Je všeobecně známo, že mnoho vysokých činitelů nacistické Třetí říše v Německu uprchlo do Jižní Ameriky, aby se tak vyhnuli trestu. Argentinský prezident Juan Perón prý vyslal svou slavnou manželku, Evitu, do Evropy s množstvím falešných cestovních pasů pro lidi, jako byli Adolf Eichmann, Paul Schaeffer, Martin Bormann, Walter Rauff, Aribert Heim a Erich Priebke, aby se mohli skrýt v Jižní Americe. Tito nacisté se usadili po celém kontinentu, mezi německými potomky dřívější imigrační vlny, které podporoval v druhé polovině devatenáctého století Otto von Bismarck.

Až v roce 2005 nalezla brazilská vláda politickou vůli ke zveřejnění osobních deníků a dalšího materiálu týkajícího se Anděla smrti, Josefa Mengeleho, jehož pozůstatky byly exhumovány a identifikovány o dvacet let dříve, v roce 1985, avšak byly úřady skryty. Mengele se utopil v roce 1979 v plážovém městě Bertioga, ve státu Sao Paolo.

Požádal jsem policii v městě Sao Paolo, aby mi dovolila prostudovat tento materiál pro reportáž. Povšiml jsem si, že poslední Mengeleho adresou byla Estrada do Alvarenga 5773, na předměstí Sao Paola. Zajímalo mě, kde bydlel.

Jsem poprosil kohosi, aby podnikl tu dlouhou cestu a nalezl Mengeleho dům. Bohužel můj vyslanec dům vyfotografoval mobilním telefonem, takže to není moc velká fotografie. Snímek Mengeleho domova nebyl dosud nikdy v žádném médiu publikován.



Je to dům příslušníka nižší střední vrstvy, má asi 65 čtverečních metrů, jednu ložnici, obývací pokoj, kuchyni, koupelnu a místnost na uskladnění věcí. Jak je to typické v Brazílii, je to směsice dřevěného a cihlového domu, částečně pokrytého betonem. Podle sousedů byl dům natřen zelenou barvou už v době, kdy tam Mengele bydlel. Měl také opuštěnou zahradu, která se proměnila v blátivý prostor více než 200 čtverečních metrů na všech čtyřech stranách kolem domu.

Mengele pracoval jako inspektor kvality v továrně na školní učebnice. Do práce šel nejprve deset minut pěšky a pak jel 45 minut autobusem. Měl slušný plat, ale ke konci života musel vydávat téměř dvě třetiny svého výdělku každý měsíc na úplatky potomkům osob, které pomohly ho skrývat - nové generace totiž už neměly německý pocit povinnosti, jaký pociťovali jejich předci.

V roce 1985 Brazilská policie provedla razii do domu rakouského přistěhovalce Wolframa Bosserta, na něhož ji upozornila rakouská výzvědná služba, protože uzavřel dohodu s jistým Wolfgangem Gerhardem, jehož dokumenty se staly Mengeleho. Gerhard zemřel ve Štýrském Hradci 16. prosince 1978.

Policie také obvinila Liselotte Bossertovou, Gezu J. Stammera a Gitu Stamerrovou, že se podíleli na utajení nacistického zločince.

S Mengelovým synem Rolfem byla provedena zkouška DNA, aby se zjistilo, zda kosti, exhumované na hřbitově v Embau, byly skutečně kosti Josefa Mengeleho. Mengele měl syna Rolfa s Irenou, ještě v Německu. Ale rozvedl se a vzal si svou švagrovou Marthu, kterou opustil, když odešel z Argentiny.

Rolf zjistil teprve, když mu bylo 16 let, že jeho "strýček Fritz" (Mengele používal jména Fritz Hollman, když se v letech 1945 - 1949 skrýval v Bavorsku) byl ve skutečnosti jeho otcem a k tomu ještě, že to byl nacistický vrah.

V roce 1977 se Rolf rozhodl cestovat za oceán a tajně se setkat se svým otcem. Použil falešných dokumentů, aby ho nesledovala izraelská tajná služba (ta, jak je známo, o řadu let předtím unesla z Argentiny Adolfa Eichmanna), a strávil v Sao Paolo čtrnáct dní. Rolf sdělil dvěma autorům, kteří vytvořili z jeho svědectví knihu, že kdykoliv se zeptal svého otce na jeho experimenty v Osvětimi, odpovědí vždycky byly dlouhé pseudovědecké a filozofické projevy.

Brazilská policie se rozhodla přestat utajovat Mengeleho dokumenty a osobní věci a z historických důvodů jich většinu uvolní pro veřejnost. Texty, které Mengele napsal, stejně jako jeho osobní věcii, budou vystaveny v Muzeu vojenské policie v městě Brasilia.

Poté, co si novináři přečetli všechny Mengeleho dopisy, oznámili, že Mengele zemřel bez výčitek za to, co se dělo na jeho rozkaz v koncentračním táboře v Polsku, i za to, k čemu došlo za druhé světové války obecně. Naopak, z dokumentů vyplývá, že dále "rozvíjel" své teorie o rasách, genetice a společnosti.

Tento Anděl smrti, jak byl znám v důsledku zvěrstev, které páchal v Osvětimi, se nejprve skrýval v Bavorsku do roku 1949, kde podle svých vlastních textů pracoval na malé farmě, kterou vlastnili Fischerovi. Pak odjel do Argentiny, poté, co jeho cestu zorganizovala záchranná nacistická síť. Je to k nevíře, ale v Argentině nemusel ani používat falešného jména. Užíval svých normálních dokumentů.

V roce 1959 se přestěhoval do Paraguaye poté, co se v Buenos Aires změnilo politické klima a Německo požádalo o jeho vydání. V roce 1960 dorazil do Brazílie, skrýval se pod novou totožností.

Z rukopisů vyplývá, že Mengele zemřel ve strachu, zdeprimován a chudý. Síť, utvořená po válce na ochranu a podporu nechvalně známých jmen z nacistického Německa, se postupně rozpadala, jak její členové umírali a jak se šířil v sedmdesátých letech hospodářský útlum. Mengele si stěžuje, že nemá ani peníze na benzín na cestu do Rio de Janeiro.

Od r. 1976 většinou píše o své frustraci a o pocitech zrady, protože všichni, kdo se podíleli na utajování jeho totožnosti, ho vydírali a chtěli za to, že ho neprozradí, majetek a peníze.

Knihy, nalezené v Mengelově domě také leccos osvětlují. Měl 94 knih. Autorem pěti z nich byl rakouský zoolog Konrad Lorenz. Mengele si také uschoval ústřižek z deníku Folha z 12. října 1973 o tom, že Lorenz získal Nobelovu cenu za lékařství.

V lednu 1976 si napsal Mengele do deníku, že čte vzpomínky Alberta Speera, Hitlerova architekta. Pak kritizuje, že Speer vyjádřil lítost nad tím, co se dělo v nacistickém Německu.

Některé jeho texty byly napsány na psacím stroji Koch Adlernahmaschi, typ ABC. Jiné na stroji Zephir-SCM Smith Corona.

V roce 1969 odsoudil nedostatek kritiky izraelského týrání Palestinců. Také píše, že je německá mládež "zdegenerovaná" a nezosobňuje už německé tradice. Vadilo mu, že nová generace Němců nestaví na nacistické éře a nevyužívá jejích "úspěchů".

Mengele také napsal některé eseje na svá oblíbená témata. V roce 1973 například napsal osmistránkový text o původu a intelektuálních schopnostech židovského národa. Píše, že židé pocházejí ze směsice ras v Malé Asii a na Dálném Východě, le že během své migrace po dobu tisíců let přijali prvky od evropských ras a také negroidní rysy.

Mengele přiznává, že "bezpochyby mají lidé židovského původu velké intelektuální schopnosti", ale uzavírá, že je to proto, že všichni žili v národech s "vysokou kulturní úrovní". Zcivilizovala je země, do které přišli. Především Německo.

V jiném, třináctistránkovém eseji z r. 1976 Mengele argumentuje, že Einstein a Freud vytvořili "pouhé spekulativní teorie" a nikoliv velké vědecké dílo.

Od dopisů, které rozesílal, existuje mnoho průklepů. V jednom z těchto dopisů se posmívá malým zemědělcům, u nichž v letech 1945 - 1948 pracoval. Dopis má titul "Fiat Lux" (Budiž světlo), je adresován nějaké dámě a líčí Mengeleho marné úsilí poskytnout osvětu příslušníkům zemědělské rodiny.

V jiném, nedatovaném rukopise zdůrazňuje Mengele, že některé rasy jsou prý nadřazené jiným. Teoretizuje o rozdílech mezi různými primáty a lidmi. Zejména se mu líbí nordická rasa, ta je podle něho na nejvyšší úrovni.

V roce 1973 vytvořil složitou strukturu teorií, používajících velké množství technických dat a vědeckých referencí, jimiž se snažil dokázat svůj argument o rasových hierarchiích. Zmiňuje se o rasových teoriích hraběte Gonieaua (Josepha Arthura) a kritizuje "míšení ras ve Spojených státech". Zdůrazňuje, že to povede k tomu, že Spojené státy přijdou o svou vůdčí roli. Považoval apartheid za jedinou možnou formu soužití, měla-li být zachována rasa s vyššími intelektuálními schopnostmi.

Namísto toho, aby nás překvapil, zachoval si obraz Anděla smrti až do své vlastní smrti. Z právě uvolněných dopisů, esejů a deníků vyplývá, že se přidržoval celý život nacistických ideálů a nikdy neměl žádné pochybnosti.

Nacisté v Jižní Americe

Únos Adolfa Eichmanna v Argentině, který byl v roce 1960 odvezen do Izraele, odsouzen a v roce 1962 za své zločiny pověšen, je známý a vedl k tomu, že si svět uvědomil, že se v Jižní Americe skrývá mnoho nacistů.

V Brazílii se začali usazovat němečtí osadníci dávno před Hitlerem, v roce 1824, během první přistěhovalecké vlny, která trvala až do roku 1878 a v jejímž rámci se do jižních částí Brazílie přistěhovalo více než 240 000 Němců. Dnes má Brazilie největší německé obyvatelstvi mimo Německo. Otto von Bismarck dokonce měl ve svém rozpočtu položku pro posílání rodin do jižních částí Jižní Ameriky (Argentina, Uruguay, Brazílie, Paraguay, jižní čast Chile), která byla ještě neobydlená. Koncem devatenáctého století se příliv německých přistěhovalců zastavil.

Avšak v nacistické éře se o této přistěhovalecké vlně zmiňovalo mnoho učebnic historie. Po druhé světové válce nebylo pro potentáty Třetí říše v Evropě bezpečí. Mnoho z nich si pamatovalo na Brazílii a na Argentinu a počítalo, že potomci německých přistěhovalců jim pomohou se tam usadit.

V případě Argentiny bylo dobře známo už za druhé světové války, že to byla země, který s Hitlerem sympatizovala. Argentina se rozhodla přidat se ke Spojencům teprve v roce 1945, jen až několik dní před ukončením války, a to z praktických důvodů: bylo zjevné, že Německo bude poraženo a Argentina byla varována, že bude postižena hospodářskými sankcemi a nebude přijatelná pro OSN. Proto přešla rychle a oportunisticky na stranu Spojenců, ale jen formálně.

Podle argentinského výzkumníka Ukiho Goniho se v Argentině skrývalo asi 300 nacistických pohlavárů z první nejvyšší a druhé nejvyšší příčky nacistické hierarchie. Další tisíce Němců z nižších vrstev stranické hierarchie se také skrývaly v Argentině. V Brazílii bylo prý kolem 100 nacistických pohlavárů.

V srpnu 1945 připlul se svou ponorkou U-977 velitel ponorky Heinz Schaeffer do Argentiny. Domníval se, že tam najde bezpečí, ale bylo ještě příliš brzo a Spojenci ho po příchodu do Argentiny zatkli.

O argentinském prezidentu Juanu Domingo Peronovi bylo notoricky známo, že sympatizuje s nacisty. Podařilo se mu do země přivést plukovníka Waffen SS Otto Skorzeného. Ten býval příslušníkem speciálních jednotek, kteří mj. osvobodili Benita Mussoliniho ze zajetí. Avšak Skorzeny byl u norimerského válečného tribunálu shledán nevinným. Nejprve žil ve Francově Španělsku. Pomáhal pak nejen Peronovi, ale i egyptskému politikovi Násirovi.

Kurt Tank, inženýr, který naprojektoval Focke-Wuld 190, nakonec vytvořil v Argentině první jihoamerické tryskové letadlo, Pulqui.

Do Argentiny byl dopraven také lékař dr. Carl Caernet, který prováděl v koncentračním táboře v Buchenwaldu chirurgické pokusy na homosexuálech. Kastroval je a pak jim implantoval kovové sexuální žlázy. V důsledku těchto "experimentů" mnozí jeho pacienti zemřeli nesmírně bolestivou smrtí.

Erich Priebke, kapitán SS, který se podílel na zmasakrování 335 italských civilistů odvetou za smrt 33 německých vojáků žil pohodlně v argentinském lyžařském středisku Bariloche. V roce 1994 byl konečně chycen a vydán k soudu do Itálie.

Je ovšem nutno si uvědomit, že prospěch z talentu nacistů neměla pouze Argentina. Kdyby nebylo Wernera von Brauna, Spojené státy by bývaly nepřístály na Měsíci.

Jiným nechvalně známým nacistou v Jižní Americe byl Klaus Barbie od gestapa, tzv. "řezník lyonský", který se usadil v Bolívii. V roce 1980 pomáhal Barbie zorganizovat brutální puč proti demokraticky zvolené bolivijské vládě.

Barbieho lidé pronásledovali a vraždili vládní činitele a odborové předáky. V důsledku puče získali v Bolívii volnou ruku velcí obchodníci s narkotiky. Operace dostala název "kokainový puč". S Barbieho pomocí se Bolívie stala chráněným zdrojem kokainu pro vznikající kartel Medellin.

O dva roky později byl Barbie zatčen a vydán do Francie, kde zemřel ve vězení.

Franz Stangl, velitel koncentračního tábora Treblinka, také uprchl do Brazílie a byl tam díky Mossadu zatčen r. 1967.

Často se hovoří o údajné organizaci jménem Odessa, o níž napsal knihu Frederick Forsyth. Tato organizace prý pomáhala nacistům po válce. Dnes se odborníci domnívají, že existovalo asi dvě stě energických bývalých nacistů a spolupracovníků nacistů z několika zemí, zejména ze Švýcarska, kteří pomáhali uprchlíkům. Nejednali prý jako součást velké organizace, ale jako síť Hitlerových fanatiků, která se snažila zachránit své hrdiny.

Často je také obviňován, bez důkazů, Vatikán, že prý umožňoval emigraci nacistů do Jižní Ameriky v přestrojení za falešné kněze.

Méně se však zpochybňují styky Juana a Evity Peronové s nacisty.

FABIANO GOLGO