aneb
Jak lidojed useknul svému pronásledovateli hlavu a položil ji Kreutznauerovi k nohám

Je to jako zjevení. Člověk se rozhlédne a vidí, jak najednou a zničehožnic všichni té migraci a multikulti soužití rozumějí. Jako když junior poprvé sáhne na ženu a získá pocit, že to byl právě on, kdo objevil sex pro celý svět, že doteď o tom nikdo neměl ani ponětí.

Přitom je sex i multikulti pořád dokola, tisíce let pořád stejné. Radost starost.

Jednou z mých nejoblíbenějších knih, a rozhodně tou, kterou bych si vzal na opuštěný ostrov, je Robinson Crusoe, život a zvláštní podivná dobrodružství námořníka z Yorku. Jenomže ne ta v Čechách nejrozšířenější verze pro děti od Josefa Věromíra Plevy (1957), ale dvoudílné melantrišské vydání z roku 1933. Pleva totiž jeden z nejarchetypálnějších lidských příběhů nejenže zkrátil mírnixdírnix o 17let, odstranil většinu úvah o Bohu, smyslu existence, vztahu jedince a společnosti, významu práce pro přežití, ale (a to jistě zbystří i dnešní xenofobové) vypustil z textu řadu úvah o rozdílnosti kultur, možnosti integrace divochů do tehdejší britské společnosti a dnes nekorektních rasových poznámek. Prostě spisovatel Pleva udělal z krvavého Hamleta besídkovou dětskou říkanku.

Přitom - to, co se před 300 lety odehrávalo na opuštěném ostrově, jako by se v jistém smyslu odehrávalo i dnes na poloostrově Evropa.

Úvod přeskočím, všichni to znáte. Trochu rozmazlený kluk vyšší střední třídy se rozhodne zahrát si na dobrodruha. Všechny ty epizodky, kdy Robinson Kreutznauer, syn německého obchodníka, přestěhovaného do Skotska (už tehdy všude samá migrace), byl postupně zajat piráty, po útěku se stal sám plantážníkem a obchodníkem s otroky, přelétneme a zastavíme se až na neobydleném ostrově, který se měl na několik desetiletí stát jeho domovem.

Jen z toho, co zachránil z lodi a z vlastní píle postupně vybudoval poměrně pohodlnou a pohodovou existenci, kterou si náležitě užíval. Sklízel obilí, rýži, vinné hrozny, pomeranče, měl stáda koz, psa, kočky, opevněnou jeskyni i letní besídku na slunném místě ostrova, povídal si s papouškem a biblí, vyráběl košíky i hliněné nádobí, psal deník a pižlal kalendář. Víceméně se dostal do stavu, kdy by tento ostrov bez lidí neměnil za nic jiného. V duchu osvícenství si tak vytvořil trochu skleníkovou, ale v jeho postavení ideální ostrovní „civilizaci“.

Období míru, radosti a zvelebování trvalo krásných 16 let. Do té doby, než na pláži objevil lidskou stopu, která mu byla velká. Ejhle, moře se otevřelo, na ideální ostrov mohou i jiní, a to mnohé komplikuje. „Takto jsem se přesvědčil,“ říká, když přemýšlí, komu by stopa mohla patřit, „že o ďáblu tu nemůže být řeči, ale že se tu jedná o něco daleko horšího, totiž o divochy…“

Zatím šlo jen o stopu. Nezdůrazňuji schválně paralely, které se nabízejí, protože inteligentní čtenář na ně přijde sám. Neznámá stopa začala působit v Robinsonově dávno smířené duši zmatek.

Dva roky po stopě (18 let od ztroskotání) objevil Kreutznaeur na pobřeží děsivé ohniště, plné ohlodaných lidských lebek a hnátů.

„S hnusem jsem odvrátil tvář, neboť se mi zdvíhal žaludek, a kdybych nebyl dosti otužilý, jistě bych upadl do mdlob.“

Zmatek se proměnil v děs.

„Vroucně jsem pozdvihl oči k nebesům a v záplavě slz děkoval Bohu, že mi určil, abych vyrostl na takovém místě povrchu zemského, které je uchráněno od takových zlých netvorů, jako jsou oni divoši.“

Robinson byl na svou dobu a situaci velmi dobře vyzbrojen, měl k dispozici několik ručnic, pistolí, dokonce šavlí. Žil nejčastěji v pevnosti, kterou si postavil. Přesto strach z neznámého nebezpečí začal ovlivňovat jeho každodenní život.

„Nyní se mi vedlo tak dobře, že jsem skoro ničeho nepostrádal. Přes to však myslím, že ustavičný strach před divochy a starost o záchranu života uskrovnily značně mou vynalézavost a smysl pro pohodlí. Tak jsem se například nadobro vzdal krásného plánu, kterým jsem se dříve mnoho zabýval, totiž že část svého ječmene vysladuji a uvařím si tak pivo.“

Tak, Brit německého původu se ze strachu před nežádoucími imigranty vzdal i piva a jeho myšlenky těkaly kolem dvou pólů. Jednak se s upřímnou prostotou zaobíraly smyslem nepochopitelných lidožroutských rituálů a druhak sám sebe přesvědčoval k razantnímu vojenskému činu.

Nejdříve se ptal sám sebe.

„Ohrožují mne snad, abych po spravedlnosti se vmísil do jejich sporů a mstil jejich vzájemné vraždy?“

Ano, dokud nezaútočí přímo na mě, raději se do ničeho neplést. Nebo?

„Což vím, jaký úkol jim Bůh přisoudil? Jistěže tito divoši nepovažovali své počínání za zločin. Jistě že se to nepříčilo jejich svědomí a poznání. Neměli tušení, že se dopouštějí nepravostí a hřeší proti božským zákonům, jako to děláme my. Zabití zajatce bylo jim tolik, jako když my zabíjíme vola, a lidské maso se jim zdálo právě tak přirozeným pokrmem, jako nám skopovina.“

Vedle těchto mírumilovných, tolerancí a sluncem prozářených úvah, se mu hlavou honily i jiné představy. Dnem i nocí vymýšlel, „jak bych ony netvory přepadl a pobil, nebo alespoň tak zastrašil, aby se sem už nikdy neodvážili.“ Robinsona například zaujal i plán, že pěti až šesti librami prachu podminuje ohniště, které pak vybuchne, až si lidojedi zapálí oheň.

Nakonec neudělal nic a čekal, jak se situace vyvine. Mezitím se ale na scéně objevil fenomén Pátek. Robinson se totiž pustil do snění o tom, jak by v případě budoucího střetu s divochy mohl získat levnou pracovní sílu.

„Představoval jsem si, dostanu-li jednoho nebo i více divochů, že si z nich vychovám otroky, kteří budou poslušni mých rozkazů a nikdy se mi nezprotiví.“ (S něčím takovým samozřejmě Plevova romantická verze z 50. let počítat nemohla.)

Čtenáři i Robinson se dočkali a na ostrovní pláži přistálo asi 30 domorodců se dvěma zajatci.

Zatímco jednoho z nich hned omráčili dřevěným mečem a „kuchali a řezali“, druhý zajatec využil okamžiku a dal se na útěk. Tři divoši, posléze už jen dva, ho začali pronásledovat, jenomže uprchlík byl mnohem rychlejší. „Ujal jsem se nyní se zápalem svého plánu, neboť jsem viděl, že je teď čas, abych získal touženého sluhu a že Prozřetelnost mě vyzývá, abych tomu nebožáku zachránil život.“

Prvního pronásledovatele srazil Robinson pažbou ručnice k zemi. Druhého, mířícího na něj šípem, musel zabít výstřelem, ačkoliv se původně snažil neprozradit se střelbou před ostatními divochy na pláži. Mezitím se začal probouzet první omráčený pronásledovatel. Chápu, že následující popis asi nebyl vhodný pro dětskou literaturu, a proto i tuto osvobozující misi Pleva dost předělal. Nicméně my dospělí bychom měli vycházet z originální, tři stovky let staré verze.

„Viděl jsem, jak na mého chráněnce padá strach, ale když zpozoroval, že se chystám, abych po divochovi střelil, tu můj divoch – jak jej budu zatím nazývat – mi dával na srozuměnou, abych mu půjčil obnažený meč, který mi visel po boku. Svolil jsem. Sotvaže divoch popadl zbraň, utíkal na nepřítele a jedinou ranou mu uťal hlavu tak obratně, že ani německý kat by toho lépe a dříve nedokázal. … S podivnými nesrozumitelnými posunky vracel mi meč, položiv mi je k nohám i s hlavou sťatého nepřítele…“

No comment.

V tomto bodě asi svůj první blog přeruším. I další příběhy Robinsona a Pátka jsou překvapivě dodnes velmi inspirující. Zejména způsob „integrace“ Pátka do Robinsonovy ostrovní i životní civilizace. Pokusy proměnit divocha v praktikujícího křesťana přinášely úsměvné, kuriózní, ale někdy i životu nebezpečné situace. Z uvedeného starého příběhu by asi bylo možné nabízet nejrůznější ponaučení, třeba to, jak postupovat, chceme-li zachránit jednoho divocha před jinými divochy. I Pátek jedl lidské maso a jen shodou okolností se ocitl na špatné straně stolu. Tím, že se rozhodl vzepřít osudu a utéct od nebezpečného ohniště, zvolil vlastně i za Robinsona, neboť kdo utíká krátce před vlastním porcováním, zaslouží si pomoc a záchranu. Kdo je zrovna v tu chvíli pronásledující, zaslouží si ránu pažbou nebo výstřel. Jedno bez druhého nefunguje. Nebo jinak, chceme-li zachránit pronásledované, musíme i za cenu výstřelu a zabití zastavit pronásledující. V dramatickém popisu osvobozování Pátka je naznačen i další možný postup, cosi ala „ať si to ti divoši vyřeší mezi sebou sami“. Pátek se dokonce nabídl, stačilo půjčit mu meč, Robinsonovi pak k vítězství zbývalo jediné, strpět pohled na useknutou hlavu.

Daniel Defoe byl především žurnalista. Robinson, ani další jeho romány nejsou proto jen oddychovým dílem pro znuděné snílky. Reflektují realitu 17. století. Příběh námořníka z Yorku byl napsán a slavil své první úspěchy přesně v době, kdy se konečně i Anglie stávala koloniální mocností a značná část společnosti začala přemýšlet, co s těmi lidmi-divochy, kteří se tak hrozně moc od nás, „civilizovaných“ liší. Multikulti realita byla na světě. Dnešní situace není absolutně nic nového, ani zvláštního a šokováni mohou být jen ti, co neměli rádi dějepis.

„Ó jak směšné je počínání člověka posedlého strachem,“ říká na jednom místě originální Robinson Kreutznauer. „On jej olupuje o všechnu zbraň, jíž by mu rozum jinak poskytl.“

Zbraň a rozum jsou další slova důležitá pro řešení vzniklé situace. Taky klid a rozvaha. Ze všeho nejméně by nám ale pomohlo romantizování současného evropského příběhu. Pohádky pro děti obvykle války nevyhrávají.

P. S. Ale ani nemusíme propadat sebemrskačství. Každá doba měla svá tabu, o multikulti a divoších píše Defoe sice zcela otevřeně, ale například o sexu nepadne ve dvou objemných svazcích (tedy třech desítkách života muže v nejlepších letech) ani zmínka.