Paulo Coelho: 70 milionů knih ve 150 zemích. Brazilský spisovatel, autor proslulého Alchymisty, snese srovnání s hvězdami pop-music a filmu. Vyvolává obrovský zájem, velkou až nekritickou lásku čtenářů, ale také odsuzující názory kritiků. Kdybychom chtěli tento jev k něčemu přirovnat, tak Coelho prožívá v nesrovnatelně větší míře to, co tady Michal Viewegh.

Když v roce 1987 vyšel jeho první román Mágův deník, byla to literární senzace. Rok nato napsal Alchymistu, své vrcholné dílo, téměř pohádkový příběh cesty španělského pastýře za pokladem. Tato kniha mu zajistila celosvětovou popularitu a také velké peníze. Na všechno, co od té doby vydal, se čekalo s napětím. Mnozí kritici mu však vyčítají, že stále víc sklouzává k podbízivým příběhům jako z červené knihovny a že schéma jeho knih včetně nezbytného poutníka je snadno čitelné a neměnné. Dává prý čtenářům jen to, co od něj očekávají, jakési duchovní pohlazení a vědomí ušlechtilosti, jenže dávno pryč jsou doby, kdy tak překvapoval.

Po Alchymistovi následovaly například Brida, Valkýry, U řeky Piedra jsem usedla a plakala, Pátá hora, Veronika se rozhodla zemřít, Ďábel a slečna Chantal, Jedenáct minut, Záhir. Napsal také několik děl o okultismu a magii. Jsem se s nim setkal v roce 2005, když vyšla kniha Zahir v čestině, po jeho autogramiádě v Praze.


FG - Do Prahy jste poprvé přijel v době, kdy na Hradě ještě seděl prezident Husák, v roce 1982...

PC - O tom nepochybujte! Tady jsem se rozhodl, že budu spisovatelem a proslavím se po celém světě. Dodnes jsem přesvědčen, že nebýt návštěvy kostela s posvátným Pražským Jezulátkem, nikdy by se mi to nepovedlo.



FG - To zní jako z nějakého románu...

PC - Když jsem poprvé stál před Pražským Jezulátkem, tak jsem si řekl: Budu úspěšným spisovatelem! Udělám pro to všechno, budu tvrdě pracovat a povede se mi to. Teď vidím, že se stal zázrak. Víte, tehdy jsem nebyl moc spokojený se svým životem, i když jsem byl šťastně ženatý a měl jsem dost peněz. Psal jsem texty pro přední brazilské zpěváky, ale chtěl jsem něco úplně jiného. Chtěl jsem se stát tím, čím jsem dnes.

FG - Zarazilo mě, kolik lidí se k vám tady hlásilo. Je vůbec na světě místo, kde můžete normálně chodit a nikdo vás nepozná?

PC - No, to je těžké... možná tam, kde nemají knihy, třeba někde v džungli. Ale upřímně vám řeknu, že se nijak nebráním, přece jsem chtěl být slavný. Pozornost, kterou vyvolávám, snáším docela dobře.

FG - Vážně vám to nikdy nevadí? Vždyť si musíte připadat jako v kleci. Každou chvíli vás někdo zastavuje, jeden chce společnou fotku, druhý autogram, třetí podat ruku...

PC - Jasně, někdy mi to už jde na nervy, ale nikdo to nepozná. K nikomu, kdo se mnou chce mluvit nebo mě třeba jen pozdravit, nejsem neuctivý. Ani když se na mě strnule dívá po celou dobu, co sedím v restauraci.

FG - Vaše žena Cristina Oiticica se v Brazílii proslavila jako malířka. Nemůže vám manželství ohrozit ta vaše nebývalá popularita?

PC - Bože, jsme spolu skoro třicet let! Z toho vidíte, že se s tím vypořádává velmi dobře. Ale nezapomeňte, že Christina je sama umělkyně, obdivovaná a uznávaná ve svém oboru. To jí pomáhá pochopit, v čem žiju.

FG - Když jste se seznámili, vůbec jste nebyl známý...

PC - Víte, a to je možná důvod, proč spolu tak krásně žijeme. Christina vedle sebe nemá někoho, kdo by se najednou změnil k nepoznání a choval se jinak jenom proto, že se proslavil jako spisovatel. Zůstal jsem, to mi opravdu věřte, úplně stejný. Teď samozřejmě mluvím o tom, jak se chovám, ne o tom, jak chápu život a rozumím světu.

FG - Co byste poradil lidem, kteří nejsou schopni v manželství vydržet?

PC - Poctivost, čestnost, upřímnost. My jsme k sobě naprosto čestní a otevření. Moje žena o mne projevuje ustavičný a opravdový zájem, a také mě vždycky něčím příjemným překvapí. Jsme citově velmi hluboce spojeni. Já jsem se narodil ve znamení Panny pod nadvládou Býka s Měsícem ve Štíru. Ona se narodila ve Štíru pod nadvládou Blížence a s Měsícem v Panně. Možná právě proto se k sobě tak náramně hodíme, nevím.

FG - Hosté, kteří dostali pozvánku na večeři, od vás čekali něco hlubokomyslného. Vy jste všechny překvapil, jak jste byl uvolněný. A když jste začal mluvit o sexu, to koukali úplně.

PC - Lidé vždycky potřebují autoritu, nějakého svého guru. Hodně lidí mi dává tak zvláštní otázky, jako kdybych snad měl znát nějaké tajemství sfingy nebo co. Ale já jsem normální člověk.

FG - Tak nás zkuste přesvědčit.

PC - Dobře: piju alkohol, kouřím, mám sexuální touhy a sex taky praktikuju... velmi často. Pro mne, jako pro Brazilce, není sex tabu. Protože jsem výřečný a při rozhovoru se žádnému tématu nevyhýbám, mluvím o sexu stejně rád jako o jiných věcech. To byl také důvod, proč jsem se hostitelů ptal, kdy a jak přišli o panictví.

FG - No, z toho byli někteří dost vyvalení...

PC - Skutečně jsem pro to neměl nějaké perverzní důvody. Prostě na to přišla řeč. Probírali jsme, že se o Češích mluví jako o jednom z mála národů, který řeči o sexu nepobuřují, a že jsou v tomhle otevřenější. Taky jsem chtěl zjistit, jak náboženství ovlivňuje sexuální chování, protože pokud jde o náboženství, Češi se naopak řadí na poslední místa ve světě. Říkám to hlavně proto, že je mnoho sexuálních problémů a nesrovnalostí a mnoho z nich pramení právě z náboženských poměrů a vyznání.

FG - A po pěti skleničkách vína jste začal všem přítomným dámám vykládat, jak hezky vypadají.

PC - (smích) Ale ne všem! Jen dvěma z nich. Moje žena seděla hned vedle mne, takže vidíte, že to nebylo myšleno nějak špatně, naopak bylo to andělsky čisté.

FG - Podle vás jsou na světě nejkrásnější Brazilky, ale o Češkách jste řekl, že patří mezi nejhezčí ženy, jaké jste kdy viděl. To říkáte o ženách v každé zemi, kam přijedete?

PC - Ó můj bože, Češky jsou opravdu atraktivní! Česká miss si přišla pro autogram a řekla mi, že jsem její oblíbený spisovatel. Mile mě překvapilo, že u vás čtou knihy i miss. Novou knihu Záhir přečetla opravdu rychle, vždyť vyšla před pár týdny. Pak jsem si uvědomil, a to jediným pohledem do řady, která před mým stolem čekala na autogram, že už jenom tenhle pohled může vzbouřit hormony. Tolik krásných, půvabných žen! Při podpisování knih pro zhruba pět set čtenářek jsem si uvědomil, že vaše miss je jenom jakýsi průměr všech českých žen. Když jsem tam seděl a ty dámy tam tak postávaly nebo, ještě hůře, skláněly se ke mně... Úplně jsem se zpotil. Klimatizace naštěstí fungovala dobře.

FG - Ještě k tomu, že jste kuřák. Jak se vyrovnáváte s tím, že jste stále víc vytlačováni z nerůznějších míst?

PC - Vůbec mi nevadí, že jsem politicky nekorektní a chybuju. Ano, kouřím, jsem tudíž kuřák a neříkám, že to je správné, ale přináší mi to nesmírné potěšení a požitek. Když jsem byl mladší, kouřil jsem i marihuanu a hašiš. No a co? Stalo se něco? Taky miluju vydatná jídla, a to i ve velkém množství, a spoustu dalších jiných věcí, o kterých vím, že zrovna nemusí být nejlepší pro mé zdraví. Ale o kolik déle bych na světě mohl být? Pokud bych se omezoval a díky tomu si přidal nepatrný zlomek života, třeba i několik let, to pro mne nehraje žádnou roli. Až přijde můj čas, tak přijde, to stejně neovlivním.

FG - Proč jste si tolik přál, abyste se proslavil? Píšete knihy, ve kterých udílíte lekce oduševnění, a na druhé straně si přejete být celebritou. Není v tom paradox?

PC - To je přece jedna z nejzákladnějších vlastností, už od samého dětství chceme být milováni. V dospělosti pak chceme být respektováni, to ano, jenže i to je jenom další význam slova obdivováni, milováni. To, jaký jsem, ukazuju lidem skrze své knihy. Tak je přirozené, že mě uspokojuje, když se moje práce líbí. Věřím, že v tomhle nejsem jediný. Určitě je hodně těch, kteří jsou ve stejné situaci jako já a cítí to stejně. Nikdy bych nechtěl nějakou vyumělkovanou slávu, kterou bych si nezasloužil, slávu založenou na podvodu a lži. Ale protože píšu od srdce, s láskou a velmi poctivě, mohu si dovolit říct, že si uznání opravdu vychutnávám.

FG - Hodně kritiků dráždíte. Obviňují vás, že jste povrchní a že píšete záměrně jednoduše, aby vaše knihy četlo co nejvíc lidí.

PC - Ano, ale já píšu pro čtenáře. Kritici mají svoji práci a mnohým se opravdu nelíbím, protože to pro ně nejspíš nemá tu pravou hloubku; alespoň se domnívám, že to tak je.

FG - A není?

PC - Když jsem začínal, řekl jsem si, že budu vždycky upřímný, srozumitelný, a pokud možno otevřený. Věděl jsem, že chci psát to, co cítím, co mě napadne, své postřehy a poznatky. Vlastně předávám část svých zkušeností nebo zkušeností lidí, kterými se obklopuju. A že v tom hodně kritiků nemůže najít nový druh psaní v nějakém nadlidském stylu nebo snad nějakou extrémní inovaci ve vyprávění obyčejně neobyčejných příběhů? To je jejich osobní problém. Věřte mi, nikdy nepíšu tak, abych se někomu falešně zalíbil nebo někoho vyumělkovaně uspokojil. Píšu si už jenom to, co chci.

FG - Ale ty knihy se přece prodávají ve velkém.

PC - No jistě, ale to je prosté vysvětlení. Moje knihy se dobře prodávají úplně přirozeně. A ani trochu mě to nepopuzuje. Snad každý spisovatel si přeje, aby ho četlo co nejvíc lidí. Já už nepotřebuju víc peněz.

FG - Můžu vám věřit?

PC - Můžete. Jsem už dostatečně zabezpečený. A dlouho, vždyť už jako dítě jsem díky rodičům vyrůstal v zajištěné rodině. Nebudu tady věčně, děti nemám... Takže snad všichni pochopí, že smyslem mého psaní není vyprodukovat co nejvíc s jediným cílem dobře prodat a vydělat, kolik jen půjde. Píšu, protože cítím, že psaní je mým životním posláním.

FG - Máte nějaký životní vzor, kterým se řídíte?

PC - Každý má nějakou svou víru, něco, čemu věří, a dokonce je hodně z nás pověrčivých i v běžném životě. Ale nechtěl bych uvádět něco, co byste mohli chápat jako mého hlavního průvodce životem, protože mnohé se mění podle konkrétních událostí, a to, co se hodí pro mne nebo moji rodinu, se nehodí pro nikoho jiného. Navíc upřímně nenávidím udílení rad. Nikdy bychom neměli posuzovat životy ostatních lidí, protože jenom každý člověk sám zná svoji velkou bolest a své velké odříkání.

FG - Ale neočekávají od vás lidé, že jim budete říkat nějaké poučné věci, které jim život trochu rozjasní, stejně jako o tom píšete?

PC - Hodně z nich ano, máte pravdu, ale já dělám vše, co je v mých silách, aby čtenáři pochopili, že všechno důležité, co potřebuju sdělit, najdou v mých knihách. V normálním životě jsem, no, zcela normální. Co jiného bych mohl být?