Problém se zvolením prezidenta v roce 2003 i 2008 znovu otevřel debatu o přímé volbě prezidenta. Ovšem přímou volbu navrhovala skupina poslanců již v roce 2001 a v odborné literatuře se o ni hovořilo již v roce 1990. Přímou volbu při přípravě ústavy v roce 1992 preferoval i Václav Havel.

Ve světě první přímou volbu prezidenta zavedla 2. Francouzská republika roku 1848. Ovšem i zde byla připuštěna ingerence parlamentu tak, že když by v jednom kole nikdo nedosáhl absolutní většinu, zvolilo prezidenta Národní shromáždění z 5 nejúspěšnějších kandidátů. Ovšem první francouzský prezident a jediný prezident 2. Francouzské republiky Karel Ludvík Napoleon Bonaparte získal v přímé volbě absolutní většinu asi 75% hlasů. Tomáš Lebeda v roce 2008 uvedl, že ze 142 republik ve světě má téměř 75% volenu hlavu státu přímo. Růst počtu republik a v jejich rámci růst přímé volby prezidenta je historický demokratizační proces probíhající od 19. století dodnes. Většinou je ke zvolení potřeba absolutní většina hlasů. Vedle prosté (relativní) většiny jsou i případy, kdy ke zvolení stačí prostá většina jen, pokud přesáhne 45 či 40% hlasů či odstup druhého kandidáta je větší než 10% (Argentina) anebo je stanovena podmínka získání většiny v určitém počtu provincií daného státu (např. Keňa).
Je samozřejmě možné nastolit totalitu i za přímé volby prezidenta či poslanců. Ovšem to platí i opačně. Mezi nepřímo volené prezidenty u nás patří např. Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a tak dále. Na Slovensku Jozef Tiso, v Rumunsku Nicolae Ceausescu. Rovněž na Kubě jsou členové i předseda Státní rady plnící úlohu kolektivní hlavy státu voleni nepřímo. Přímo zvolení poslanci schválili program vlády K. Gottwalda 10. březnu 1948, kterou jmenoval nepřímo volený prezident E. Beneš. Přímo volení poslanci Říšského sněmu ve své většině akceptovali nástup Hitlera k moci. Tedy demokracie může být nahrazena totalitou, ať jsou volby prezidenta či poslanců přímé nebo nepřímé. Pokud však ve světě byly dříve republiky ojedinělé a dnes je jich 75% proti menšině monarchií a v těchto republikách je nyní 75% přímo volených prezidentů, jde o zřetelný civilizační vývoj. Stejně jako dřív nebyly přímo a všeobecně voleny parlamenty a nyní jsou.
Zavedení přímé volby prezidenta se občas zpochybňuje tvrzením, že jsme parlamentní republikou, proto má být prezident volen parlamentem, jinak by musel být rozšířen rozsah jeho pravomocí. Ovšem srovnáme-li ústavní systémy, nenajdeme přímý vztah mezi formou vlády a způsobem ustavení hlavy státu. Tomáš Lebeda uvádí: „přímá volba nemá k charakteru režimu jednoznačný kauzální vztah“. V případě nepřímé volby Lebeda tvrdí: „nepřímá volba prezidenta prakticky implikuje parlamentní režim“. Ale i to není pravda, když sám Lebeda uvádí, že i nepřímo volení prezidenti jsou ve státech, kde neexistuje funkce předsedy vlády a jeho úkoly plní prezident (Jihoafrická republika, Nauru, Marshallovy ostrovy). Rovněž Petr Javůrek odlišuje způsob volby a rozsah pravomocí když uvádí: „přímo volený prezident… může mít (ale také nemusí) i dosti výrazné pravomoci“. Zajímavý je i příklad 2. Polské republiky, kdy ústavně silný prezident byl podle Dubnové ústavy z roku 1935 volen buď volitelským kolegiem skládajícím se z 50 poslanců, 25 senátorů a 5 virilistů (premiér, maršálci Sněmu a Senátu, předseda Nejvyššího soudu, generální inspektor ozbrojených sil) nebo mohl kandidáta navrhnout stávající prezident a pak se konalo potvrzující referendum. Tedy zvolení prezidenta mohlo být značně rozdílné, ale pravomoci stejné. I v roce 1989 nastal zajímavý příklad, kdy prezident Wojciech Jaruzelski byl zvolen nepřímo, ale měl velmi silné pravomoci. Ovšem vůči vládě aktivně nevystupoval. Naopak se později u přímo volených prezidentů jejich ústavní pravomoci zmenšovaly, zatímco někteří vůči vládě vystupovali velmi kontraverzně (Lech Walesa, Lech Kaczyňski vůči vládě Donalda Tuska).
Lubomír Kopeček na slovenském příkladu v době, kdy na Slovensku byla již zavedena přímá volba prezidenta a u nás ne, uvádí: „Slovenský ústavní model je koncipován analogicky jako český. Zásadní vliv nemá ani odlišný způsob volby, i když lze samozřejmě diskutovat o tom, nakolik přímá volba postavení prezidenta reálně posiluje.“ Dále uvádí: „…zavedení přímé volby slovenského prezidenta občany nesledovalo cíl posílení postavení slovenského prezidenta…“.
Rozsah práv orgánů nezávisí na způsobu jejich ustavení. V Evropě jsou prezidenti voleni přímo občany v mnoha parlamentních republikách a jejich pravomoci jsou slabší než u našeho, voleného parlamentem. Je to např. prezident irský. Parlamentem je volen v Evropské unii prezident jen u nás, v Maďarsku, Řecku, Lotyšsku, Estonsku. V Evropě je více monarchií než republik s prezidentem voleným v Parlamentu. V Německu a Itálii se parlamenty podílí na volbě prezidenta spolu s delegacemi volitelů německých zemí a italských oblastí.
Prezident americký je volen nepřímo skrze volitele, ale má velmi silné postavení. O USA se traduje, že prezident má přímý mandát voličů, není to však pravda. Jen není volen parlamentem. Voliči volí zvláštní volitele a ti teprve prezidenta. Obvykle je znám výsledek po zvolení volitelů, protože dopředu deklarují svou podporu určitému kandidátu. Občas se však stane, že zvolený kandidát získá více volitelů, byť měl méně hlasů voličů - v přímých volbách by neuspěl. Stalo se tak i r. 2000, kdy republikáni G. W. Bushe získali méně hlasů voličů, ale více volitelů než demokraté. Volitelé jsou většinou voleni za jednotlivé státy většinovým způsobem a těsné vítězství republikánů na Floridě vedlo k tomu, že získali všechny volitele za Floridu.
Ještě méně je známa skutečnost, že americká ústava fakticky předpokládala volby prezidenta parlamentem. Volitelé totiž mají na volbu prezidenta jen jeden pokus. Navíc se neschází jako jeden sbor, ale v rámci členských států americké federace a nemohou se tedy domluvit namístě. Pokud nezíská kandidát na prezidenta absolutní většinu všech volitelů napoprvé, přechází právo volby prezidenta na Sněmovnu reprezentantů, která zvolí prezidenta ze tří (původně bylo dokonce z 5) kandidátů, kteří od volitelů dostali nejvíce hlasů. Sněmovna reprezentantů volí prezidenta tak, že všichni poslanci za jeden stát mají jeden hlas a ten je dán tomu, kdo v rámci této poslanecké skupiny z daného státu dostane více hlasů. Obdobně je volen viceprezident Senátem, pokud nezíská napoprvé absolutní většinu volitelů. To, že se tento způsob nikdy v historii neuplatnil, je jen díky tomu, že první prezident George Washington neměl protikandidáta a následně v USA vznikl systém dvou politických stran. Kdyby bylo stran více, zpravidla by volitelé prezidenta nezvolili a volba by byla parlamentní. Americký systém je prezidentský, protože prezident plní i roli premiéra a má dominantní postavení v exekutivě, způsob jeho volby není určující.
Že stupeň pravomocí a způsob volby spolu nesouvisí, dokládají státy, které zavedly přímé volby prezidenta, aniž posílily jeho pravomoci. Příkladem je Slovensko, kde občané volí prezidenta od roku 1999, kdy jeho pravomoci byly změněny drobně zavedením kontrasignace v oblasti vrchního velení nad ozbrojenými silami, amnestie a jmenování vedoucích diplomatických misí. Posílení pravomocí slovenského prezidenta se událo v roce 2011, kdy se nijak neměnila jeho volba. Ve Francii generál Charles de Gaulle zavedl silné postavení prezidenta v roce 1958, jenž byl volen nepřímo zvláštní skupinou volitelů. Teprve o sedm let později došlo k přímé volbě francouzského prezidenta na základě ústavní změny z roku 1962, aniž se měnily jeho pravomoci. I monarcha má různé pravomoci, byť mandát je dán vždy nástupnickým právem. Švédský král je slabý, belgický král či lucemburský velkovévoda mají silnější postavení. To platí i pro jiné orgány. Ústavní soudy mají zhruba stejné postavení v Evropě, i když někde jsou jmenovány, jinde voleny a někde jsou tyto principy kombinovány. Se zavedením přímé volby se nemusí měnit pravomoci prezidenta. Stejně jako nemusí mít způsob ustavení do funkce vliv na pravomoc hlavy státu, nemusí mít žádný vliv ani na její odpovědnost, ať již právní či politickou.
Přímá volba neoslabuje vliv politických stran jako takových. Jen v nich může vznikat více mocenských center a to zvláště ve straně vládní okolo prezidenta a okolo premiéra. Příkladem je 5. Francouzská republika, kdy zavedením přímé volby chtěl Charles de Gaulle oslabit vliv politických stran, ale praxe ukazuje, že každý kandidát má za sebou silnou stranickou podporu a slovy Michela Perottiniho: „prezidencializace zavedení přímé volby hlavy státu nevedly k oslabení politických stran“.