Následující dopis napsal můj odvážný známý Rolando z městečka nedaleko Havany- poté, co byl několikrát zadržen kvůli své samizdatové aktivitě. Myslím, že vystihuje pocity mnoha mladých lidí ze současné Kuby.



Otevřený dopis Kubáncům a Kubánkám

Nepovažuji se za někoho, kdo by byl pro kohokoli nebezpečný, natož pro svoji zemi. To, že pro tento zubožený ostrov hledám alternativní řešení, jak by mohl dospět ke skutečnému právnímu státu, ve kterém se zájmy elitních skupin nestaví nad zájmy samotného lidu, v žádném případě neznamená, že jsem nebezpečný, tím spíš, že mou zbraní byla vždy jen slova. Patřím mezi ty, kteří představují většinu, i když jsou bohužel často označování za menšinu, častováni potupnými jmény a zraňováni pomluvami. Ubohá vláda, která si musí vynucovat poslušnost vlastního lidu zastrašováním a hrozbami, jako zlá macecha brání plnému rozvoji těch, které by měla chránit a o které by měla pečovat. Jsem členem občanské společnosti, která se vzdouvá jako nezadržitelný proud naděje a touhy po obnově, jsme vystaveni nejrůznějším formám nátlaku ze strany speciálních složek ministerstva vnitra, které už dávno není strážcem, nýbrž žalářníkem lidu, lidu, který raději přijde o život ve vodách Floridského průlivu, než aby pokračoval v tomto ubohém a potupném životě.

Přibližně před měsícem, přesněji 16. února 2011, jsem byl uprostřed ulice zadržen příslušníky policie a státní bezpečnosti, kteří mě odvezli na stanici v Pinar del Río. Zdánlivou příčinou mého zadržení byla touha popovídat si o periodiku, které v současné době řídím, týdeníku Náš hlas. Skutečným důvodem byla obava odrážející se na tvářích těch příslušníků, z toho, že vznikla nová alternativní publikace zastupující kubánskou občanskou společnost. Řekli mi, že byli už dost benevolentní s naším čtrnáctideníkem Renacer. My ale nechceme pouze, aby byli benevolentní, my chceme, aby prostě a jednoduše respektovali naše právo mluvit a poslouchat, rozhodovat se sami za sebe, ať už jsou naše rozhodnutí správná, nebo špatná, sami nést zodpovědnost za své životy a naše právo zmýlit se.

Pryč je ta doba, kdy pouhá myšlenka na změnu byla zločinem, kdy od raného věku vštěpovaná autocenzura postihovala celou populaci stále ještě oslněnou odlesky revoluce. Dnes lidé začínají říkat pravdu šeptem, zanedlouho ji už budou vykřikovat nahlas. Přišel čas ukázat prstem na kata a na soudce, jenž nám podepisuje ortel, který je, jak všichni víme, nespravedlivý a protizákonný. Zbabělcem je ten, kdo při pohledu na bezpráví mlčí, ačkoli ví, že nejedná správně.
Kubánská občanská společnost dnes potřebuje statečné lidi, kterých povstane tisíc, když jeden padne, potřebuje všechny, aby se mohla utvářet, aby jeden mohl podpořil ostatní jako ve společenství, kde jsou si všichni rovni, přestože jsou odlišní.

Tímto otevřeným dopisem chci říct světu, že v mé zemi stačí mít jiný názor a jednat jinak, než jak stanoví normy vládnoucí elity, aby se člověk stal společensky nebezpečným a byl za to zavřen do vězení. Chci, aby se svět dozvěděl, že podobně jako já jsou také tisíce dalších Kubánců připraveni obětovat cokoli, aby naše země dosáhla kýžené svobody. Kvůli svým názorům jsem ztratil čtyři roky života. Avšak přesvědčení, že to, co dělám, je správné, a úspěchy, kterých jsme za poslední léta dosáhli, bohatě vyvažují to, co jsem vytrpěl a co ještě vytrpím. Mým největším závazkem je nyní závazek vůči Kubě samotné. Ti, kteří se postaví proti mě, aby mi zabránili ho splnit, pošpiní své ruce napadením nevinného člověka a hlas jejich svědomí jim řekne, že za hranicemi ideologie a prospěchu existuje něco méně hmatatelného, a to neporušitelný závazek vůči zemi, ve které jsme se narodili a která potupně úpí pod tíhou břemene, které ji tíží dlouhá desetiletí.

Rolando Martínez Hernández
Ředitel časopisu Renacer