Nedávno v Praze přednášela Bea Johnsonová, známá propagátorka života bez obalů. Přednáška téhle pohledné blonďaté Francouzky mě dost zaujala. Pořádá semináře po celém světě a vysvětluje lidem, jak žít, aby kupovali a vyhazovali méně odpadků. Vozí s sebou malou skleněnou zavařovačku naplněnou změtí drobných věcí a tvrdí o ní, že je to celoroční odpad celé její rodiny.
Přitom má dva dospívající syny, manžela a psa. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Když uvážím, kolik smetí vyhazuji do odpadu (i když tříděného) já, je to množství krabic, igelitových sáčků, PET lahví a nejrůznějších obalů od potravin, k tomu papíry v práci, obaly od kosmetiky a stovky dalších věcí. Můj roční odpad by se mi nevešel ani do bytu, natož do zavařovačky.
Byla to dost nepříjemná situace: sedím za svým pracovním stolem a jím oběd. Ohřátý, z krabičky, na který jsem se celé dopoledne těšila. Lačně si vychutnávám každé sousto svého kuřecího s rýží a jen doufám, že po mně zrovna v tu chvíli nebude nikdo z kolegů nic chtít, abych nemusela tu lahodnou chvíli, tu výsadu vzácného poledního klidu v redakci, ničím přerušit.