Král Fidel a tyran Guevara
Fidel je jen fetišem pro lidi, kteří nenávidějí Ameriku. Pravda o něm je to, že to není žádný levičák, je to monarchista. Fidel je na Kubě králem a tak, jak tomu je v monarchistických systémech, jeho nástupcem se má stát jeho bratr Raúl. Dynastie Ruz.
A Che Guevara? Tvář Che Guevary se tiskne na trička a na plakáty v mnoha koutech světa. Symbolizuje idealizovaného revolučního ducha. Kult Ernesta Che Guevary avšak pochází z falešného mýtu, že byl tento Argentinec údajně bojovník za svobodu. Che byl ve skutečnosti nepřítelem svobody, což lze lehce dokázat, když si přečtete, co sám napsal, a prostým pohledem na jeho vražedné a totalitní činy, jakmile se dostal k moci. Che byl tyran.
Vlastní rukou zavraždil mnoho disidentů, Svědků Jehovových, demokratů, "amerikanizovaných" umělců, afrokubánských kněží a dokonce i jiných revolucionářů, kteří s ním bojovali po boku.
Guevara osobně dohlížel na stavbu kubánských koncentračních táborů, kam byli za trest posíláni a kde byli eliminováni ti, kteří nesouhlasili s novým režimem. Velel prvním popravčím četám kubánské revoluce.
Na základě zkušenosti shrnul svou vražednou představu spravedlnosti ve svém "Poselství Trikontinentále": "nenávist jako prvek boje, soustředěná nenávist pro nepřítele, která donucuje lidskou bytost, aby překonala své přirozené zábrany a proměnila ho v účinný, násilný, selektivní a chladnokrevný vražedný nástroj".
V roce 1957, jak se uvádí v jeho deníku ze Sierry Maestra, Guevara zastřelil Eutimio Guerru, protože ho podezříval, že předává informace. "Skoncoval jsem s problémem pistolí kalibru .32, do pravé strany jeho mozku. Jeho majetek byl teď můj."
Jeho majetek byl teď můj?!
Později zastřelil Artistidia, venkovana, který vyjádřil touhou odejít, až povstalci potáhnou dál. Uvažoval sice nad tím, zda tato jeho oběť "byla opravdu vinná natolik, aby si zasloužila smrt", a hned poté bez okolků zavraždil Echevarríu, bratra jednoho ze svých soudruhů, za blíže nespecifikované zločiny: "Musel zaplatit tu cenu."
V roce 1958, poté, co dobyl města Sancti Spiritus, Guevara, se neúspěšně pokusil zavést svého druhu zákon šaria, snažil se omezovat vztahy mezi muži a ženami, zakazoval pití alkoholických nápojů a hazardní hry. Zabíjel lidi, odebíral jim majetek a snažil se zrušit jejich svobodnou vůli.
Těsně po pádu Batistova režimu jmenoval Castro Guevaru správcem vězení La Cabaña. Guevara stál v první polovině roku 1959 v čele snad nejtemnějšího období kubánské revoluce.
Popravovalo se od pondělí do pátku, ve dne v noci, pouhých několik minut po vynesení rozsudku. Guevara vylezl na zeď, ležel na zádech, kouřil doutníky a díval se na popravy.
Zavedl systém "procesů", které trvaly jen pár hodin, sám byl jediným soudcem. Většinou končily tak, že státní úředníci Batistova režimu byli postaveni ke zdi a zastřeleni. "Ano, je to diktatura," ospravedlňoval se Che francouzskému tisku. "Je zločinecké myslet na potřeby jednotlivce."
"Popravy?" řekl Guevara v roce 1964 na Valném shromáždění OSN. "Popravujeme! A budeme dál popravovat, pokud to bude nutné."
Guevarova posedlost kolektivistickou kontrolou nad vším ho vedla k spolupráci na vytvoření bezpečnostního aparátu, který zotročil šest a půl milionu Kubánců.
"Nespolehliví" občané byli naloženi do autobusů a na náklaďáky a dopraveni pod ozbrojeným dozorem do koncentračních táborů, kde pracovali 19 hodin denně, a byli pravidelně znásilňováni, biti a zohavováni.
Málokdy se konaly nějaké procesy. "Provedl jsem stručné vyšetřování a pak byl venkovan popraven," napsal Guevara o jedné vraždě. "Není možné tolerovat ani podezření ze zrady." Říkával soudcům: "Neprotahujte ten proces. Tohle je revoluce. Nepoužívejte buržoazních právních metod, důkazy jsou vedlejší. Musíme jednat na základě přesvědčení."
Je tohle portrét hrdiny?
A co král Fidel? S koncem Fidelovy éry se Kuba dostává na rozcestí. Kterou ze svých ostrovních verzí Disneylandu si zvolí? Současnou, bez jejího tvůrce i bez jeho mrtvého Mickeyho v těchto dnech množství jiných digitálních hrdinů, anebo předchozí, tu, v jejímž čele stál Fulgencio Batista, onu špinavější versi Disneylandu pro americké turisty, kteří hledají levný sex a kasina?
Socialistická verze by mohla přežít jedině díky Kačeru Donaldovi, ehm, v tomto případě díky barvitému venezuelskému prezidentu Hugo Chavezovi, který Kubu finančně podporuje, po více než deseti letech vážně stagnující ekonomiky, která se dostala do vážných potíží poté, co ji přestal podporovat Sovětský svaz.
Dnešní Kuba není realistický model. Nemůže existovat nezávisle, bez pomoci.
Castrovo stoprocentně gramotné obyvatelstvo sice má nárok na zdravotnictví zadarmo, ale jaky? Mýtus o všeobecném zdravotnictví na Kubě není uveden v řádném kontextu a je plný propagandy. V zemi, která se všeobecně chválí za její zdravotnictví, se nemocnice rozpadají, pacienti si musejí sami kupovat vlastní chirurgický šicí materiál na černém trhu a je téměř nemožné najít běžné léky, jako je aspirin či sirup proti kašli.
Kuba má ale nejmodernější zdravotnictví pro cizince - tam jsou k dispozici nejmodernější léky i nejmodernější technologie. Jak je to možné?
Fidel si může kupovat, kolik léčiv chce, téměř z libovolné jiné země na světě. Embargo existuje jen na výrobky z USA, avšak už dlouhá desetiletí není Amerika jedinou zemí, která vyrábí moderní lékařské zásoby, technologii a léky. A Fidel skutečně kupuje množství moderních léků a zařízení, včetně technologie pro zubaře za miliony dolarů, kterou koupil loni z Brazílie. Avšak všechno to moderní zařízení, které kupuje Kuba, a všechny ty důležité léky jsou k dispozici jen pro mnoho soukromých klinik, postavených pro zahraniční pacienty a pro místní aparátčíky. Průměrný občan se musí spokojit se zdravotnictvím, které by nebylo přijatelné nikde v civilizovaném světě. Castro nevydává peníze na veřejné nemocnice a kliniky.
Zatímco preventivní lékařská péče a diagnostické testy jsou zadarmo, pacienti musejí platit za léky, předepisované jim ambulantně, také za ušní, zubní a ortopedické procesy, za kolečková křesla a za berle. A stejně jako v České republice účtují lékaři v nemocnicích pacientům zvláštní honoráře pod stolem za lepší či rychlejší služby.
Jiným mýtem je kojenecká úmrtnost na Kubě. Už r. 1957 měla Kuba nejnižší kojeneckou úmrtnost v Latinské Americe! A to bylo za nenáviděného a později Castrem svrženého prezidenta Fulgencia Batisty. Podle tehdejších oficiálních statistik OSN měla tehdy Kuba třináctou nejnižší kojeneckou úmrtnost na světě. To znamenalo, že Batistova Kuba byla před Francií, Západním Německem, Japonskem, Izraelem, Rakouskem, Itálií a Španělskem – všechny tyto země však Kubu v této statistice během Castrova režimu předstihly. Postavení Kuby v kojenecké úmrtnosti pokleslo z 13. místa za Batistovy éry na poslední místo z pětadvaceti zemí, citovaných za Fidelovy éry.
V konvenční analýze kubánské kojenecké úmrtnosti také chybí údaje o velmi vysoké potratovosti, která, protože místní lékaři tradičně označují mnohá těhotenství za "vysoce riziková", snižuje kojeneckou úmrtnost. Procento potratů na Kubě je třetí nejvyšší na světě.
Jiným údajem je údaj o počtu lékařů na jednoho obyvatele. Už v roce 1957 byl počet lékařů a zubařů na Kubě na jednoho obyvatele stejný jako v Holandsku a vyšší než v Británii.
Nemusíte mi věřit, podívejte se dole na fotografie z nemocnic Hospital Nacional (hlavní nemocnice v Haveně) a Placetas. Všimněte si, že poličky pro léky jsou téměř prázdné, postele jsou ve strašném stavu a všude je špína. Tyto fotografie jsou z loňska.
Jak řikají Kubánci v soukromí, zdravotnictví je zadarmo, protože taky za nic nestojí…
Na Kubě ani není k dispozici elektrický proud po celý den, a Kubánci nemohou cestovat do zahraničí a nesmějí kritizovat, že nic není k dostání. Je to situace, které jistě mnoho Čechů rozumí. Přesto mnozí z nich si idealizují Castra, tohoto despotického diktátora, protože má pověst vítězného bojovníka proti Zlému americkému impériu. Za tento fetiš pro stoupence levice po celém světě platí Kubánci tím, že musejí žít jako v padesátých letech.
Pokaždé, když jedu na Kubu, mám pocit, že jsem se dostal do sci-fi hororu – na ostrov, kde se zastavil čas.
Kubánci už nyní nadšeně konzumují prostřednictvím milionů svých příbuzných na Floridě nejrůznější americké nesmysly, od tenisek až po šampón. Většina Kubánců nosí nejrůznější americké značky a výrobky. Jen že se musejí víc snažit, aby k nim získali přístup. Socialistický ideál je na Kubě už stejně mrtvý – celé obyvatelstvo touží po tom a dělá to, co se jim Fidel a jeho stoupenci po světě snaží odepřít.
Je samozřejmě pravda, že na Kubě nenacházíme vysokou míru zločinnosti a bídy, jaká existuje jinde. Výborně! A za to má zásluhu ta diktatura? Ano, a Praha byla za Husáka také daleko bezpečnějším místem. Za bývalého režimu existovala v Čechách daleko menší sociální nerovnost. Může někdo poukázat na jakékoliv tvrzení komunistického Československa o tom, jak v něm občané prosperovali a jak se měli dobře, která neopakuje dodnes i kubánský režim? Co má dnešní Kuba, co nemělo komunistické Československo? A čím by se situace odlišovala, kdyby padl komunistický režim na Kubě, od situace, která nastala při pádu komunistického režimu v Československu?
Kubánci by měli mít právo rozhodnout sami o tom, co chtějí.
Argumentovat ve prospěch Kuby a užívat při tom pochybných hospodářských a sociálních argumentů je cynické, protože nikdo z nás nemůže ospravedlňovat režim, v němž jedna nebo několik osob má právo nerespektovat lidská práva druhých.
Takže bez ohledu na jakékoliv okolnosti, Fidel je diktátor, protože diktuje, jak má být jeho zemi vládnuto, jak se mají jeho občané chovat a jak mají myslet, kdo má být usmrcen a kdo bude smět žít.
Castrův režim vytvořil nejrepresivnější policejně-státní aparát na západní polokouli. Kuba je orwellovskou noční můrou, umístěnou v tropické oblasti. Její Velký bratr má vousy a doutník. Kuba odmítla ratifikovat veškeré mezinárodní oprávní dokumenty, chránící základní lidská práva. Odmítla podepsat Mezinárodní dohodu o občanských a politických právech.
Režim Fidela Castra zavraždil tisíce lidí, kteří se odvážili mít jiný názor, jež je oficiálni kubánská linie. Castro utvořil Výbory na obranu revoluce, které fungují na Kubě snad na každém čtverečním kilomteru. Ideologická konformnost je vnucována systémem rozsáhlé a všudypřítomné tajné policie, udavačů a oněch sousedských "výborů", které vyhledávají a potlačují disent. A tato tajná policie je daleko více jako byla krutá rumunská Securitate, nikoliv jako švejkovská StB.
Velký počet lidí na Kubě je vězněn v Castrových věznicích za politické zločiny, mezi něž patří rozhovor s cizincem i pokus opustit ostrov.
Věznění je často založeno na pouhém podezření či na drbech. Reakce Castrova režimu na krizi s AIDS bylo zavedení povinného celostátního testování a osoby, u nichž byla zjištěna nákaza virem HIV, byly poslány do vězení.
Svoboda projevu v tisku je ochraňována pouze potud, pokud odpovídá cílům "socialistické společnosti". Lidé,kteří vyjádří nezávislý názor, jsou vězněni na základě tak mlhavých obvinění, jako je "nebezpečnost", kterou kubánský trestní zákoník definuje jako "zvláštní náklonnost osoby páchat trestné činy, což se projevuje jeho chováním v otevřeném rozporu se socialistickými normami."
Veškerá tisková a elektronická média jsou považována za majetek státu, který ovládá komunistická strana. Nezávislí novináři a knihovníci jsou svévolně a opakovaně vězněni, šikanováni a jejich technika a knihy jsou konfiskovány. Kubánští občané nemají přístup k zahraničním časopisům či tisku, protože mnoho z nich je zakázáno jako nepřátelská propaganda. Oficiálně je z téhož důvodu zakázána i Všeobecná deklarace lidských práv! Podle zákona z roku 1999 o ochraně národní nezávislosti a ekonomiky čelí každý, kdo vlastní či rozšiřuje "podvratnou" literaturu, vězení až na dobu 20 let...
V roce 2003 Fidelova vláda uvěznila po krátkých procesech více než 70 aktivistů za lidská práva a nezávislých novinářů. Po stručných procesech, většina z nichž trvala méně než jeden den, byli odsouzeni do vězení až na 28 let! Většina odsouzených osob jsou stoupenci a organizátory projektu Varela, občanské iniciativy (jaké oficiálně podporuje i kubánská ústava), které získala více podpisů od kubánských občanů než Charta 77 v Československu.
Takže žádné podrobnosti ani údaje o Kubě nemohou zastínit nepřijatelnou skutečnost, že Kubánci nejsou svobodni říkat, co chtějí, nemohou cestovat, nemohou číst, co by chtěli a nemohou se ani přestěhovat bez souhlasu vlády z jednoho města do druhého...