Od počátku druhé světové války bylo cílem Československa v oblasti mezinárodního práva oduznání mnichovské dohody z roku 1938, která mu odňala pohraničí Čech, Moravy a Slezska. Postatou československého právního stanoviska bylo, že nemůže být státu odňato pod hrozbou síly a proti jeho vůli území, byť na něm má většinu národní skupina, jež má svůj národní stát jinde. Tedy, že Němci v pohraničí nemohou jednostranně prosadit odtržení tohoto území. Zásluhou prezidenta Edvarda Beneše tuto právní podstatu přijala většina tehdejších států včetně účastníků Mnichova, kteří prohlásili mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku s výjimkou Velké Británie. Ta užívala národních třenic a politiku síly při budování svého impéria a nechtíc problematizovat vlastní mezinárodní smlouvy, neuznala neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, ale až k okupaci zbytku Čech a Moravy Německem 15. března 1939, kdy Německo porušilo v Mnichově dané záruky Československu. Ať byl jakýkoli vztah poválečných československých vlád k Edvardu Benešovi, všechny zastávaly tuto jeho koncepci. Podle československých požadavků ji uznala i Spolková republika Německo roku 1973. Vědomo si Mnichova Československo podporovalo zásadu nepřípustnosti změn hranic bez souhlasu dotčených států uznanou v helsinském procesu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
Diskuze o postavení státního zastupitelství probíhají dlouhodobě, proto Nejvyšší státní zastupitelství s Právnickou fakultou Masarykovy univerzity připravuje na toto téma mezinárodní konferenci 15. 10. 2008. Nejvyšší státní zastupitelství má představu změny bez zásahu do ústavy. Samotná ústavní úprava státního zastupitelství je totiž stručná a fakticky je v obyčejných zákonech. Navíc Parlament přistupuje k ústavním změnám opatrně a většina neuspěla, neboť stabilita ústavy je hodnotou sama o sobě. I jiné orgány dokazují, že ústavní úprava nutná není. Například veřejný ochránce práv v ústavě není zmíněn, přesto má větší působnost než slovenský ombudsman, jenž je ve slovenské ústavě.