Motá se kolem mě téměř nepřetržitě. Vysloužil si jméno Buhzík, protože je prostě… Jak to říct? Vidí věci, které člověk nevidí. Vidí mosty, lávky, ocelová lana i třeba jen pavoučí vlákna, jemná jako vydechnutí, co člověk nezaznamená. Čmuchá, cítí, hraje si. Neštěká, nevrčí, nepiští, nemňouká. Jen temně hučí jak natlakovaný papiňák. Bzučí jak nadržené dráty vysokého napětí.

Buhzík. Drzý, bdělý, sprostý, nesnesitelný, nádherný. Je to zvíře. Mimo klece, mimo zákon, mimo pomyšlení.

„Vy s těma vzorama naděláte!" zívnul si Buhzík, uvelebený na mém pravém rameni, poté, co nějaký odpudivý spořádaný čtyřicátník střední platové třídy, páchnoucí pivem, bez omluvy, s trapnou sprosťárnou na rtech prakticky skopnul dva školáky ze schůdků do tramvaje, protože prostě musel být všude první.

Poznamenal jsem, že by mě moc zajímalo, jak se chovají k druhým jeho děti, má-li jaké. Buhzík (ten-nevypočitatelný-a-nevyfotografovatelný-něžný-barbar-co-je-všude-se-mnou-vyvádí-psí-kusy-a-vidí-neviditelné) vytáhl z útrob opodál sedícího bolševika stonek jedem nasáklého bolševníku, co té znovu se rozdýchávající fosilii sloužil za páteř, a vrazil rostlinu chlapovi pod propocenou košili. Aby měl konečně pořádný důvod se kolem sebe ohánět.

Někdy vydá správně umístěný klacek za tisíc slov. „Hovado zůstane hovadem a anděl andělem, ať už jim mezi nohama narostlo cokoliv," dodal lakonicky Buhzík a zavelel k výstupu z tramvaje. Tentokrát jsem ani neprotestoval. Metrem to bude lepší. „Příští stanice Muzeum!" připomnělo nám metro ženským hlasem, když za námi zabouchlo gumové čelisti.

Buhzík začal šmejdit po voze, očuchával nestydatě cestující. Měl hlad po něčem krásném. Najednou radostí zakvičel a dostrkal mě k dvojici žen. Osmnáctiletá zelenooká dívka seděla. Nad ní stála žena lehce po pád... esáti, trochu obézní a poměrně strhaná, ale pořád ještě někde v hloubkách jiskřivá. „Co má jako bejt? Nepustila ji sednout. To je teda objev!", nesdílel jsem Buhzíkovo nadšení. Buhzík se ale poletoval dívce kolem klína. Podíval jsem se pořádně a obraz začínal dostávat obrysy.

Ta zelenooká madonka držela nad lůnem malou fotku z ultrazvuku. Takovou tu změť modrozelených oblaků, co lidské útroby mění v meteorologickou mapu plnou okluzních front.

Nad ní se skláněla její matka. Střídavě se rozplývala a nadávala: „No a tohle je to očičko? Jak ti to říkali? To by muselo ležet takhle, ne? Myslíš, že je zelený? Kluci bejvaj po mámě. To je taky jediný jeho štěstí, že ti udělal kluka, hajzl jeden. No... netvař se. Už mlčím. Nebudu si třepit hubu. Ten parchant si tě vůbec nezasloužil!" („No, babičko, moc se neradujte, kluk po tátovi přece jen trochu bude. Počkejte si do puberty. Ale hezkej bude po mámě," chtělo se mi nahlas vyhrknout předpověď, kterou mi Buhzík o dítěti na snímku zavrněl do ucha. Je prostě dobrej, když chce.) Dívka mlčela, s nějakou zvláštní nejistou něhou si prohlížela snímek a instinktivně si položila ruku na břicho.

Leonardo da Vinci – „Svatá Anna samotřetí". Dokonalá kompozice, tři generace v jednom promyšleném zlatém řezu. Akorát Jezule je ještě uvnitř a dívá se na svět jen tou slepou ultrazvukovou skvrnkou.

„No vidíš," poznamenal Buhzík. „Je to ještě zámotek a jeho mužskej vzor je už někde v háji zeleným. Zbyly tu dvě ženský." Máma Marie, bába Anna. A to bude jeho rodina. Třeba se do ní vloží Madonin brácha, aby v tom holky nebyly samy. Nebo nový taťka. Nebo dva. Nebo kámoška s rodinou. Potká v životě vzory i odstrašující případy. Hovada i anděly. A popere se s tím. Všichni jsme tak nějak vyrostli.



by JaneQ Růžíčka