Inkluze je nové pomazánkové máslo. Bohužel.

10. 03. 2016 | 18:59
Přečteno 13116 krát
Podobně se takto naposledy diskutovalo o Temelínu, pomazánkovém másle a rychlostních limitech na dálnici. Nikdo tomu nerozumí, ale každého to zajímá a o to silnější má názor.

Na jednu stranu nám vadí, že EU zakázala pojmenovat směs smetany a škrobu jako "máslo", ale když koupíme "sýr" a zjistíme, že se jedná o sojovou náhražku, nadáváme, proč s tím EU něco neudělá. Podobně tleskáme pěkné představě "socializace" lehce retardovaných dětí do většinové společnosti, ale na facebooku nesnášíme uprchlíky, nadáváme na Romy a utahujeme si z každého kolegy, který je něčím "zvláštní".

Každý si za spory typu Temelín a stopadesátka na D1 "představuje" nějaký výsledek. Levnou elektřinu, rychle se projet autem, být brzy v cíli. Líbivost takové "představy" však neznamená, že zvolená cesta je dobrá, ekonomicky výhodná, bezpečná nebo zdravá. Protože představy klamou. I komunismus maloval vizi světa, proti které toho nešlo moc namítnout...

Pro problematiku inkluze platí vše výše uvedené dvojnásob.

INKLUZE NESMÍ BÝT JEN ÚLEVA NAŠEHO SVĚDOMÍ

Snad nejlépe to řekl právník rodičů postižených dětí, kteří žádají po Ústavním soudu zrušení zákona o inkluzi : „Vize, aby se děti sbližovaly, měly se rády, respektovaly i ostatní děti s jakýmikoli handicapy je v pořádku. Nicméně rodiče se obávají, že u dětí s lehkým mentálním postižením povede k opačnému efektu, tedy spíše k jejich vyčlenění z kolektivu ostatních dětí.“

Diskuze k inkluzi je bohužel ideologizovaná a vyhraněná. Neplatí zde jednoduché pravdy. Koneckonců řešení hledají psychologové a pedagogové na celém světě. Rozhodně víme, že na jedné straně "hurá inkluze" po vzoru rovnostářských teorií "kolektiv už si nějak poradí" a na druhé straně izolování postižených dětí nejsou správnou volbou. Samozřejmě, nebavíme se teď o inkluzi tělesně postižených či senzoricky handicapovaných dětí - proti její prospěšnosti snad není výraznějšího argumentu. Hovořím o inkluzi dětí s mentálním postižením nebo dětí silně autistických. A nehovořím o dětech ze sociálně nebo etnicky znevýhodněného prostředí, jejichž aktuální snížený intelektový výkon je důsledkem zanedbané výchovné péče. U těchto je třeba postupovat jinak a inkluze je určitě žádoucí. Dále hovořím o postižených dětech, kterým je věnovaná plná výchovná péče a jejich deficit tak není projevem jejího nedostatku.

Aniž bych se v tuto chvíli přikláněl k jedné či druhé názorové straně vypjaté diskuze, domnívám se, že v jejím popředí by vždycky mělo stát - samotné dítě a jeho prospěch. Pravdu mají především ti, kteří volají po dlouhodobém dialogu a opatrném zkoušení, nikoli po neotestovaném řešení zákonem seshora, který padne na nepřipravené pedagogy a školy. Proto mě výše uvedená iniciativa rodičů nepřekvapuje a v tuto chvíli na základě toho, jak málo jsme na plošnější inkluzi připraveni, jí rozumím.

Inkluze není jen zařazení mentálně postiženého do běžné třídy s tím, že mu dáme asistentku a vysvětlíme ostatním dětem, jak se k němu mají chovat. Inkluze se primárně musí opírat o jednoznačný důkaz, že z takovéhoto zařazení benefitují jak "běžné" děti, tak postižený žák. Důvod pro zavedení inkluze není ten "že ve Švědsku to tak mají" nebo "že to po nás chce EU", ale může jím být pouze naše přesvědčení a evidence, že se jedná o zásah do života dětí, který jim prospěje a který dokážeme s prostředky, které máme k dispozici, zdárně realizovat. Musíme být nejen přesvědčení, že inkluze funguje a jaký typ inkluze je nejvhodnější, ale musíme si být také jisti, že učitelé i školy jsou na ni připraveni - materiálně, metodikou, vzděláním, postoji. Obtížnost změny čtyř uvedených atributů přitom vzrůstá přesně s tímto vyjmenovaným pořadím...

Debatujeme o krásné vizi, se kterou snad každý musí souhlasit. Jenže teoretická stránka není to nejdůležitější. Zeptejme se ředitelů škol, jak jsou na taková opatření připraveni. Jaké jsou jejich kompetence, možnosti školení, odborné pomoci, konzultací. A hlavně - jak jsou na takovou změnu připraveni rodiče žáků a společnost obecně?

JAK ZAVÉST INKLUZI V NÁRODĚ EXKLUZIVNÍCH?

Ve Švédsku možná inkluze funguje, ale ve Švédsku také fungují jiné hodnoty a jiný postoj k minoritám. Ve Švédsku požádalo jen loni o azyl 160 tisíc imigrantů. U nás to bylo méně než procento tohoto množství. Ale že by byla česká protiuprchlická zášť na jednom procentu té švédské, o tom si dovolím pochybovat. Totéž platí o postojích k Romům, o nenávisti chudých k bohatým, o přehlížení chudých bohatými.

V takové atmosféře vyrůstají děti, jež následně - indoktrinované uvedenými názory ve vlastních rodinách i všude okolo - mají přijít do školy a mávnutím kouzelného proutku si začít vážit někoho slabšího; někoho, kdo se silně odlišuje, kdo nikdy nebude stejný jako oni. Jak zaujmout postoj ke znevýhodněnému, slabému, minoritnímu spolužáku, který je takřka ve všem pro děti důležitém předem poražený, inferiorní...ve společnosti, která slabost, minoritnost, znevýhodněnost bagatelizuje, nesnáší, zakrývá si před nimi oči, bojí se jich?

Nelze vyjmout a od vlivu okolí izolovat příslušníka nemálo rasistické, nenávistné a sobecké společnosti - dnešního žáka základní školy - a obvinit jej z toho, že ke svému znevýhodněnému spolužáku nemá perfektní vztah. Nemá a neočekávajeme, že si z domova (ze zpráv, ze společnosti) nese hodnoty, které tomu pomáhají. Jak si představují vizionáři inkluze, že se to změní? Že paní učitelka promítne instruktážní video? Propagátoři inkluze hovoří o tom, že se bude s takovými dětskými skupinami "pracovat". Ale kdo bude pracovat? Jak bude pracovat? Odkud to bude umět? Kdo ho bude platit a jak dlouho? Co když příští rok nedostane grant?

Nechtějme provádět dlouhodobou sociální změnu na těch nejbezbrannějších, kteří její dlouhodobostí a našimi zpočátku jistě neúspěšnými experimenty budou trpět - a to okamžitě. Kde máme vědecky solidně ověřenou záruku, že znevýhodněným žákům bude tato "práce" prospívat více, než by jim prospěla péče, kterou bychom jim poskytli (třeba částečně) odděleně, pokud bychom reformovali speciální typ tříd/škol, které nyní navštěvují nebo se snažili zavést jiné formy inkluze? Kolik studií bylo provedeno?

Nejsem proti myšlence inkluze, ale chci být dvakrát opatrný právě proto, že jejím předmětem jsou ti, kteří se bránit nedokáží a kteří to v případě jejího (byť individuálního) neúspěchu schytají naplno.

A propos, milí čtenáři - kolik vašich kamarádů je výrazně autistických nebo lehce mentálně postižených? Proč nezačneme s dospělými? Na pracovištích, ve společnosti obecně. Jsou méně bezbranní než děti. Pojďme dát dětem příklad takto. Jak už to tak bývá - děti se přidají. Ale to se moc nechce, viďte? Raději to hodíme - na učitele.

INKLUZE NADANÝCH DĚTÍ JE STEJNĚ PROBLEMATICKÁ

Koncept inkluze zahrnuje i opačné spektrum výrazně nadaných žáků. Ta není primárním účelem této úvahy a některé zajímavé názory (z nichž s většinou naprosto souhlasím) může čtenář konzultovat zde.

V případě nadaných žáků musíme být také individuální. Někomu prostředí běžné třídy vyhovuje. Někomu ale právě naopak. Důsledky necitlivé snahy po plošném "integrování" výrazně nadaných žáků do třídy s průměrnými jsou stejně závažné jako u necitlivé inkluze lehce retardovaných: následkem může být nuda, vyloučení z kolektivu, ztráta motivace, nerozvíjení talentů, poruchy chování a šikana. V teorii samozřejmě zní poučky o "individuálním přístupu" k nadanému žákovi v běžné třídě krásně, ale každý učitel vám sdělí, nakolik jsou naplnitelné.

Představte si, že byste se svými současnými znalostmi zasedli do třetí třídy a hodinu museli cvičit psaní, druhou hodinu procvičovat 4 x 7, 6 x 2. A zítra zase. Nenastaly by u vás brzy "poruchy" chování, nepozornost, demotivace? Jak byste si rozuměli se svými spolužáky, pro které je 4 x 7 podstatný objev ve fungování světa? Přesně tak se cítí výrazně nadaný žák.

Nemyslím si, že by výrazně nadané děti bylo obecně potřeba "socializovat" zařazením do běžných tříd. K takové socializaci dochází vždy a spontánně - během kroužků, volnočasových aktivit, sousedského fotbalu, mimoškolních kamarádství. To, co si takové nadané dítě odnáší ze "separované" třídy pro nadané, je zážitek, že ho škola baví a že v ní dělá něco, co je zajímavé, s lidmi, ke kterým má blízko. Což je dost dobrá zkušenost, která mu velmi poslouží, přenese-li ji do dalšího života. Věřte mi, že normální děti absencí svých superchytrých spolužáků příliš netrpí - stejně jako jí obvykle netrpíte vy, pokud zrovna nejste ta výjimka, která má podobného výjimečně inteligentního člověka mezi svými kamarády (a i pak je otázkou, zda tím spíše trpíte, nebo netrpíte...)

SEPAROVÁNÍ NENÍ MORÁLNÍ SELHÁNÍ

Absolutně nechceme slyšet o "separování", ale přitom je to něco, co každodenně děláme. Rybáři se separují k ostatním rybářům, intelektuálové netráví čas ve fotbalových rowdies putykách a naopak. To považujeme za pochopitelné. Hledáme smysl svého života s lidmi intelektově, hodnotově a zájmově podobnými. Ale najedou se domníváme, že u dětí platí vše naopak. To je to naše "běž si hrát tady s Jiříčkem", aniž chápeme, že i dítě má zájem vybrat si, kdo mu bude sympatický, blízký a s kým si bude hrát. Děti si - stejně jako dospělí - rozumí nejvíce tehdy, pokud jsou na tom intelektově podobně, pokud mají podobné zájmy a podobné motivace.

Jistě, musíme se učit (a učit své děti) hodnotám: Uznávání odlišností, hodnotám tolerance, respektu k rozdílnému. Ale nejsem si jist, zda tyto hodnoty opravdu nejlépe naučíme tím, že rozpustíme rybářský kroužek, intelektuály pošleme povinně na fotbal a slávisty na debatu o Heideggerově fenomenologii. Podobné pokusy zde ostatně historicky poměrně nedávno proběhly. Skončily tím, že všichni byli průměrní a jeden se bál druhého nebo ho nesnášel. Inkluze po bolševicku.

Nejsem si jist, zda pro to, aby si děti vážily znevýhodněných lidí, s nimi musí trávit školní docházku. Podporuji hladové a nemocné v Africe a nikdy jsem žádného osobně nepotkal. Hodnoty se tvoří jinde než v metodikách ministerských plánovačů a nuceném výběru ty budeš sedět s oním.

Tvoří se tím, co člověk zažije v rodině a tím, co je mu předáno ve škole. Nikoli proklamacemi, ale příklady. Nejsem si jist, zda v případě znevýhodněných žáků je běžná škola dobře připravena... na dobré příklady. A především si nejsem jist, kolik z toho všeho budou získávat znevýhodněné děti. A zda platí ta dokonenočna opakovaná proklamace zastánců inkluze, že v prostředí běžných dětí se mentálně znevýhodněné dítě intelektově nejrychleji zlepší. Pokud ano, pravděpodobně se jedná o dítě, kterému nebylo takové prostředí dříve poskytnuto doma - a je to tedy dítě ze sociálně/výchovně znevýhodněné rodiny. A o těchto v této úvaze nepojednávám.

Dokážu si však na základě své psychologické zkušenosti představit, co se může stát se sebevědomím, pocitem bezpečí a pocitem sounáležitosti "začleněného" dítěte. Asi totéž, co se stane s pocitem sounáležitosti a sebevědomí špičkového fotbalisty, kterého zařadíte mezi špičkové programátory, ať jim pomůže s algoritmem. Po určité době se začne cítit neužitečný, zbytečný, vyloučený. Jaké "taktiky" na tuto zcela běžně očekávatelnou situaci, která se koneckonců dnes a denně odehrává mezi mnohem podobnějšími dětmi než mezi intelektově normálním a retardovaným nebo autistickým, mají mít školy připraveny a především - jak konkrétně budou tyto taktiky realizovány v realitě českého školství - to by mě prostě zajímalo dříve, než někam zákonem postižené děti odlifrujeme (resp. dneska takovou volbu pro rodiče zdobrovolníme, zítra jiné alternativy ztížíme a pozítří už si o to budou muset požádat a komise rozhodne....)

Zastánci inkluze tvrdí: škola (život) přece není jen o intelektovém výkonu. Určitě ne, ale 90% explicitních (školou, rodiči) i implicitních (samo sebou, spolužáky) hodnocení je v současném školství s intelektem spojeno. Na základě tohoto hodnocení vzniká sebehodnocení žáků a často i jejich statusová pozice ve třídě. Nevím, kolika běžným žákům se dnes ve škole od učitele dostává útěšného: "Marku, ty sice nejsi chytrý, máš trojky a čtyřky, ale to nevadí, máme radost, že jsi pilný, slušně se chováš k autoritám a nepereš se." Pokud toho škola není schopná k běžným žákům, těžko si představit, jak do ní - v realitě roku 2016 - zasadit žáky, kteří na základě intelektového výkonu prostě skvěle hodnoceni jen tak nebudou. Až to bude škola umět s "běžnými" žáky, pak budu mít důvěru, že to bude umět s těmi mentálně znevýhodněnými.

INKLUZE NESMÍ BÝT ZÁLEŽITOSTÍ AKTIVISTŮ

Ve svém sociálním okruhu (intelektuálů, psychologů) občas zažívám pocit, že kdo dnes nabádá k opatrnosti v oblasti inkluze, na toho se píská jako na někoho, kdo z okna nevyvěsí tibetskou vlajku. Jednoznačný názor je zde jaksi utvořen - kdo je proti inkluzi, je proti znevýhodněným dětem a určitě i trhá mouchám křidélka.

Jak si potom vysvětlit, že výše citovanou žalobu k Ústavnímu soudu podali právě rodiče znevýhodněných dětí? Jejich neinformovaností? Předpokládám, že nikdo jiný než oni nemá více opravdových (nikoli teoretických) zkušeností se setkáním znevýhodněných dětí s "normálními" dětmi a s riziky, která taková setkání nesou. Dnes, v realitě České republiky roku 2016.

Aktivisté jednají...inu jako aktivisté. Své přesvědčení příliš nerelativizují. Neptají se po přiměřenosti. A tak to asi aktivisté dělat mají. Ale právě proto nesmí být inkluze záležitostí aktivistů.

Vzpomínám, jak jsem se kdysi účastnil mnohých konferencí, na kterých se mimo jiné řešila problematika výrazně nadaných děti. Vždycky mě pobavilo, když mě některý blízký kolega upozornil na to, že právě řečnící pedagožka či psycholožka, která plamenně zastávala "integrovaný" přístup (tedy byla proti speciálním třídám pro nadané), umístila své děti nebo vnuky do specializovaných lyceí a soukromých škol. Nestalo se to jednou. Odbornice uměly dokonale oddělit vzletnou teorii od šedé praxe každodenního školního života.

BUĎME OPATRNÍ V ZÁJMU TĚCH, KTERÝCH SE INKLUZE TÝKÁ

Mělo by se nám jednat především o dobro dětí. Ne o náš úlevný pocit, kolik jsme toho udělali pro sociální spravedlnost a jak jsme se snažili. A skutečné dobro (=dobro v reálném světě) je někdy kategorií neidealistickou, plnou kompromisů a méně než ideálních řešení. Věřím, že každé dítě nám poděkuje spíše za aktuální dobro, které prožívá, než za to ještě lepší, které by prožívat mohlo, kdyby vše fungovalo tak, jak si ministerští metodici a teoretici dobrých reforem představovali.

I v problematice inkluze tak platí vlastně totéž, co v psychologii (životě) obecně: Buďme opatrní, zkoušejme nejprve v malém, testujme své teorie a odvažujme se je realizovat teprve tehdy, když si budeme jisti nejen jejich prospěchem pro ty, kterým mají pomoci, ale také naší schopností je prakticky dobře provést v každodenní realitě a stávajících ekonomických, výukových i společenských podmínkách.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy