Možnost jednostranného vyhlášení samostatnosti Kosova jeho albánským obyvatelstvem otevřela debatu, zda je tento krok v souladu s mezinárodním právem. Jak tomu bývá v právu téměř vždy, i zde existují protichůdná řešení. Jedno vychází ze zásady, že národ má právo na sebeurčení až k odtržení. Toto bylo použito při vzniku Československa vůči právu Rakousko-Uherska, které odtržení některé části státu bez souhlasu panovníka nepřipouštělo. Toto právo bylo obsaženo i v ústavním zákonu o československé federaci z roku 1968. Na základě tohoto principu vznikla řada národních států. Toto právo se netýkalo národních menšin, jež národní stát mají.

Na druhé straně existuje mezinárodní zásada, že nelze měnit hranice státu bez jeho souhlasu a tato zásada byla součástí oficiální československé politiky před i po druhé světové válce, kdy tento princip byl všeobecně v Evropě uznán jako základ mírového soužití po druhé světové válce. Tento princip je i východiskem našeho postoje o neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku jako vnuceného diktátu pod hrozbou síly a bez souhlasu Československa, byť odtržení pohraničí bylo podporováno většinou tam žijícího německého obyvatelstva, kterým Československo jejich právo na sebeurčení neuznalo.
Tedy v mezinárodním právu se uplatňuje právo na odtržení i právo státu na integritu území, které nesmí být změněno bez jeho souhlasu. V Evropě pak v období 1945-1990 jednoznačně byla uznávána priorita neměnitelnosti hranic bez souhlasu dotčených států. Tato zásada byla narušena procesem rozdělení Jugoslávie. To, co činí právo právem, je obecná platnost jeho norem na neurčitý počet stejných situací. Pokud platí za stejných situací jiný přístup, pak nejde o právo, ale svévůli. Požadavek rovného přístupu k řešení obdobných otázek je zvlášť důležitý, když se určité děje odehrávají na blízkém území.
Je možné se buď postavit na zásadu sebeurčení národů až k odtržení a uznat nezávislost Kosova vyhlášenou bez souhlasu Srbska, ale také je nutné uznat případné jednostranné vyhlášení samostatnosti Bosenských Srbů či hercegovských Chorvatů bez souhlasu federálních orgánů Bosny a Hercegoviny. Anebo tvrdit, že státům nelze bez jejich souhlasu odebrat území, byť si to obyvatelstvo přeje, a pak nelze uznat nezávislost Kosova ani separační akce v Bosně a Hercegovině. Oba tyto přístupy mají svou oporu v mezinárodním právu. Co je však v rozporu s principem obecné závaznosti práva jako takového je to, kdyby stejný stát zvolil jiný přístup ke Kosovu a jiný přístup k obdobné situaci jinde. Samozřejmě i takový postup je fakticky možný, ale pak nejde o právo.