. Výrazem „žid“ se označuje Arab, který se chce osamostatnit a myslet po svém. Arabové vyčítají Židům svobodomyslnost a tedy to, co jim samotným chybí. Není divu, že se tak arabská většina chová. Po desetiletí se Arabové vychovávali tak, aby nebyli schopni pochopit onu silnou touhu Židů mít vlastní zemi. Nic je nenutilo o takové židovské touze přemýšlet. Muslimská mytologie navíc stavěla Žida do pozice někoho špatného, bloudícího a zatracení hodného. Kořeny vnímání Žida v arabském světě jsou právě v té neznalosti a v předsudcích. A váha nepoznání a neochoty poznat autorizuje podporu a souhlas s nelidskostí toho, kdo, jako islamistický džihád nebo Hamás, zabíjí a masakruje. Celoarabská nechuť přijímat reálný stav věcí se projevuje zejména tehdy, když konkrétní skutečnosti promluví proti arabskému přesvědčení ohledně Palestiny.

Intelektuál mezi Araby podléhá pokušení počítat mrtvé a zabité a porovnávat jejich množství. Ale logika srovnávání vede k logice nelidského. Otázka Palestiny existuje jako reálný politický a historický problém a tváří v tvář Izraeli přetrvává. Není to žádná fabulace. Zápas Šoa proti Nakbě – židovského holokaustu a palestinského vyhnání, který by Arabové rádi hráli tam, kde žijí, Evropu nevyjímaje, a co mají snahu režírovat islamisté, je divadlo. Ztvárňuje se tu nějaká historie, která se chce zafixovat. Není snahy s tím něco udělat a skoncovat s tím, protože to živí posedlost a dovoluje to roubovat na minulost vlastní arabské představy.

„Arabská ulice“ reaguje na palestinský problém tak, jako kdyby to byl problém její, zatímco mrtví souvěrci v Sýrii nebo v Číně ji neznepokojují. Palestina je Araby vyvlastněna, ale bez snahy o nápravu. Stávající krize sotva vyvolá hmatatelnou pozitivní arabskou solidaritu na pomoc Palestincům ve smyslu cesty k nějaké územní suverenitě. Probudí spíš v každém islamistu. Kolik stipendií se nabízí v arabských zemích Palestincům? Kolik rodin by tam přijalo palestinské uprchlíky? Arabské pojetí solidarity viditelně selhává. Není skutečný zájem o Palestince v jejich každodennosti a o budování jejich státnosti.

Žádný zločin nenapraví jiný zločin. Válka, kterou nyní vede Izrael je zajisté ospravedlnitelná, ale spravedlivá není. Vzniká tu další drama. Válka vytváří zabijáka zítřka, budoucí vraha. Je to kruh, uzavřený cyklus bez východiska. Je třeba viděl problém ze dvou různých úhlů. Z jedné strany pohled lidskosti s nárokem pro každého, právem na humanitu pro Izraelce a Žida a pro Araba a Palestince. Z druhé strany je v sázce demokracie. Čím více je upozaděna Palestina, o to více se rozmáhá iluzorní chalífát. Mír v Palestině by mohl osvobodit každého Araba od historických iluzí a islamistického mesianismu.

Stávající generace Arabů zřejmě nedožijí míru v Palestině, možná i několik dalších pokolení. Ale každý by si tam měl bránit svou lidskost před nelidskostí schopnou mást hlavy a popřít srdce většiny. Nelidskost je velmi nakažlivá a pokud Arabové nedokáží odsoudit nehumánní ve vlastních řadách, dopad té nákazy je pak takový, že hlas jednotlivce mizí a ztrácí se v nerozlišitelné mase. Hlas pro Palestince nese riziko, že bude stržen vírem kolektivně a hysterické judeofobie. Jak manifestovat proti válčení, aniž by se to chápalo jako odmítnutí Izraele a Židů na celém světě? Jak být Arabem souhlasícím s existencí státu Izrael a nebýt zároveň označen za zrádce a ze souhlasícího s kolonizací a masakrováním Palestinců? V tom vězí veškerá arabská svízel. Má to nemalý dopad i mimo arabský svět. Zájem bránit dorozumění a živit nenávist přesahuje hranice Blízkého východu.