Moje generace vyrostla na Husákovi a na hudební stanici MTV. Její historicky první odvysílaný klip byl »Video Killed The Radio Star« od The Buggles. Byl to umíráček hvězdám z rádiových vln. »Vtrhly sem obrázky a zlomily ti srdce, a může za to videorekordér,« zpívali. V pondělí Robbie Williams vydá album »Reality Killed The Video Star«. Poselství od The Buggles tak posune o dimenzi výše.
The Buggles hitovku nahráli v roce 1979, MTV odvysílala klip o dva roky později. Jenže teď už je konec roku 2009 - a to už je nová realita. I můj děda uklidil videorekordér na půdu. Na dračku v obchodech nejdou už ani cédéčka, ba ani dévédéčka. Robbieho si pustíme z iPodů nebo na YouTube.
Kromě Husáka a MTV jsme také vyrůstali na fetiši zvaném HDP. Na škole nám říkali, jak hvězdný je to ukazatel. Jakmile je zveřejněn, jsou ho plné noviny. Televize jím argumentuje, jak jen to jde. Měříme se tou zkratkou říkající si hrubý domácí produkt.
Na přelomu minulého týdne opět ovládl média, když hlásala: »Americká ekonomika je venku z recese. HDP vzrostl o 3,5 procenta. Hurá!«
Naše posedlost HDP ale vede k tomu, že nám nová realita uniká. Je to příliš souhrnný ukazatel. Z tohoto jediného čísla nevidíme, co se v ekonomice ve skutečnosti děje. Poslední dva tři roky ukázaly, že neumíme prognózovat ani jeho náhlé změny, body zvratu. A vůbec, kdo dá hlavu na špalek a řekne, že chápe výpočet HDP?
O tom, zdali jsme/nejsme z nejhoršího venku, je třeba přemýšlet jinak. Nelze se jen podívat na to jedno jediné číslo a hned slavit či sahat po kapesníku a poplakat si. Pokud si chci přesněji namodelovat hospodářský cyklus, zhodnotit ekonomiku, nějak ji poměřit, je daleko užitečnější kouknout se na čtyři proměnné - zrcadla reality: 1. příjem domácností - nejlépe očištěný o inflaci, 2. zaměstnanost, 3. průmyslovou produkci, 4. obchodní tržby. Plus indikátor padnoucí na ten který urychlovač recese - teď to jsou ceny nemovitostí.
Z těchto čtyř plus jednoho čísla přesněji vidím, zda firmy vytvářejí pracovní místa, zda je zájem o jejich výrobky a zda lidé šetří nebo utrácejí. Jakmile tyto indikátory padají, je ekonomika v recesi. Pokud se začnou otáčet, odrážet ode dna, je většinou ekonomika v počáteční fázi expanze.
Když se touto optikou podíváme na zmiňované Spojené státy, vyjde následující: Poslední vrchol ekonomického cyklu vidím v prosinci 2007. Pak následuje drsný sešup dolů. Poté, zhruba od poloviny roku 2009, velmi malý obrat v obchodních tržbách a průmyslové výrobě (uvidíme, jak to půjde dál). Zaměstnanost a příjmy domácností ale stále padají. Říkám proto: To nejhorší ještě není za námi. Stále je brzy na šampaňské.
Ona ta ekonomika je docela zrádná. Třeba míra nezaměstnanosti je zpožďující se proměnná vůči cyklu. Po recesích 1990-1991 a 2001 byla nezaměstnanost na maximu až po 15 až 19 měsících od doby, kdy se ekonomika odrazila ode dna. Aktuálně je míra nezaměstnanosti ve Spojených státech na 26letém maximu, 9,8 procenta, a nic nenasvědčuje tomu, že by to měl být strop. Navíc na nás čekají vyšší daně a vypořádání se s dluhy.
Když si přesto všechno postavíte hlavu a místo Robbieho Williamse naladíte znovu The Buggles, vaše děti si budou klepat na čelo, na co že to skotačíte a o jakéže to vykopávce si zpíváte. Rok 2010 může být v ekonomice těžší než ten letošní, i když třeba u HDP bude svítit nějaké pěknější a pozitivnější číslo. Nová realita hvězdné HDP pohřbila. Tak jako jsme to udělali s Husákem a jeho kumpány před dvaceti lety. Díky za to!

(Vyšlo dnes v Ekonomu)