Minule jsem tu psal o bouři ve sklenici vody kolem stažení prvního kruhu památkové ochrany Hadích lázní v Teplicích (neboť jim zůstala druhosledová ochrana státní památkové zóny a dále kontrola stavebního úřadu a také Teplických radních). Dnes bych rád - trochu rozsáhleji, protože se jedná o složitější věc - vysvětlil "kauzu" odvolání z funkce dlouholetého předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR), dr. Richtera.

Výrazná osobnost předsedy dr. Richtera

Předem všeho chci říci, že si pana Richtera osobně vážím a vím, že odvedl ve funkci předsedy ministrova poradního orgánu mnoho dobré práce. V původním plánu změn bylo také najít v dovolenkovém plánu členů rady vhodný čas k setkání, kde bych mohl všem poděkovat za dosavadní práci a představit jim nový koncept fungování rady. V jeho rámci jsem plánoval i samostatné setkání s dr. Richterem. Různé časy jejich dovolených to nakonec neumožnily a hektický čas posledních dní to zpečetil.

Podstatné pro mě také bylo, že sám dr. Richter se veřejně zmínil, že je ve funkci už dlouhou dobu a že by nebyl proti sejmutí tohoto předsednického břímě ze svých zad. Ale že by rád své zkušenosti uplatňoval v radě i nadále. Toto jeho přání jsem, jak doufám, splnil. Odnikud jsem ho nevyhnal (jak se snaží celou kauzu dezinterpretovat bulvární média). Dr. Richter je i nadále právoplatným členem rady. A protože rada hlasuje kolektivně, je jeho hlas stále stejně silný, jako když byl jejím předsedou.

Má tedy stejná práva jako dříve, je stejně vážen jako dříve a dokonce ani nebyl poškozen finančně, protože funkce v radě jsou bezplatné. Navíc se mu snad splnilo i to, že z něj byla sňata odpovědnost, o kterou už moc nestál; svému životnímu tématu se přitom může věnovat i nadále.


Neplést si kontrolní a poradní orgán

Pro hlasité pseudoobránce teze, že odvolání dr. Richtera mělo za úkol odstranit kritika ministerských kroků, bych pak rád osvětlil funkci rady. Ta je totiž orgánem poradním (má to ostatně v názvu, není to komise), nikoli kontrolním. Proto také její reorganizace není žádným zásahem do božských práv kritiků, ale zcela běžným právem zřizovatele, který si ji volí především k tomu, aby mu sloužila, pomáhala a radila. Ne ho dozorovala nebo něco vehementně kritizovala.

Jinou věcí je, že funkce ÚKR se za dlouhou dobu své existence posunula od "doporučovacího orgánu" k roli jakési “správní rady” knihoven. Sama totiž přijala zodpovědnost za koncepční záležitosti knihovnictví v celé republice. Knihovní zákon ale nepověřuje ÚKR, ale Národní knihovnu jako primus inter pares - první mezi rovnými - tedy jako tu instituci, která je povinována řídit metodicky a koncepčně ostatní pracoviště veřejných knihoven. To je ale pak živná půda pro možné konflikty, boj přístupů a "přetahovanou", kdo je tu silnější.

Jaké jsem měl možnosti řešení

Dikce Knihovního zákona je jasná a lapidární, o úloze ÚKR říká: “Pro stanovení prioritních oblastí poskytování dotací si ministerstvo vyžádá stanovisko Ústřední knihovnické rady, kterou ministerstvo zřídí, vydá její stanovy a jednací řád.” Větší jasnosti nenapomáhají ani její Stanovy, které jsou 17 let staré (byly přijaty 11. 3. 2002) a chybí toho v nich mnohem víc (v té době byla např. celá digitalizace ještě v plenkách).

Tentýž Knihovní zákon pak ukládá Národní knihovně, že právě ona má "vykonávat koordinační, odborné, informační, vzdělávací, analytické, výzkumné, standardizační, metodické a poradenské činnosti.” (§ 9 odst. 2 zákona 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb). Ministr kultury musí tedy chtít po Národní knihovně, aby ona plnila tyto zákonné povinnosti. Jenže co když je (a docela dobře) plní ÚKR?

Bylo by proto dobře nějak tuto dvojkolejnost sjednotit. Když jsem si to uvědomil, měl jsem tři možnosti na výběr:

1. Mohl jsem zachovat ustálenou, ale v podstatě protiprávní praxi a smířit se s dvoukolejností analytických a koncepčních činností v našem knihovnictví a nezávisle na sobě úkolovat jak ředitele Národní knihovny tak předsedu ÚKR, pana Richtera.

2. Mohl jsem činnost ÚKR zredukovat na pouhé plnění zákonných povinností, které jsem popsal výše, ale tím mrhat potenciálem, který současná ÚKR má.

3. Anebo přijmout kompromisní řešení, které by umožnilo větší propojení činnosti Národní knihovny a ÚKR tím, že za činnost obou bude ministrovi odpovědný ředitel Národní knihovny, protože z titulu své funkce bude odpovídat i za organizačně administrativní vedení ÚKR. Trochu šalamounské, ale právně akceptovatelné řešení. Umožní mj. dosáhnout toho, že obsazení ÚKR současnými odborníky se nezmění a zároveň se oslabí neefektivní a potenciálně konfliktní dvoukolejnost metodických a analytických činností v českém knihovnictví.

Třetí řešení, aby v čele ÚKR stál z titulu své funkce generální ředitel Národní knihovny, mi nakonec doporučil i příslušný odbor a náměstkyně s cílem vymezit jasnou odpovědnost za soulad metodiky, a tak jsem zvolil toto řešení.

Nešlo tedy o žádnou "svéhlavost ministra", ale o dlouhodobě připravovaný a řádně prodiskutovaný koncepční krok, k jehož realizaci došlo shodou okolností bohužel až v poslední den mého působení na MK ČR.

Kdo nikdy nemusel řešit podobně složité administrativní úvahy, to asi nepochopí a dál bude vést svou o nekompetenci odcházejícího ministra. Doufám ale, že se najdou i tací, kteří podobné zkušenosti mají a ti vědí, že mnohá rozhodnutí nejsou rozhodnutím mezi "čisté dobro" a "čisté zlo" (jak si stále myslí třeba někteří mladí voliči Pirátů), ale velice často jde o "šedivé" pragmatické rozhodnutí, které jde snadno kritizovat - dokud nejste postaveni do pozice vyřešit to sami a co nejlépe.

Antonín Staněk
exministr kultury a poslanec PSP