Vánoce jsou od toho, abychom se poveselili, přejedli a spolu se svými nejbližšími zavzpomínali na ty, kteří třeba ještě o minulých vánocích byli s námi, ale pak odešli. Tam.


Na koho budu vzpomínat já?
Určitě na babičku Aničku z Kolína.
Na babičku Ludmilu z Prahy.
Na svoji první velkou lásku, veterinářku Šárku, jedinou ženskou, se kterou jsem se miloval na loveckém posedu.
Na svoji tetu, která se upila.
Na herce Františka Filipovského, který mě provedl po zákulisí Smetanova divadla a naučil kouřit dýmku.
Na Alexandra Rurika Ronského, ruského šlechtice, českého herce a keňského obchodníka, u kterého jsem měsíc bydlel v Nairobi pár metrů od domu Karen Blixen.
Na chýnovskou babičku Míjinku, která nebyla mojí pokrevní babičkou, zato byla pokrevně spřízněna se Schwarzenberky.
Na chýnovskou tetu Hedu, klavírní virtuózku, která nebyla mojí tetou.
Na spisovatele Františka Kožíka, který měl do poslední chvíle špatné svědomí z propagandistické návštěvy katyňských hrobů.
Na Václava Havla, o jehož ženách jsem napsal knihu a na ty ženy, z nichž některé už jsou taky Ty Tam.
Na Jaroslava Seiferta, který mi říkal: Pište, pište, to vám nikdo nemůže zakázat.
Na svého dědečka Jaroslava, kterého jsem nepoznal.
Na svého dědečka Josefa, kterého jsem sice poznal, ale on skoro nemluvil.
Na starou tetu Milenu, které jsem chodil jako školák nosit uhlí a občas i vynášet nočník.
Na pana Choděru ze Starého Města, který si s námi pořád chtěl vyměnit sklep.
Na Pavla Tigrida, do jehož pařížského Svědectví jsem vstoupil 31. 12. 1989.
Na paní Pavlíkovou, která bydlela pod námi pár metrů od dnes zvané Pražské křižovatky a celé noci prokřičela z otevřených oken: Čáčo, Čačíku, pojď domů!!!
Na Irenu Ravelovou, se kterou jsem několikrát prochodil židovský Kolín.
Na její sestru Hanu Greenfieldovou, která mi odpustila vinu za holocaust.
Na prastrýce Otíka, spisovatele a nakladatele, jehož Aventinum bylo jako Ohňostroj, a kterému o posledních vánocích, pár týdnů před smrtí, tolik chutnal babiččin diabetický štrúdl.
Na tchyni Martu, která dlouho ležela v bezvědomí ve Vinohradské nemocnici a my se synkem jezdili po Ruské okolo a volali: Marto, vstávej!
Na tetu Pepu ze Senožat, po které jsem veselej a bordelář.
Na své potomky, kterým nebylo umožněno se narodit.

A na desítky dalších. Tak si taky na někoho vzpomeňte.
Šťastné a veselé!