Dne 7. 6. 2011 začal proces s bývalým islandským premiérem Geirem Haardem, neboť neudělal vše potřebné k řešení finanční krize na Islandu. Proces před zvláštním soudem 8 poslanců a 7 soudců je příklad právní odpovědnosti členů vlády. Ne jen politické odpovědnosti jako u nás, kdy vládě stačí většina v Poslanecké sněmovně a nemusí se ničeho obávat. Politická odpovědnost je z hlediska právního neodpovědností.

Je chybou naší ústavy, že právní odpovědnost za velezradu zavádí jen vůči prezidentu a ne ministrům. Státy, v nichž právní odpovědnost členů vlády existuje, někdy stanoví postih i za jednání, na které běžné trestní právo nedopadá. Nechrání je ani poslanecká imunita. Každý si musí rozmyslet, zda chce jít do vrcholné státní funkce a nést větší odpovědnost. Ve Francii byl souzen Soudním dvorem republiky složeným z 12 členů parlamentu a 3 soudců Kasačního soudu bývalý ministr zdravotnictví, neboť neučinil opatření proti přenosu viru HIV transfúzemi krve. Byl osvobozen, ale možnost žalovat i bývalé ministry zvyšuje jejich zodpovědnost. Musí počítat s postihem po dalších volbách. Účast poslanců je projevem odpovědnosti členů vlády parlamentu. Právní odpovědnost členů vlády je v Belgii, Británii, Dánsku, Finsku, Rakousku. To, že je právní odpovědnost významnější než politická, dokazuje zbavení funkce litevského prezidenta Rolandase Paksase roku 2004 za udělení občanství Rusu Juriji Borisovovi, což kontrasignoval ministr vnitra, který za to měl nést politickou, tedy ve skutečnosti žádnou, odpovědnost.
U nás byla právní odpovědnost členů vlády zavedena 1867. Ministrovi odsouzenému Státním soudem mohl císař udělit milost jen k návrhu žalující parlamentní komory. Je pravdou, že někdy se projevují politická hlediska. Například vůči prezidentu USA Andrewu Johnsonovi byla 1868 podána Sněmovnou reprezentantů žaloba i z důvodu jeho „averze vůči Kongresu“, nakonec odsouzen nebyl. Právní odpovědnost členů vlády nevyřeší všechny neduhy, ale přispěje k lepší správě země. Island i staré mocnářství mohou být vzorem.