Vyšetřování reorganizace části policie provází ostrá přestřelka. Andrej Babiš má v mnohém pravdu, v jiném mají pravdu ti, kteří mu oponují. Obě strany mají jedno společné: používají svoji část pravdy k vlastnímu prospěchu. V politice již nejde o „menší zlo,“ ale o to, jestli se postavíme na stranu jednoho zla proti druhému.

Směšná komise

Vyšetřování poslanecké komise bylo podle Babiše směšné. Bylo. To je ovšem vyšetřování takové komise do velké míry vždy, aniž by za to její členové mohli. Mají sice pravomoci jako policisté, ale nemají jejich zkušenosti, čas a aparát, který je ke skutečnému vyšetřování třeba. Znění závěrečné zprávy pak není objektivním hlášením o tom, co komise zjistila, ale politickým kompromisem mezi zástupci jednotlivých stran, což je přirozené, protože jsou politiky, nikoli policisty. Tak tomu bylo i nyní. Zpráva sice opatrně popsala situaci, ale podezření, že cílem reorganizace bylo dostat šetření politických kauz pod kontrolu, nevyvrátila, jak správně upozornil ministr spravedlnosti Pelikán.

ČSSD a část opozice chtějí, aby se Babiš omluvil, protože slovy „šaškárna“ a „prasárna“ znevážil parlament. Je to tak, Babiš svým založením není demokrat, spíše si hraje na osvíceného oligarchu, který si (dle jeho představ) může cokoli dovolit, protože má momentálně podporu voličů. Naposledy poslancům řekl, že se jim nebude zodpovídat a bude si ve sněmovně na jejich adresu říkat, co ho napadne. V parlamentní demokracii však ministři skládají účty právě parlamentu. Jeden z těch, kteří po ministrovi financí požadují omluvu, však o něm řekl, že používá Goebbelsovskou propagandu - takové nařčení je pěkná prasárna. A Sobotkovo vyjádření, že Babiš "ojebal stát" také dává tušit, kdo všechno by se tu měl omlouvat.

Diskreditace demokracie

K pravdě, že Babiš je svým založením autokrat, patří i to, že ČSSD a část opozice se snaží odvrátit pozornost od dalších jeho tvrzení, v nichž má pravdu pro změnu on. Byly to klasické strany, na prvním místě ODS a ČSSD, které Babiše stvořily a přivedly do politiky. A to svou nenažraností, jejíž pomocí diskreditovaly demokracii na desetiletí dopředu. Korupční, tunelářský systém, který tu v 90. letech nastavily vlády v čele s Klausovou ODS, a který ČSSD se Zemanem v čele prohloubila v době opoziční smlouvy, se všem zadřel pod kůži. Na trhu politických iluzí tak vznikla poptávka boje proti nenažranosti (a voličům to těžko můžeme zazlívat). A nezapomeňme, že u všeho byli i lidovci, tehdy ještě s Kalouskem ve svých řadách.

Zlaté časy, kdy ODS a ČSSD měly nad vyšetřováním kauz palec a vše se zametlo pod luxusní koberec, sice před několika lety skončily, ale zdá se, že se nám zadními dvířky vracejí zpět. Podstata celé policejní reorganizace totiž netkví v odstranění jednoho policisty (Šlachty), ale v tom, že kriminalisté opět musejí hlásit informace o průběhu vyšetřování „nahoru“. A to, že se zároveň objevily snahy radikálně snížit vliv státních zástupců na průběh vyšetřování, jak to předvedl poslanec ČSSD Štěpán Stupčuk ve čtvrtečních Událostech, komentářích ČT, dává těmto obavám punc jistoty. Byli to právě státní zástupci (a ochota Šlachtových policistů nehlásit informace z průběhu vyšetřování dál), díky nimž se v několika posledních letech pár kauz přeci jen dotáhlo do konce.

Střet zájmů

K této Babišově části pravdy ovšem patří i část pravdy protistrany. Ať už Babiš křičí o boji proti korupci sebevíc, sám nedělá nic jiného než jeho předchůdci. Vyvlékání se z placení daní (bez porušení zákona, ale nemravné), neférové čerpání dotací na Čapí hnízdo, malá domů vlastním firmám, neschopnost sdělit, jak přišel k penězům (Babiš k tomu potřeboval dva pokusy a pořád nevíme, jestli mluvil pravdu), velká a stálá neochota odpovídat na otázky mu kladené - to vše svědčí o tom, že Babiš není tím správným protikorupčním bojovníkem, jak se nám snaží od počátku namluvit.

Jeho přístup k politice přiměl ostatní k prosazení dostatečně silného zákona o střetu zájmů, který mu alespoň trochu přistřihl křidélka. Tento zákon má především symbolický význam: oligarcha už ví, že si nemůže dovolit úplně všechno. Alespoň prozatím.

A opět: i to má svou druhou část pravdy. Takový zákon (ještě pregnantnější a přísnější) tu měl být již v první polovině devadesátých let, tehdy se ovšem našim privatizátorům z ODS nehodil. Miroslav Macek zprivatizoval knižní velkoobchod z pozice ministra a ještě to vydával za přednost, kupříkladu. Kdybychom tu takový zákon měli delší dobu, Babiše by pravděpodobně ani nenapadlo, aby do politiky vstoupil. A pokud ano, neměl by nyní k dispozici svou mediální mašinerii.

Bratrstvo kočičí pracky

Babiš v souvislosti s ČSSD, ODS a Kalouskovými stranami hovoří o českém Palermu - to je dobrá nadsázka, protože mafie složená z kmotrů, některých politiků, policistů, soudců, státních zástupců a státních úředníků tu drancovala zemi opravdu dlouho. Odvrácená tvář této pravdy by však šla popsat jako Chicago 20. a 30. let minulého století, kde vládla taktéž mafie, jíž po jistou dobu vedl asi nejznámější gangster Al Capone. Ten měl na svědomí těžké zločiny včetně mnoha vražd, ale zavřeli ho za neplacení daní.

A toho se dopustil i náš malý Trump číslo 2 (a small Trump number 1 je pochopitelně Miloš Zeman). Avšak to, že u nás zákon umožňoval v určitých případech neplacení daní má na svědomí Kalousek a ODS, nikoli současný ministr financí, abychom dodali, co k té pravdě náleží.

Tady nejde o boj Rychlých šípů proti Bratrstvu kočičí pracky, i když se nám to obě strany snaží namluvit. Nejde o střet „klasických stran“ s nepolitickou politikou hnutí ANO, jak si vymýšlí zastánci ODS a ČSSD. A nejde o potírání korupce, jak nám nalhává Babiš. Je to mnohem jednodušší: Palermo s Chicagem si to rozdávají o území, moc a peníze, s cílem dosáhnout vlastní beztrestnosti. Řečeno hezky po česku, odehrává se tu prachobyčejná rvačka o koryta. Na skutečnou demokracii si ještě musíme počkat, pokud k nám bude osud tak blahosklonný a dostane se nám jí vůbec.

To neznamená, že tu nebyli a nejsou i dobří a poctiví politici, policisté, státní zástupci či soudci, kteří vyznávají demokratický právní stát. Jsou, napříč stranami, hnutími, institucemi a úřady. Avšak při dnešní mediokracii a nadvládě hrubého populismu je jich pořád málo. Společenská atmosféra a způsob, jakým se „dělá politika,“ jim neumožňují své postoje prosadit. Je však třeba si neustále připomínat, že i to má své kořeny na počátku devadesátých let, kdy u nás byl demokratický systém takto nastaven.