Masakr spáchaný na pomezí Izraele a Gazy dne 7. října má neblahý dopad na myšlení. Emoce z obou stran svádějí k černobílému pohledu. Návrat k řeckým klasikům by mohl napomoci opustit manicheistické sklony.

Tváří v tvář hrůzám barbarství spáchaných Hamásem a tvrdosti izraelské reakce se myšlení zastavilo a racionalitě přivyklé nuancování mizí. Svět zamrzl do binární opozice, dobro a zlo, bílá a černá. Na plné obrátky se rozjela válka deklarací věrnosti. Proizraelské nebo propalestinské a podle toho se argumentuje. Každý, kdo se hlásí k jednomu či druhému táboru, jako kdyby nechápal nebo nechtěl pochopit o co jde.

Na obou stranách sporu je právo: Palestínců na životaschopný a prosperující stát a Izraelců žít po svém v míru a bezpečí. Myslet zároveň na obojí se nedaří. Jsme svědky proher nestrannosti myšlení, slábne uvědomování si rozpornosti a zvažování příčin a následků, a stejně tak absentuje apriori nezaujatý přístup, ve které má zároveň místo universální lidský soucit.

Antická řecká literatura nabízí návod, jak přemýšlet o složitosti v lidském jednání. Předvádí spletitosti mezilidských vztahů, příčin a následků a nesoudí přímočaře ani zlo, ani dobro. Udržuje rovnováhu mezi protivníky a náklonnost tvůrce a čtenáře tu přechází od jednoho hrdiny ke druhému a naopak.

V Antigoně zobrazil Sofoklés svár legitimity dvou protichůdných postojů. Tváří v tvář svému strýci Kreóntovi, který brání státní zájem a občanský smír, zastává Antigona nezadatelné právo na úctu k předkům. Tragika konfliktu vychází ze střetu dvou legitimit a nesmiřitelnosti jejich zastánců. Na Blízkém východě dnes proti sobě stojí protivníci, obdobně jako ve starořecké tragédii, ve stavu neslučitelnosti právních nároků s krvavými dopady .

Starořecká tragédie brala v úvahu rozdíl mezi činem a jeho motivem. Trójskou válku sice vyvolal únos Heleny trójským princem Parisem, ale prapříčinou je vůle bohů. Jinými slovy, dobro a zlo nepocházejí od lidí, ale jejich příčinou jsou mimo lidské okolnosti. Hledání prvního viníka je pak v zásadě marné. Oidipús je sice pachatelem zločinů, ale plnou odpovědnost za své činy nenese. Zavraždí svého otce a ožení se svou matkou, ale koná tak nikoliv zcela vědomě a z vlastní vůle. Snaží se vyhnout svému osudu, ale marně se brání zlým činům, pro které byl předurčen. V Sofoklově posledním dramatu Oidipús na Kolóně je nakonec zásahem bohů ospravedlněn. Oproti spravedlnosti archaické, která bere na vědomí pouze spáchané činy, předvádí řecká dramatika posun myšlení směrem ke zvažování kontextu a motivů jednání a činů. Není asi náhodou, že Sofoklova hra, která uzavírá dílo starořeckého dramatika, se pokládá za oslavu humanity athénské demokracie.

Hrůzostrašné účtování, které dnes nabízí situace ve východním Středomoří, zapadá do logiky starodávného zákona o odplatě. Každý lidský život je stejně cenný, ale každá smrt nenese stejný smysl. Něco jiného je být úmyslně zmasakrován jen proto, že jde o izraelského Žida a takto záměrně být popřen v lidskosti samé. A je něco jiného zahynout při bombardování Gazy, které je vedeno za účelem likvidace teroristické hnutí. Na obou stranách je bolest a utrpení, ale nevyvolaly je srovnatelné úmysly. Dávat mezi oba činy rovnítko jen dále prodlužuje archaický cyklus násilí bez vyhlídky na jeho přerušení a skončení.

Masakr 7.října nebyl dílem žádného nadlidského osudu. Vyšel především z úmyslu Hamásu, který cynicky naplánoval to, co si předsevzal jako chtěný následek, když podle sobě vlastní bezohledné krutosti nahrál Izraeli na tvrdou reakci. Čím více palestinských obětí, tím větší šance, že vzplane požár celého Blízkého východu. Izraelská vláda padla bezhlavě do pasti. Ale sotva se dalo čekat něco jiného, zejména od premiéra, který se nikdy nesnažil dělat něco, co mohlo zvýšit šance na přijatelný mír. Nejde o to poměřovat odpovědnost a podíl viny jedné a druhé strany. Jde o to rozhodně odmítnout jako nelogické hledat omluvu pro masakr spáchaný Hamásem odkazem na situací, v níž žijí Palestínci, a zároveň pranýřovat Izrael za to, že reaguje nepřiměřeně na barbarství, které Izraelce citelně poznamenalo.

Řetězec akcí a reakcí, příčin a následků, nemůže nedojít do okamžiku, kdy je třeba ho přetnout. Děje se tak příkladně v řecké tragédii. Na způsobu, jakým starořecká dramatika postupně traktovala příběh Oresta lze dokumentovat vývoj řeckého mravního cítění. Hrdina zapletený do rodového po generace trvajícího proplétání zločinů a pomst zavraždí svou matku a jejího milence. Podle Homéra je za to postaru obecně chválen. V dobově mladším podání Aischyla je Orestés, z něhož spáchané zločiny udělaly šílence, očištěn. V aténském Areopagu je postaven před tribunál, souzen a zbaven viny. Pekelné soukolí nekonečného zřetězení odplat je zlomen.

V současném konfliktu by měl nastat takový okamžik rozhodujícího zlomu. Jako kdysi v Řecku, by ho mohl vyvolat rozumný podnět vzešlý z přímo nezaujatého vnějšku. V případu Oresta vzaly na sebe úlohu prostředníka, který napomůže přetrhat pouta k trvalé nenávisti, demokratické Athény. Řecké tragédie dávají návod, jak k tomu pochopit složitost dnešního dramatu, tak k hledání cesty k jeho ukončení. A doporučují méně se stavět jen na tu či onu stranu a více zvažovat vyhlídky na společně sdílenou lidskost.