Jak praví jedno latinské přísloví, ten, kdo má z něčeho prospěch, musí nést i břemena. V případě zrušení tzv. jaderné smlouvy s Íránem však dělá americký prezident Donald Trump z pozice jejího hlavního iniciátora mnohé pro to, aby se zbavil co největší části vlastního břemene na úkor svých, pevně doufejme, stále ještě spojenců.

Buďme však spravedliví, odstoupení od smlouvy s Íránem a zpětné zavedení sankcí nejspíše nepřivítaly s vlasteneckým nadšením ani americké automobilky či korporace síly Boeningu. Například podle serveru The News přijde Boeing na základě rozhodnutí Donalda Trumpa v Íránu o zakázky za 17 miliard dolarů. Ne snad, že by to společnost položilo, jedná se však o nemalou ztrátu. Navíc vyklizené pozice nejspíše zaplní konkurence. Američané si však Trumpa sázejícího na instinkty zvolili a mají, co chtějí, mohlo by se říci. Kromě toho, úroveň obchodních vztahů mezi USA a Íránem je taková, že jak Washington, tak především Teherán přežijí vzájemné embargo bez tragické újmy.

Americký prezident to ví, a proto se rozhodl zajít ve své snaze dostat režim ajatolláhů na hospodářská kolena ještě dále. Svým spojencům především do Evropy vzkázal, že je snad ochoten ještě akceptovat jejich podpis pod smlouvou, kterou kromě USA, Íránu a EU ratifikovalo pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN, tedy mimo jiné také Čína, rozhodně však nehodlá tolerovat pokračující obchodní vazby. Trumpův vzkaz tak lze číst jako: Kdo nejde se mnou, jde s Íránem a proti USA, tudíž musí počítat s odvetnými opatřeními. Americký prezident přitom velmi dobře ví, co dělá. Evropská unie totiž představuje pro Írán strategicky mimořádně důležitého partnera, návrat do časů tuhého embarga by pro Írán znamenalo velký, ale opravdu hodně velký problém.

Citelné ztráty ovšem utrpí i EU. Vzhledem k tomu, že se na smlouvě ohledně kontroly íránského jaderného programu, kterou Teherán podle všech indicií dodržuje, pracovalo přes deset let, usoudily vůdčí společnosti ekonomik EU, že mají na bohatém trhu zelenou. Zvláště pak, když za smlouvou stál prezident USA Barrack Obama, jehož spojenkyně Hillary Clinton v té době drtila Trumpa ve všech průzkumech a dalo se předpokládat, že v případě volebního triumfu bude pokračovat v Obamou nastoupené cestě. A tak po konci embarga „vpadly“ do Íránu evropské giganty jako Airbus, Volkswagen, PSA, Total investoval do průzkumu ropných polí. Velcí hráči tak již přes týden řeší, zdali odepsat desítky miliard dolarů, nebo čelit případným sankcím ze strany USA. K tomu nutno přičíst politické ztráty, neboť politici jednotlivých států by museli vysvětlovat svým voličům, kdo že vlastně řídí jejich země. Angela Merkelová? Emmanuele Macron? Nebo snad Donald Trump?

Naopak americký prezident svým rozhodnutím paradoxně asi nejvíce prospěl největšímu nepříteli Vladimirovi Putinovi. Kreml totiž žije dlouhodobě pod sankcemi všeho druhu, ani zdaleka proto nemůže být ze strany USA tlačen do kouta s takovou razancí, jako je tomu v zemích EU. A tak bude Moskva obchodovat vesele s Íránem a těšit se z pověsti silného zprostředkovatele a vyjednavače. V této souvislosti se jako velmi zajímavá jeví návštěva izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v Moskvě v Den vítězství…

A nejen to. Bezprostředně po ohlášení vypovězení dohody, stoupla cena ropy na tříleté maximum. Zatímco ještě na začátku května se barel obchodoval za 73 dolarů, Saúdská Arábie dnes hovoří o ceně 80 – 100 dolarů za barel. Zároveň je známo, že mezi zeměmi, jejichž režim je závislý na vývozu surovin a přímo prahnou po navýšení cen, stojí v první řadě Rusko. Lepší dárek si snad na začátek svého údajně posledního volebního období, mohl Vladimír Putin přát jen stěží.