Tato má slova jsou určena svatému Jiří, o jehož realitě, jeho statečnosti a významu není třeba pochybovat, ale naopak prohlubovat tento ideál i v současném zápasu s ďáblem, otcem lži, jehož barva rudá, hnědá… velice aktualizuje potřebu zápasu a věrnosti.

Bratři a sestry.

Shromáždili jsme se pod kopulí slavného chrámu sv. Karla Boromejského, který úzce spojuje naši historii, která vytváří předpoklad i pro přítomnost a budoucnost naší společné historie a vzájemnosti.

Jak již to bývá, dějiny lidstva začínají nejenom idylickou zahradou Eden, v které je přítomno přátelství a láska, ale také i selhání a napětí. Svěření zdejšího chrámu nás přivádí k postavě sv. Anežky České, zakladatelky špitálního řádu Křižovníků s červenou hvězdou, která zde stojí jako žena 13. století, nové vlny evangelizace, která znamená proměnu srdce každého jednotlivého člověka, muže i ženy.

Svatý Karel Boromejský, kardinál a milánský arcibiskup, muž tridentského koncilu nás spojuje s postavou císaře a krále Ferdinanda I., kterého můžeme nazvat skutečným zakladatelem útvaru, který nazýváme Habsburskou monarchií. Nezrodila se na moravském poli ve válečném napětí, ale spojuje nás s Madridem, španělským královstvím, s říší, nad kterou slunce nezapadalo, ale také se zemí, bez které nebyla možná reforma tridentského koncilu.

Liber Reformationis, společné dílo Ferdinanda I. a sv. Karla Boromejského bylo řešením napětí a rozdělení Českého království v důsledku husitských rebelií, ale i uznáním dvojího ritu sub uno et sub utraqve, který nevhodným způsobem označil král Jiří z Poděbrad jako lid dvojí víry. Soužití po kutnohorském sněmu připomíná anglikánskou církev s dvěmi větvemi High Church a Low Church. Další vývoj nedopřál naplnění tohoto reformního plánu. Přesto v této chvíli můžeme prožívat spojení se svatovítskou katedrálou, císařským dómem sv. Víta, kde odpočívají římští císařové Karel IV., Ferdinand I., Maxmilian II. jako i Rudolf II. Zmíněné postavy nás přivádějí i k dnešnímu setkání řádu sv. Jiří, jehož spoluzakladatel císař Zikmund ho nazval Dračím řádem či byl tak později nazván.

Můžeme si klást otázku, co s tím drakem? Jedná se o řád rytířský, tedy jedná se o vojsko, o armádu. Armáda, římský voják, sehrál neodmyslitelnou roli v dějinách křesťanství, v dějinách církve. Setkáváme se s postavami římských vojáků jak v evangeliích, tak ve skutcích apoštolských, ale je třeba si uvědomit, že zde stojí řada vojenských světců. Sv. Jiří, sv. Sebastián, sv. Mořic, sv. Florian … Byla to římská armáda, která v postavě boha Mitry ve své interpretaci prosazuje monoteistické chápání víry, což vede císaře Aureilána k vyhlášení svátku Dies Solis Invicti, což je naše neděle, tedy „Sonntag“, „Sunday“ …

Morová rána nazývána také Cypriánův mor v polovině 3. století, kdy ve středomořské oblasti zemřelo téměř 50 % obyvatel, dala příležitost, aby křesťanští vojáci a jejich rodiny vydali svědectví víry, která nás učí: „cokoliv jsi učinil jednomu z nejmenších, mně jsi učinil.“ Změnil se přístup společnosti ke křesťanství, takže se dokonce setkáváme i s veřejnými chrámy a určitou kohabitací s pohanským obyvatelstvem. Tuto situaci považuji za příznivější, než současné postavení církve v Číně, Koreji a řadě islámských zemí.

Reakcí je Diokleciánův dekret, kterým je nařízeno zbořit chrámy a zahájit genocidu biskupů, kněží, věřících, jako i konfiskaci majetku. Proti této formě dekretu se postaví Konstantius, otec Konstantina Velikého, se slovy „zbořte kostely a nikoho se nedotýkejte.“ Tento postoj vrcholí po bitvě u Milvijského mostu (kde se nalézá také kardinálský chrám kardinála Josefa Berana) Milánským ediktem, který dává křesťanům svobodu a restituuje konfiskovaný majetek. Tento dekret se stal také modelem pro „restituční zákon“ 312 v České republice.

Kdo stál v obhajobě na straně křesťanů? Zmínění vojenští světci, vysocí důstojníci římské armády z elitních jednotek, řekli bychom generalita,
a jedním z nich v nejvyšším postavení je náš světec velkomučedník sv. Jiří, který se odváží protestovat u samotého císaře Diokleciana. Jemu také staví první baziliku ve Svaté zemi sám císař Konstantin, to je v době, kdy jeho matka sv. Helena realizuje projekt Svaté země, na jejímž panoramatu se objevují baziliky v Betlémě, v Jeruzalémě …

S kým tedy sv. Jiří zápasil? S nikým jiným než s Dioklecianem, císařem, kterého při stanovení letopočtu autor nezařadil, jak říkají mnozí badatelé, a to pro zmíněné pronásledování. Je tedy přirovnáván k ďáblu, k draku z apokalypsy.

Prototypem chápání zmíněného nejenom Dioklecianova pronásledování, ale i předcházejících, je text Janovy apokalypsy 12. kapitoly, kterou čteme nejenom při Nanebevzetí Panny Marie, ale při řadě mariánských svátků, neboť postava Panny Marie se ztotožňuje se Sionskou dcerou, Jeruzalémskou dcerou, novým Izraelem, s církví. Text této kapitoly nám plně prokazuje autorství sv. Jana Evangelisty. Narážky na Starý zákon, ale také i aluze Janova evangelia prokazují věrohodnost tohoto názoru.

Potvrzují však také i svědectví třetího efezského biskupa Epafrata, jak ho zaznamenal v církevních dějinách Eusebius, a sice tvrdí, že Jan byl Saducej, tedy muž s právem nosit velekněžskou čelenku. Toto tvrzení nám dovoluje plněji pochopit i zmíněný text. Saduceové patřili k helenizující vrstvě, byli to oni, kteří nechali postavit v Jeruzalémě gymnasion. Jejich kroky vytvoří odpor, který jednak vede k odchodu velké části Jeruzalémského kněžstva v čele se samotným veleknězem a vystaví komunitu v Kumránu na pobřeží Mrtvého moře.

Jejich odpor živí i ideu zboření chrámu, který je natolik kolaborací znesvěcen, a proto musí být zničen. Můžeme lépe porozumět Ježíšově očistě chrámu, ale i autenticitě výroku při soudu velerady, řekl „že zboří chrám“, protože k těmto pokusům docházelo! Část odpůrců okupace a kolaborace nachází útočiště v Galilei, a to jak členů Davidovské dynastie, tak i Saducejských rodin. Tam také došlo k setkání Krista se svými příbuznými Janem a jeho bratrem Jakubem. Rozměr vzdělanosti saduceje sv. Jana nám také i dovolí pochopit souvislost z 12. kapitoly knihy Zjevení s řeckou antickou kulturou, ale i se semitskými základy, které procházejí starozákonní literaturou.

Řeckou paralelou vyprávění o ženě a drakovi nabízí legenda o narození Apolona: Jeho matka Létó otěhotněla s Diem. Drak Python předvídal, že toto dítě, syn, zaujme jeho místo jako vládce nad věštírnou v Delfách. Pokusil se proto zabít ho hned po narození. Zeus poslal Létó na pomoc Severák a boha moře Poseidona. Létó porodila Apolona, který pak zabil Pythona.

Promítněme si text z 12. kapitoly Apokalypsy, který jsme vyslechli. Uvědomujeme si tedy, že drak, mořský had Satan, vystupují nejenom v mezopotámských představách, ale také můžeme sledovat Janovský text, v kterém tento zápas Krista se Satanem je zachycen.

Text apokalypsy, který se dostává do prostředí vytvořeného stěhováním národů pak nám dovolí vytvořit legendy o sv. Jiřím, o sv. Martě a dalších světcích, kteří zápasí s drakem. Je to vítězný zápas Krista, vítězný zápas Kříže. Konec konců je to i zápas s ďáblem sv. Prokopa, i on zápasí s oněmi thonickými bůžky slovanského pantheonu.

Popírání historičnosti zmíněných světců či jejich zápasů do světa báchorek a bájí je hlubokým důsledkem neznalosti antické kultury, ale také i důsledkem nedostatečného studia bible a jejich reálií. Martyrologium připisované někdy sv. Jeronýmovi, které obsahuje tisíce mučeníků, mužů a žen, jim věnuje jen krátkou zprávu připomínající smuteční oznámení.

Lidová obrazotvornost i tvořivost nám pak vytvořila legendy, které se promítly i do známého díla dominikánského autora Janovského arcibiskupa Zlaté legendy (Legenda aura), která patří k pokladům hagiografické literatury, kde pro nás Čechy bude zajímavé jak legenda o sv. Kryštofovi se proměnila v příběh Záhoře, který nám předal Karel Jaromír Erben ve sbírce Kytice. Podobně můžeme vidět i vliv legendy o sv. Kryštofovi na dotvoření postavy slovenského Jánošíka v souvislosti s legendárním konvertitou lupičem, zakladatelem nejstaršího poutního místa Mariánka u Bratislavy.

A tak tato má slova byla určena sv. Jiří, o jehož realitě, jeho statečnosti a významu není třeba pochybovat, ale naopak prohlubovat tento ideál i v současném zápasu s ďáblem, otcem lži, jehož barva rudá, hnědá… velice aktualizuje potřebu zápasu a věrnosti.


(Homilie
J. Em. Dominika kard. Duky OP
na svátek sv. Karla Boromejského
4. 11. 2023 ve Vídni)