...aneb v přírodě se pořád něco děje...

I období klidu přírody má pro mne své zvláštní kouzlo. Kdysi mne fascinovala kniha Miroslava Nevrlého o Jizerských horách. Když sugestivně popisoval atmosféru prosince a ledna v lese a horách, míval jsem přímo vidiny. To když třeba popisoval polární záři...

A tak chodím do lesů, vod a strání pořád. Ještě se mi snad nestalo, že bych se někdy vrátil rozladěný nebo bez toho, že bych nezachytil něco zajímavého, pomíjivého a neopakovatelného. Nejen dvakrát nevstoupíš do stejné řeky...Choť se mne při návratu domů vždy ptá, jak bylo. Po pravdě odpovídám, že krásně...

Letošní zima je tak trochu jako italské manželství, vše má dynamiku, o překvapení není nouze, odhadovat vývoj věštěním z křišťálové koule. A tak je chvíli ještě podzim, už jaro a pak najednou modrý třpytivý sníh a rampouchy, kouzelné výtvory, nabízející krásu ke zvěčnění.

A na to vše já rád slyším, ochotně zaklekám i zalehám, mnohdy s bradou na vodní hladině zvedám ty hozené rukavice.
Tož opět se mnou pokoukejte, co mne oslovilo a co jsem si v posledních týdnech pro přátele krásy od Matky bezúročně zapůjčil.

V galerii postupně dolů (kdy se už konečně odhodlám a naučím psát komentáře k obrázkům...) dva obrázky ohnivce rakouského...Ne, ne, to opravdu není příspěvek do místních vzrušených diskusí...Na třetím trochu netypické ucho Jidášovo alias boltcovitka bezová. Následuje drobná a hojně rozšířená houbička ze zajímavým povrchem a ještě zajímavějším názvem: měkkouš kadeřavý... A pak ještě dvakrát moje oblíbená zimní disciplina...Tak zas někdy a nezanedbávejte tu byť spící krásku za okny...