Včera Miloš Zeman dokázal to, co se nepovedlo ani nejskvělejším protagonistům zážitkové pedagogiky, kteří v pondělí sehráli se svými žáky "pionýrský den", aby jim přiblížili, jak vypadala totalita. Oproti Zemanově performanci se jeví jako těžcí amatéři.

Na Albertově jsme včera mohli zažít návrat do roku 1939 i 1989. Miloš Zeman defiloval s výkvětem neofašistů a extremistů této země (na pódiu i pod ním), kteří jen mírně obměnili Jude raus na muslim raus, čímž dokonale evokovali atmosféru druhé republiky i počátku protektorátu. Tuto ochutnávku následně Zeman umně zkombinoval s parodií na kult osobnosti, kdy po severokorejskému způsobu vztyčil vlastní fotografii v nadživotní velikosti s heslem "Ať žije Zeman", tedy jen s kosmetickou obměnou bolševického "Ať žije první máj. Hurá."

Dav, který pod pódiem mával unifikovanými transparenty pak už obraz proletariátu zdravícího tribunu soudruhů dokreslil dokonale. To vše za dohledu tajných i zjevných policistů, kteří nenechali nic náhodě a už u vchodu selektovali dobré demonstranty od špatných. V projevu byla přítomna husákovská prázdnost, výkvět postav na pódiu suverénně suploval tribunu ÚV KSČ. Chyběly nám jen obrazy Marxe, Engelse a mávátka.

Milé děti, zavřete učebnice dějepisu a jen se dívejte. Větší reminiscenci na rok 1939 i rok 1989 jste v přímém přenosu ČT prostě neměli šanci vidět.

NELZE DEMOKRATICKY DISKUTOVAT S NEDEMOKRATEM

K extremistům, objevujícím se ve výročních zprávách BIS, se v monty-pythonovském duchu přidal ten, který tuto zprávu čte a pro kterého je mezi jinými určena. A to je velmi nebezpečné. Zeman se včera rozhodl stát českým Le Penem. Svět si toho jistě všimne. Měli bychom si však toho všimnout také my.

Nevěřme příliš rychlým výzvám ke "smiřování a nerozdělování". Naším morálním úkolem není selanka, ale svoboda. Svoboda není definována tím, že si v ní každý může otevřít ústa. Podobně jako není definována tím, že si v ní každý může dělat, co chce. Svoboda není volnost pro nové koncentráky. Je naší schopností zůstat citlivý pro prosazování základních morálních hodnot, na kterých stojí naše civilizace a které naši svobodu definují. Ty hodnoty, které vyznává dav, křičící včera na Albertově, to nejsou.

Neposlouchejme příliš dychtivě opatrné usmiřovače, kteří nás nabádají, že demokrat musí vydržet diskuzi. Tytéž výzvy jsme četli v normalizačním Rudém právu: Nerozdělujte, neprovokujte, nechte pracujícím klid na práci. Prezident Zeman se svým příklonem k nedemokratickým silám sám vyloučil z demokratické diskuze.

Demokracie může sloužit jako názorové kolbiště jen těm, kdo jsou ochotni respektovat její pravidla. Jak nás poučila nedávná historie, je však slabá ve schopnosti ochránit sama sebe před extrémistickými silami, které zneužívají standardní demokratické mechanismy - diskuzi, přístup do veřejného prostoru, místo v médiích, zástupce v parlamentu - jako nástroj instalace protidemokratických režimů a omezování základních lidských práv a svobod. Totalita většinou nevyužívá pro svůj nástup revoluci, ale demokracii. Komunisté u nás i Hitlerova NSDAP byly nejprve demokraticky zvolené strany.

Jednou ze základních institucí demokracie musí být schopnost ochránit samu sebe před těmi, kteří nejsou ochotni respektovat její principy, a eliminovat je z politické i společenské diskuze. Platí jednoduché heslo: s teroristy se nevyjednává, s extrémisty se nebaví.

BLÍZKÝ PŘÍTEL MILOŠE ZEMANA: ZÁŠŤ A STRACH

Včera večer jsem obcházel kolem pečlivě zabedněného Hradu a došlo mi, proč se Zemanovi při jeho včerejším projevu na Albertově tak silně třásl hlas. Původně jsem to přičítal jen vzteklé reminiscenci na loňské vypískání. Při své večerní procházce jsem si ale uvědomil ještě jednu emoci, kterou musí kromě zášti cítit. Je to strach. Strach o své místo v dějinách, strach o své ego.

Vzdělanci a intelektuály nepřijímaný Zeman cítí, že jeho celoživotní projekt, v němž se nám snažil dokázat, že mezi myslitele patří, totálně selhává. Každý psychoanalytik ví, že ohrožení narcistního já se projeví nejčastěji směsicí zloby a úzkosti. K vnitřnímu resentimentu z nevydařené finální fáze své politické kariéry (ano, Zeman si dobře uvědomuje, že jediné otevřené dveře má v Moskvě, Pekingu a Bělorusku) se tak přidává uvědomění, že jeho obraz je pro historii připraven jinak, než si to ve svém grandiózním sebepojetí vysnil. Slovy Milana Kundery může Zeman očekávat - pouze směšnou nesmrtelnost po vzoru prasklého močového měchýře Tycha de Brahe. To zúzkostní a navzteká.

ŠPATNÁ ZPRÁVA: PREZIDENT JE BEZ KONKURENCE

Nemylme se však. Miloš Zeman dokáže své pocity zášti i strachu umně využít ve svůj prospěch. Právě toto jsou totiž emoce, které cítí jeho pravověrní - byť ze zcela jiných důvodů. Příčin individuálního vzteku, frustrace a úzkosti je nepočítaně. Ale jednoduché pojmenování, které Zeman nabízí, i empatický pocit pospolitosti ve vzájemné emocionální břečce je něco, v čem je na trhu politických populistů jednoznačně v samostatném úniku. Jeho věrní intuitivně cítí, že Miloš Zeman je právě díky své zášti, díky svému strachu, díky své neschopnosti obojí zvládat, ale zároveň díky důležitosti a hodnotě, které emocím, za něž se běžný člověk stydí, přikládá, prostě "jedním z nás".

A dokáže skvěle oslovit své voliče i do budoucna. V našem nevydařeném volebním systému - kdy díky přímé volbě dostává silný mandát, ale za své kroky není právně ani politicky zodpovědný - tuto svou nebezpečnou pozici pravděpodobně obhájí i v dalším volebním období. Nenechme se mýlit. Ten pán, kterého jsme včera viděli stát mezi extrémistickou první ligou, má jednoznačně největší podporu ze všech myslitelných kandidátů na prezidenta. Volí jej miliony. Proti němu Pánek, Švejnar či Halík, kteří ztělesňují to, co rozhodující česká voličská masa nesnáší - intelektualismus, emigraci, profesorství či dokonce katolickou církev - nemají nejmenší šanci.

A DOBRÁ ZPRÁVA? HUMUS VYŽIVUJE

Včera jsme zažili tragickou parodii oživené historie, které se žádná studentská recese nemůže vyrovnat. Je však také naší historickou zkušeností, že právě při setkání s tím nejhorším bahnem začíná v zemi rašit něco hodnotného. Humus začíná vyživovat.

V konfrontaci s tím nejnižším nacházejí politici, o kterých jsme dříve pochybovali, postoje, které jsme u nich dříve neviděli. Za povšimnutí stojí včerejší vystoupení premiéra Sobotky. Jeho projev i setkání s humanitárními pracovníky vyžadovalo jistě nemálo odvahy. Včera jsme viděli, že v jeho osobě zde možná máme politika, který postupně roste k potenciálu státníka. A to je příjemné osvěžení. Po dlouhé době někdo.