Moderní doba si žádá moderní činy. Ještě nedávno jsem slovo "blog" téměř neznal, až teprve počátkem letošního roku jsem dostal nabídku od redakce Aktuálně.cz jeden takový blog vést na jejich stránkách na témata související s vědou. Přijal jsem bez dlouhého váhání. A protože každý blog musí nějak začínat, pokusím se krátkou úvahou vysvětlit, co mně k tomu rozhodnutí vedlo. Dovolím si vám předložit malou úvahu o roli vědy v dnešním světě a začít ji oklikou.

Je tomu již několik let, co jsme mohli slyšet, a to dokonce z vysoce postavených prezidentských úst názor, že skleníkový jev vlastně ani neexistuje. Nemáme se tedy proč znepokojovat, a potažmo tedy prý ani není co zkoumat. V té době ještě rozmary počasí nedosahovaly takových výkyvů jako nyní, ale už tenkrát existovaly podle mého názoru přinejmenším silné náznaky pravého opaku, ať už to někdo rád horké nebo ne. Názory prezidentů poslouchá celý svět a myslím, že leckdo je nekriticky přejímá; naštěstí ale ne každý a prezidenti ani celý svět neřídí. A tak výzkum změn klimatu pokračoval dál a přestože všichni odborníci nebyli úplně zajedno, snažili se shromažďovat fakta a když už spolu nesouhlasili, alespoň se navzájem poslouchali a přemýšleli vzájemně o svých argumentech a závěrech. Až letos v lednu vrcholná konference klimatologů která se sešla v Paříži došla ke shodě a k prohlášení o tom, že globální oteplování a skleníkový efekt nejenže existují a souvisí spolu, ale především jsou z velké části způsobeny činností některých živočichů druhu homo sapiens sapiens (člověk rozumný rozumný). Samozřejmě ani klimatologové nemají absolutní patent na pravdu, ale v mých očích tak rozhodně potvrdili přinejmenším názor, že pokud tito živočichové jsou tak rozumní jak o sobě hrdě prohlašují, měli by si co nejrychleji začít dávat dobrý pozor na to, co dělají a jak to dělají.

Tato slova samozřejmě dolehla až k dotyčným prezidentským uším. Jak však ukázalo nedávné prezidentovo prohlášení na půdě Kongresu, neměla za následek žádnou výraznou změnu zmíněných prezidentských názorů. Vypadá to, že starosti o změny atmosféry zatím do nejvyšší sféry politiky zatím nepronikly; jedna naděje tady už sice byla, ale dopadlo to jak známo tak, že kandidát - klimatolog skončil jako bývalý budoucí prezident. Nepomohlo mu ani to, že získal v demokratických volbách nespornou většinu hlasů, ani jejich přepočtení v horkém federálním státě Florida. Osobně bych byl rád, kdyby se starosti o naše klima nejen dostaly brzy na seznam témat prezidentských kampaní - tam už v současnosti jsou - ale i mezi skutečné priority skutečných prezidentů; myslím, že v řadě zemí se toho brzy dočkáme.

Nechci zde ale psát jen další úvahu v řadě o tom jak si počínat, aby po nás na Zemi mohly žít nejen naše děti ale ještě pár generací navíc. K mému zamyšlení o vědě patří ještě jeden můj nedávný dojem ze setkání s přáteli. Řadu z nich jsem neviděl po mnoho let a bylo příjemné popovídat si o tom, co jsme za ty roky prožili, dokázali nebo zkazili. Do poklidné atmosféry mi nezapadala jen jedna věc: invalidní vozík na němž seděl mladík kterého jsem sotva znal. Zatímco ostatní uvolněně konverzovali a přecházeli sálem, on seděl skoro osamocený u zdi, rozhlížel se klidně kolem sebe a rozhodně jsem neměl pocit, že by se výborně bavil. Usoudil jsem že asi nepřišel jen se dívat a oslovil jsem jej.

Pomalým ale dosti zřetelným hlasem mi vyprávěl, co se mu přihodilo. Před půldruhým rokem trpěl bolestmi hlavy. Po prvním vyšetření se zdálo, že všechno je v pořádku, bolesti ale neustávaly. Proto se brzy podrobil vyšetření na tomografu; tak se ukázalo, že má nádor na mozku a ještě týž den večer byl operován. Pak to s ním šlo rychle s kopce: úplná ztráta vědomí která trvala celý měsíc. Po tak dlouhém kómatu už všichni ztráceli jakoukoliv naději. Jako zázrakem se však přece jen dostavily nesmělé náznaky zlepšení, takže jej přece jen na přístrojích ještě nechali. Vytrvalou lékařskou péčí se podařilo přivést jej znovu k životu, ale celkově ochrnutého. Tím ale jeho příběh neskončil - spíše znovu začal. Postupně se dařilo rozhýbat jednotlivé svaly, pomalu se učil znovu mluvit. Nyní se učí chodit; zesláblé svaly ještě neunesou celou váhu jeho těla, ale díky postupným zlepšením věří, že už brzy unesou, a já s ním.

Toho kdo by si myslel, že jej se tento příběh netýká, do reality uvedou slova která jsem slyšel shodou okolností hned následující den který byl Dnem boje proti rakovině. Podle nich rakovina v nějaké formě zasáhne během našeho života plnou třetinu z nás. Riziko lze snížit známými způsoby - nekouřit, sportovat, nepřejídat se. Úplně je však samozřejmě vyloučit nelze, jak to ukazuje právě zmíněný případ. Nepochybuji o tom, že kdyby taková nemoc postihla někoho řekněme před dvaceti lety, neměl by nejmenší šanci; dnes, díky pokroku v medicíně, je reálné dokonce i jeho úplné uzdravení.

Ptáte se co mají tyto dva příběhy společného? Podle mého názoru dobře ilustrují úlohu vědy v dnešním měnícím se světě. Ačkoliv zarytí optimisté mohou tvrdit opak, lidstvo se v důsledku rychlého pokroku v mnoha směrech dostává do nečekaných situací a potíží; některé z nich jsou zjevné a naléhavé, jiné spíše skryté a nejasné, další problémy možná zatím ani netušíme. Ovšemže na ně neexistují jednoduchá řešení. Jsem však přesvědčen že vědecký výzkum, kromě toho že dává odpovědi na zajímavé otázky, má také potenciál pomoci lidem orientovat se v nových situacích a pomáhat je řešit. Část veřejnosti si to naštěstí uvědomuje a souhlasí se mnou v tom, že je užitečné tyto otázky si klást a něco dělat dřív, než bude pozdě. Jedním z úkolů vědců je pak zpřístupňovat svoje poznatky a úvahy aspoň částečně veřejnosti, tj. té její části která o to má zájem. A právě o to bych se chtěl v budoucnosti na těchto stránkách pokoušet.