(Varování! V tomto blogu se nikde neobjevují slova: Angela, uprchlík, ani Donutil.)

„Pište, pište, to vám nikdo nemůže zakázat," říkal mi ještě pár měsíců před tím, než mu Švédská akademie udělila Nobelovu cenu za literaturu Jaroslav Seifert. A já nepsal a nepsal, a ani mi to nikdo nezakazoval, takže jsem dlouho cítil, že jsem se tomuto odkazu slavného a milého člověka s fistulovým hláskem zpronevěřil.
Protože jak krásně by se právě toto zneužívalo na besedách se slavným spisovatelem... Působilo by to opravdu velmi pamětnicky a významně, vyprávět jen tak mimochodem, jak mi na začátku 80. let nositel Nobelovy ceny za literaturu říkal: Pište, pište, to vám nikdo nemůže zakázat... Leč já nepsal a nepsal, jako bych chtěl podvědomě oplácet Jarouškovi starý rodinný dluh.
(Toto důvěrné oslovení není asi nejvhodnější, ale myslím, že ode mě by ho snesl lépe, než když ho byl nucen přijímat od režimních spisovatelských Jidášů, lžikamarádů s výhodou (Pilař, Florian), kteří s ním přímo na nemocničním lůžku uspořádali dobovou televizní realityshow, na téma Jak náš přítel Jaroušek k Nobelově ceně přišel.)
Když jsem tak coby student bloudil po Ladronce a minimálně dvakrát se nedozvonil, nebo byl odmítnut u č. 23, představoval jsem si, jakého básníka potkám. Těšil jsem se na setkání se statečným člověkem, který, ač rodem proletář, dokázal už v roce 1929 odejít z militantní gottwaldovské KSČ (ne jako někteří až 18. 11. 1989), který se v 50. letech zastával vězněných spisovatelů, na konci šedesátých protestoval proti okupaci a hned v lednu 1977 podepsal Chartu 77. Byl jsem zvědavý na básníka - muže
„Tvůj prs
je jako jablko z Austrálie
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Austrálie
Jak mám rád toto počitadlo lásky!“
No a taky tu byl ten starý rodinný rest. A na konto tohoto příběhu a vzpomínání na mého prastrýce Otakara Štorcha Mariena a jeho slavné Aventinum se nakonec přece jen otevřela branka břevnovské vilky. Od 20. let minulého století napsal a přeložil mladičký Jaroslav Seifert pro Aventinum řadu textů. Nicméně nebylo s ním jednoduché pořízení. Jaroslav Seifert dlouho předlouho sliboval například báseň Vous svaté Starosty, dokonce už inkasoval několik záloh a byl mým prastrýcem pronásledován osobně, telefonem a snad i telegrafem, ale nikdy svůj závazek nesplnil.
Nikdo si už nepamatuje, o čem ta významná báseň, jakási loretánská elegie, měla být, nepamatoval si to ani Jaroslav Seifert tenkrát na sklonku roku 1984 v břevnovském pokoji s výhledem do zahrady. (Nevím, možná raději dělal, že si nepamatuje, abych po něm případně nechtěl vrátit ty zálohy.)
Přitom špatné svědomí si našlo cestičku, dávno po krachu nakladatelství Aventinum, po válce a dalších životních peripetiích, se v roce 1957 ve Spisech J. Seiferta objevila krátká báseň, jakási omluva prastrýci, kde přiznává prohýření záloh. Končí slovy:
„No, už se stalo. Tiše klene
se v čtverci ambit zšeřelý
Ó pane Štorchu-Mariene,
už jsme to štěstí neměli,
já, ani Vy, jen rcete, že ne?
Vše leží dnes už v popeli.“

První i další setkání byla velmi milá a přátelská. Překvapil mě jeho vysoký, až trochu kňouravý hlas, jakoby nepatřil k představě „muže“ nebo dokonce „statečného muže“. Ale hlas, stejně jako už nepříliš poslouchající tělo, byly evidentně mimikry vysokého věku, protože myšlenky formuloval jasně, malá očka mu jiskřila až určitým rošťáctvím, s velkým přehledem se mě vyptával na poměry na fakultě žurnalistiky, kde jsem tenkrát studoval, dokonce na některé konkrétní vyučující, které výsměšně, ale přesně charakterizoval. Taky došlo na onu větu „pište, pište, to vám nikdo nemůže zakázat…“
Pak jsme se potkali ještě jednou a to už jsem překonal svoji pokoru a stud a přinesl k podpisu i nějaké knihy. (Poprvé jsem si je nebral, představa, že budu působit jako zamilovaná studentka s památníčkem, mě děsila.)
Nakonec mimikry nemimikry se i Jaroslav Seifert odebral TAM, mezi miliardy většinou nepoetických duší.
21. ledna 1986 se konal státní pohřeb. Národního umělce, nositele několika státních cen za literaturu a Nobelovy ceny, si vrchnost přece jen netroufla pohřbít podobně jako třeba filosofa a prvního mluvčího Charty Jana Patočku, s řvoucími motorkami za zdí a burácejícím vrtulníkem nad rakví právě ukládanou do hrobu.
Měl jsem tenkrát půjčený z fakulty starý foťák, tak jsem vyrazil na jakési cvičení z předmětu fotožurnalistika. Začal jsem ráno u Rudolfina, kde se konala oficiální část pohřbu. Smutní lidé, jak se na pohřeb sluší, postávali od rána venku, mohli postupně projít kolem vystavené rakve a položit květinu. Pak se Dům umělců, jak zněl tehdejší název Rudolfina, hermeticky uzavřel a dovnitř směli jen přísně vybraní oficiální hosté. Rozhodl jsem se vynechat následující rodinný obřad v Břevnově, abych stihl mezitím přejet vlakem do Kralup, kde bylo poslední rozloučení a uložení do hrobu. Tenkrát jsem si toho nějak nevšímal, ale kralupský hřbitov byl zamořený množstvím agentů. Snažil jsem se hodně fotit, ale pamatuju si, že mě zaujalo, jak ve vrcholné chvíli rozloučení se zesnulým mistrem se za mnou dva chlapi docela nahlas bavili o převodovce.
Při odchodu ze hřbitova na mě hned vybafli, zamávali nějakým průkazem a odvedli stranou. Občanský průkaz! A co to máte v té tašce? Vlastně moc nemluvili, spíš jen tak pohrdavými gesty dávali na srozuměnou, co mám jako dělat. Chtěli, abych jim dal všechno, co jsem nafotil. Bohu díky za můj věčný bordel v zavazadlech, v brašně přes rameno jsem od rána shromažďoval plné i prázdné krabičky od filmů. Ty prázdné jsem ukazoval a se souhlasem estébáka vracel zpátky do tašky, přitom se mi podařilo slavnou špehovací síť oklamat a dva filmy ze šesti zachránit.
Toť vše. Tělo leželo bezpečně v hrobě, já pokračoval ve studiu. Teprve roky po revoluci jsem se dozvěděl, že pánové od brány kralupského hřbitova nelenili a poslali hlášení do školy, kde se mělo dokonce hlasovat o tom, jestli mě z dalšího studia vyloučit nebo ne. Rozhodně jsem se necítil jako hrdina, celé to divadlo bylo především směšné. Jako bych viděl rozverné oči břevnovského dědouška a smál jsem se s ním. Soudruzi nevěděli až do poslední chvíle, co si se svým dávným soudruhem počít. Lezl jim neskutečně na nervy, ale byl tak slavný a tak milovaný mezi „pracujícím lidem“, že si ho netroufli zašlapat do země podobně, jak to bez uzardění udělali s tisícovkami jiných.
Někteří žijí v představě, že Jaroslav Seifert byl jen lehkovážným básníkem ňader a květinek. Ale dokázal nám poslat i takovýto vzkaz.

„Až budeš o nás číst
pár řádek v historii,
o zemi kvetoucí,
o bouřích, povodních,
snad ještě uslyšíš,
jak v černé bubny bijí
a z hloubi našich dní
ozve se krutý smích.“

P. S. Před dvěma roky se můj synek nakonec přece jen dostal na poměrně prestižní pražské Gymnázium Jaroslava Seiferta. Nebyl to prvoplánový záměr, spíš náhoda, že jsme druhou přihlášku odeslali právě na tuto školu. Dlouho se zdálo, že ani přijat nebude. Jak jsem tak nervózně popocházel po chodbách školy a čekal, jak přijímačky dopadnou, vybavovaly se mi najednou všechny uvedené „seifertovské“ historky a jako překvapivě intenzivní živé obrazy se mi vracela ona dávná setkání, ta poťouchlá očka a milý hlásek. Cítil jsem, že pokud se právě na tuhle školu syn dostane, bude to i JEHO zásluha, možná jako splátka dávno propitého dluhu, možná, a to je pravděpodobnější, jako básníkova radostná odpovědnost za to, že příběhy musí mít své konce a že zkazit pointu je ten nejsmrtelnější hřích. Díky, Jaroušku…