Na studium gymnázia v Tišnově mám příjemné vzpomínky. Jako Brňán jsem se hlásil na gymnázium do Brna v roce 1983, kdy bylo gymnázií podstatně méně než dnes a dětí výrazně více. Jsem ročník 1969, počátek populační vlny Husákových dětí. Na mnou zvolené brněnské gymnázium jsem nebyl přijat a rád jsem uvítal možnost nabídnutou v odvolání studovat gymnázium Tišnov. Později se ukázalo, že většina studentů, i když ne nadpoloviční, byla z Brna a stejně značný počet učitelů. Všichni jsme z Brna dojížděli vlakem. Naštěstí učitelé byli tak soudní, že ze svého obvyklého místa ve druhém vagoně nechodili na prohlídku vlaku a tak se v pohodě mohl čas využít opisováním domácích úkolů. Byť jak říkala naše ruštinářka profesorka Zavřelová: „Z roztřeseného rukopisu poznávám kuřimské výhybky.“ Oceňoval jsem, že na rozdíl od základní školy, na gymnáziu nebyla hudební ani výtvarná výchova. Obě jsem neměl rád.

Zajímal mne dějepis a zeměpis. U prvého jsem poznával pražský centralismus, kdy v učebnicích jsem se dočetl o hladové zdi v Praze, což je kus obyčejné hradby, ale nebylo tam ani slovo o vzácném raně gotickém portálu kláštera cisterciaček v Předklášteří u Tišnova, který ještě donedávna zdobil spolu s Přemyslem Otakarem I. papírové dvacetikoruny. Naštěstí jsme měli z dějepisu místního učitele Vojtěcha Hanuse, který věc napravil výkladem. Zeměpis nás učil náš třídní profesor oblíbený Josef Tesař, který občas musel žehlit naše průšvihy. Nebyl jsem příliš dobrý student a vždy jsem nerad nesl čas třídních schůzek. Po jedné se nelibost otce nad mými studijními neúspěchy spojila s jeho vztekem, že na cestě z třídní schůzky mu policajti v Bystrci vzali technický průkaz od auta za ojeté pneumatiky. Atmosféra doma byla určitý čas dusná. Rád jsem měl i českou a ruskou literaturu. Podstatně horší to bylo s gramatikou a diktáty.
Na rozdíl od většiny spolužáků jsem se na tišnovské gymnázium částečně vrátil. Po jeho absolvování jsem nejprve studoval dvouletou pomaturitní Střední školu sociálně právní a později Právnickou fakultu v Brně. Během studií jsem byl uměleckým vedoucím studentského Divadla pro lidi. Hráli jsme v brněnských klubech. Neměli jsme však kde zkoušet. Velmi nám pomohl tehdejší ředitel tišnovského gymnázia Milan Novotný, který nám svěřil klíče od budovy a my mohli v jedné místnosti zkoušet vždy v pátek večer. Děkuji mu za projevenou důvěru, nic jsme neukradli ani nerozbili. Zkoušeli jsme i v pátek 17. listopadu 1989. Kromě místnosti jsme užívali i školní pomůcky jako divadelní rekvizity. Dodnes si vzpomínám na půjčení modelu lidské kostry pro divadelní představení. Jednou jsem ji v pátek vyzvedl pro sobotní představení a umístil v autě vedle řidiče. Byla tam uložena i s konstrukcí, takže se mi ji nechtělo vytahovat, byť jsem měl jet ještě s otcem na pohřeb v rodině. Doma jsem se jej zeptal, zda mu nebude vadit, že bude sedět v zadu. On nic netuše, řekl, že ne. Pak vše uviděl a zhrozil se. Neměl příliš dobré vztahy se svou rodinou a přijet na pohřeb s kostlivcem považoval za přílišnou provokaci. Takže jsem kostru vytáhl a otec seděl vpředu. Teprve až při odjezdu z pohřbu jsme si všimli, že jsem při manipulaci s kostrou oddělili lebku a tu nechali na zadním okně.
Ač celý život Brňan, narodil jsem se v Boskovicích a gymnázium studoval v Tišnově. Považuji obě města za krásná a mající svého ducha. Zpětně jsem rád, že jsem nebyl přijat v Brně a mohl poznat své tišnovské spolužáky a učitele, kterým tímto děkuji a zdravím je.