Vize a základní hodnoty poskytují pevný rámec umožňující neztratit orientaci ve všedním životě. Povinností vůdců ve společnosti je připomínat a prosazovat základní principy a tím chránit společnost před velkými tragédiemi - ne kličkovat a snažit se vyhnout sebemenším krátkodobým nepříjemnostem.

Jestli mě zkušenost mého života něčemu naučila, pak je to důležitost vize a základních hodnot. V osobním životě, v práci, ve fungování každého lidského společenství - ať je to firma nebo stát. K hodnotám, které mám na mysli, patří respekt k životu a k právu a důležitost pevných mezilidských vztahů. Vize pak umožňují neztratit orientaci v každodenním konání. Jejich obhajoba se může krátkodobě zdát nevýhodná nebo dokonce necitlivá, ale jsou tím základem, od kterého se vše odvíjí. Všechny ostatní aspekty života si svou cestu najdou. Kdykoliv jsem se v osobním životě nechal zmást šumem všedního dne a za každou cenu se v dobré víře pokoušel vyhnout momentálním rizikům a bolestem, zabředl jsem do hlubokého bahna, které mně i lidem okolo nakonec způsobilo mnohem víc problémů. V měřítku širší společnosti uhýbání před bezohledností těch, kdo zmíněné hodnoty nerespektovali, vedlo k rozkladu společnosti, utrpení a často ke krveprolití.

V probíhající mediální diskusi o sankcích a kompenzacích se nějak vytratila hlavní podstata současného dění na Ukrajině: totiž to, že si ve 21. století jeden stát v Evropě dovolí využit vnitřní nestability sousedního státu, vojensky ho napadne, zabere část území a rozdmýchává krvavý konflikt na další části území. Samozřejmě s patřičným “zdůvodněním” pofidérními historickými nároky, jako vždycky v podobných situacích.

Zaráží mě, kolik je v Česku lidí, jimž to nevadí. Zrovna v zemi, kterou jen za posledních sto let tolik poznamenala první světová válka, okupace nacistická a později sovětská. V internetových diskusích se rozpitvávají detaily kdo-co-komu, jak jsou EU a USA prohnilé, co zla napáchaly a jak ublížily Rusku. Jako by selhání jiných omlouvala jednoznačně nehorázné chování Ruska na Ukrajině. Jistě, svět není ideální a každý stát v minulosti zhřešil. Špatnosti je třeba pojmenovávat, ať se dějí kdekoliv. Přesto nelze nevidět historický posun v chování států z okruhu západních demokracií. Nelze nevidět, že členové EU mezi sebou od konce druhé světové války neválčí a sobě navzájem ani vnějším sousedům nekradou území - narozdíl od Ruska, které tak učinilo mnohokrát. Jak snadno se historie může opakovat a místo obětování trochy pohodlí budeme zase přinášet oběti jako předchozí 3 generace našich předků.

V posledních 15 letech jsem během života v USA získal mnoho ruských přátel. Někteří z nich se stali přáteli nejbližšími. Přesto jsem (nechť se na mě moji ruští kamarádi nezlobí) nikdy nepřestal vnímat ruský stát jako nedůvěryhodného partnera v politice i v obchodě. Nikdy jsem nechápal, proč české (i jiné) vlády tolik propagovaly obchod s Ruskem. Přišlo mi fatálně nezodpovědné alokovat podstatnou část obchodního obratu kterékoli firmy do tak nestabilního prostředí a stát se na něm závislým. Když se teď ona rizika zrealizovala, chtějí některé firmy, aby jim jejich nezodpovědné jednání zaplatil stát nebo EU. Jen ve svém oboru si z posledních 10 let vybavuji dva příklady investic velkých zahraničních firem za desítky miliard dolarů, které stály na smlouvách s ruskou vládou. Velmi rychle se ukázalo, že ruská vláda se kdykoliv může rozhodnout chtít víc a prostě si to vzít. Bez sdílení oněch základních hodnot nemůže fungovat dlouhodobý vztah ani v obchodu, ani v politice. Spolupráce v obchodu a jiných oborech může do jisté míry napomoci budování důvěry, ale předpokladem udržitelného vztahu je právě sdílení základních hodnot, ne naopak.

Na přelomu února a března jsem jednal s firmou Rosněfť o potenciálním pracovním kontraktu. Sice s vědomím zvýšeného rizika, ale po delší době to byla práce a těšil jsem se, že se blíže seznámím s ruským prostředím a pocvičím si ruštinu. Mělo to být živobytí pro mě a moji rodinu na víc než rok. Když jsem si uvědomil, že firma Rosněfť je ze 70 % vlastněna ruským státem, který tou dobou rozjížděl svoji invazi na Krymu, jednání jsem ukončil. Prostě jsem na jednání za daných okolností neměl žaludek. Ani mě nenapadlo, abych někoho žádal o kompenzace ušlého zisku. Učinil jsem tak i přesto, že jsem jinou práci neměl a dodneška nemám. Jsem rád, že po mnoha měsících se k podobnému kroku rozhoupalo i mezinárodní společenství.

Smyslem sankcí (stejně jako manifestace vojenské síly) není ponížit Rusy nebo rozdmýchávat nenávist. Jejich smyslem je pevným postojem přinutit ruské vůdce k jednání a k zastavení útoku na sousední stát.
Očekávám elementární zralost od představitelů své země. Povinností vůdců ve společnosti je připomínat a prosazovat základní principy a tím chránit společnost před velkými tragédiemi - ne kličkovat a snažit se vyhnout sebemenším krátkodobým nepříjemnostem. To předvádějí mnozí čeští představitelé a média, když místo přihlášení se k odpovědnosti za naši bezpečnost populisticky řeší, kdo nám tu naši odpovědnost zaplatí. Skuteční vůdci jsou schopni dodat společnosti odvahu, že ustojí danou krizi - stejně, jako ji ustojí moje rodina. Skuteční vůdci společnosti vysvětlí, že každá krize je nejen nepříjemnost, ale především příležitost k očištění a ke zdravému růstu.