Musí být prezident zkušeným politikem? Nejde jen o mýtus?
Slyším to až příliš často: „Drahoš (Horáček aj.) je docela fajn, ale nemá politické zkušenosti.“ A tak začnu vysvětlovat, proč je to podle mne nejméně ze tří důvodů mýtus, a dotyčný to většinou nakonec uzná.
1. Nemáme prezidentský systém. Prezident je u nás jen doplňujícím a zastřešujícím článkem výkonné moci, a nemusí se proto podílet na každodenních konkrétních politických jednáních a kláních. O to důležitější je jeho soudnost, rozhled a nadhled, týkající se i celé řady nepolitických věcí. Snad nejdůležitější je to, jak jak dokáže společnost integrovat a harmonizovat.
2. V duchu přetrvávající masarykovské tradice má být prezident v první řadě morální autoritou a (nejen politickým) ideovým vůdcem. Jak to vyjádřil přední Masarykův interpret Josef L. Hromádka: “Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a na výklad moderní krize mravně společenské, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti… I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na universitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti.” Ani naše nynější společnost zdravá či harmonická není.
3. Dějiny ukazují, že existovala řada prezidentů, a dokonce i premiérů či jiných čelních politiků, kteří politické zkušenosti v době nástupu k moci neměli nebo je měli jen malé, a přesto byli úspěšní, zejména v tom smyslu, že společnost posunuli směrem k lepšímu. U zkušených politiků tomu bývalo a často nadále je právě naopak, neboť moc je pokazila. Zde je zřejmě hlavní rozdíl mezi Zemanem a Topolánkem na jedné straně a prakticky všemi ostatními kandidáty na straně druhé.
1. Nemáme prezidentský systém. Prezident je u nás jen doplňujícím a zastřešujícím článkem výkonné moci, a nemusí se proto podílet na každodenních konkrétních politických jednáních a kláních. O to důležitější je jeho soudnost, rozhled a nadhled, týkající se i celé řady nepolitických věcí. Snad nejdůležitější je to, jak jak dokáže společnost integrovat a harmonizovat.
2. V duchu přetrvávající masarykovské tradice má být prezident v první řadě morální autoritou a (nejen politickým) ideovým vůdcem. Jak to vyjádřil přední Masarykův interpret Josef L. Hromádka: “Neporozumíte Masarykově filosofii, nezapamatujete-li si, že všechno jeho myšlení bylo soustředěno jednak na poznání a na výklad moderní krize mravně společenské, jednak na hledání cest a léků, jak chorému a nešťastnému člověku dneška dopomoci k vnitřní jistotě, ke spravedlivému chlebu a ke svobodě pod vládou práva a lidskosti… I když seděl ve své pracovně, psal knihy a přednášel na universitě, byl stále na stráži, pořád naslouchal výkřikům moderní lidské duše, zkoumal návrhy nejlepších myslitelů na vyléčení jejích chorob a přemýšlel o nejlepším programu na výstavbu nové společnosti.” Ani naše nynější společnost zdravá či harmonická není.
3. Dějiny ukazují, že existovala řada prezidentů, a dokonce i premiérů či jiných čelních politiků, kteří politické zkušenosti v době nástupu k moci neměli nebo je měli jen malé, a přesto byli úspěšní, zejména v tom smyslu, že společnost posunuli směrem k lepšímu. U zkušených politiků tomu bývalo a často nadále je právě naopak, neboť moc je pokazila. Zde je zřejmě hlavní rozdíl mezi Zemanem a Topolánkem na jedné straně a prakticky všemi ostatními kandidáty na straně druhé.