Poezie mne provází po celý život. Pár mých básní zveřejnil časopis Babylon. Zde jsou. Uschlá větev praskne žízní / Měsíc svítí neviděn / Satan svoji duši trýzní / Bůh počítá slzy žen

AŤ

Moje odpověď na otázku po prudce se měnící době:
Ať se mění!
Moje odpověď na otázku po bolestně míjejícím čase v souvislosti s prudce se měnící dobou:
Ať si míjí!
Moje odpověď na otázku po mém stárnutí v souvislosti s míjejícím časem na podkladě prudce se měnící doby:
Ať si stárnu!
Moje odpověď na otázku po mé smrti v souvislosti s mým stárnutím z důvodu míjejícího času:
Ať si umřu!

Kdo by chtěl v takové době,
příšerně zestárlý v sobě,
s bolestí v srdci a v hlavě,
z minutého času dravě…
… žít dál!

Ale…
Osud se mění
Míjí, stárne, umírá
Zas a znova, v čase

Stromy na zahradě šumí větvemi a drží se za srdce,
nechtějí zahynout ve věčnosti
Potok protékající hrušňovým sadem šumí vodou a drží se za srdce,
nechce vyschnout měnící se dobou
Rybník napájený potokem šumí rybami, studená krev nemíní zteplat,
chce proudit dál

Ryby dýchají vodu, přejí si aby to tak zůstalo, aby to vydrželo
i přes prudce se měnící dobu, v depresi běžícího času,
nechtějí stárnout,
nechtějí být staré,
nechtějí umřít

Moje odpověď na otázku,
na jakoukoli otázku v souvislosti s čímkoli,
zní:
Ať

Hladím kůru hrušní šupinami


CESTOU Z KASEMAT

A z toho místa
kde zimují sny
se prodere na povrch
stín odstínu
světlo tmy
trn buku

Malby žádné
na vlhkých zdích
Jedině snad mapy
hledačů pokladů

Není to sen
Není to prázdné

Víno ohnivé zatímco hasne
dým se pod rukama rozplývá

A jsi náhle sama
Sama se sebou
V sklenici
V sklenici obrácené
Obrácené hlavou nahoru
Nahoru


LESNÍ NEBE

Již za mnou poslední strom v kruhu
zavřel světy hvězdnaté černě,
moji bolest i radost moji
nehybní v nočním světla pruhu
paprsky měsíční důvěrně,
jejich vzývání pod obojí

Mknou se ke mně jak družka k druhu
Lehounký spánek bylin věrně
chrání šiškami ztěžklé chvojí
Píšťaly ptáků noční duhu
zvou k letu vratkém rovnoměrně,
nebe je krásné v dlani Tvojí



HŘÍCH

Hle, co moudrý David král
Šalamounovi kázal:
Nedávej se synu můj
cestou lidí bezbožných
před nepravou stezkou stůj
Pospíchají spáchat hřích
prolévat krev bezmocných


JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ

Tak tu stojím, patřím Ti do tváře, oslněn její září, Pane.
Jsem strom? Anebo muž?
Tajemným korytem proudí míza mé krve,
jež teskní po návratu ke koruně stromu,
kmenem a větvemi a listy, snítkami, haluzkami a výrostky, žilami.
Čtu v knize tištěné do půli, aniž bych tušil, jak se sudba uzavře.
Je to nesnesitelné a jediné možné zároveň.
Jen v spáncích mi buší vzkaz neživých,
jedenácté přikázání: Nezapomeň!


MOJŽÍŠŮV ŽALOZPĚV

Když vbodnu kopí do písku,
neteče krev
Teče písek
Mohu se vykoupat
ve zraňujících zrníčcích
Omývat tvář slídou
a naději žhnoucím dechem

Když vytáhnu kopí z písku,
crčí ven voda
Poutní míza
Mohu se zahalit
vlnami Rákosového moře
Osvěžit tvář křídou
osleplých pouštních obzorů

Vbodni kopí do mé hrudi,
poteče krev
Hříšný písek
Může ji zastavit
tvá bloudící přítomnost, jež
skrývá tvář solí slz,
vráskami kamenných desek

Zaslíbená zem je kopí
Krev z něj kape
jako láska
pohlcená tichem
Sním na levé straně řeky,
s pamětí Sinaje,
o Tvé tišící náruči
Nezapovězené


PŘÍLIŠ MALÝ ČLOVĚK

Co člověk může vyslovit,
je příliš malé proti všemu světu,
který je příliš malý proti vesmíru,
který je příliš malý proti jsoucnu,
které je příliš malé proti Němu


NÁDECH

Mé křehké spánky
svíráš v jemných perutích
konečky cítí

Zpíváš na břehu
mého uvědomění
Sama a sebe

Stromy dokola
podávají si ruce
cítí tvé srdce

Vzduch jde hladinou
rákosí kývá vánkem
kořeny tonou

Flétna z rákosu
hraje tóny tajemství
rybí oči spí

Nadechl jsem se
pod hladinou sluneční
tvého úsměvu



CHCE SE MI DOJÍT AŽ TAM

Chce se mi dojít až tam
kde paprsek prosvítá mezi listy Javoru
Ležím v mechu a poslouchám ticho

Chce se mi dojít až tam
kde se rackové budou chechtat O to poprosím
než se je pokusím namalovat

Chce se mi dojít až tam
kde pohladím a obejmu děti
Moje Žijí v mých halucinacích

Chce se mi dojít až tam
kde hromady mrtvol nepopírají člověka
Hlad Za plotem trčícím do nebe

Kápovi bloku je to fuk
Klouby odřené
na dlani počítá moje zuby


NEVYHNUTELNÉ

Uschlá větev praskne žízní
Měsíc svítí neviděn
Satan svoji duši trýzní
Bůh počítá slzy žen


VYKOUPENÍ

Utrpení je přirozenou součástí života Nikoli trest
To je těžce vykoupená starověká zkušenost Znovu a zase nabývaná

Utrpení je hanebnou součástí života Trest za odlišnost
To je těžce vykoupená dějinná zkušenost Znovu a zase nabývaná

Zkušenosti však utrpení neulehčují Jen pomáhají zasout poznání
že s každým novým utrpením umírá hluboko v tobě
B ů h – D u š e – L á s k a

A na vyklizené pozice vpochoduje v kovovém tichu
arktických plání prázdnota
Nenaplnitelná – PRÁZDNÁ – prázdnota

Metastáza černé díry tvého vesmíru vylouhovaná z bolestí minulých a přítomných
Tresť kořenů dávno pokácených stromů
Smetiště bez citu – bez resonance – bez odezvy

Teprve bujení této prázdnoty Tam uvnitř Vědomí nevratnosti
Nemohoucnost a nemožnost návratu k mnohovrstevnosti
K barevnosti – ke kráse – k plnosti bytí

s sebou nese bolest prorostlou všemi rozměry
Palčivou – tupou – BOLEST

Jako jedinou jistotu
na cestě
vedoucí k vysvobození


Z

Z nebe visí provaz
Zatahala za něj
Zjevil se jí
Zalkala štěstím
Zazářil
Zjihla
Zvedl křídla
Zůstaň prosím
Zas zítra
Zahalekal



NEKTAR

Vletěl mi do pokoje motýl
Otevřel jsem v bytě všechna okna dokořán,
aby mohl zkamenět na fialových květech
Zvenku přiletěli další motýli
Hodně motýlů
Posadili se na mě a sáli nektar mých andělů
I těch černých


ALE SEN

Zvolna
Ale
Napjatě
Zvědavě
S očekáváním
Dychtivě
strkám dlaň do vody rybníka
až po čáru života
Na její hranici svírám dlaň v pěst
a mačkám mozoly
Hladinu
Přelom mezi smrtí a životem
Zvolna
Ale sen


MARIÁŠ

Zemřel sousedovic pes
Pak umřel i soused,
kterého ten pes vlastnil
Venku je sychravo
Vesnice v dálce mrká
Les pospává ve stoje
Sedím u kamen
Čekám na smrtku
Přepočítávám drobné na mariáš


KŘÍDLA ANDĚLSKÁ

Hladíš kůru vzrostlých cedrů,
cítíš hebkou pleť kojence
Napadá tě melodie,
která nemá žádný rytmus

Zvedá tě lehce ze země,
žiješ ji a zpíváš si s ní,
a říkáš si: to je krásné
jako láska To je láska

Rozpouštíš se sám od sebe
jako mlha nad jezerem
cítíš v zádech tajemství, jež
spojuje vesmíry stromů,

živých bytostí na stráži,
s vesmírem modré planety
To poznání tě naplní
vstřícností milujícího

Jsi přízrak, jenž levituje
po oblouku zakřivení
Jsi Stromuž s průzračným srdcem,
jež prohořívá hvězdami

Vrostlý do země nedýcháš
A pozoruješ sám sebe,
jak vstupuješ dřevem stromů
za nekončícím poznáním

Vroucně přitom voláš
Pane,
děkuji Ti za Tvé objetí




Vyšlo v revue Babylon