Násilí z nenávisti zahrnuje fyzické nebo psychické útoky, případně útoky na majetek, na osoby z důvodu jejich skutečné nebo domnělé příslušnosti k rase či sociální skupině definované společným charakteristickým znakem - barvou pleti, etnicitou, národností, vírou, politickým zaměřením, sexuální orientací či identitou, zdravotním stavem či příslušností k subkultuře.

Násilí z nenávisti zahrnuje fyzické nebo psychické útoky, případně útoky na majetek, na osoby z důvodu jejich skutečné nebo domnělé příslušnosti k rase či sociální skupině definované společným charakteristickým znakem - barvou pleti, etnicitou, národností, vírou, politickým zaměřením, sexuální orientací či identitou, zdravotním stavem či příslušností k subkultuře.

U nás se s takto definovanými zločiny i se sociálně podmíněnou diskriminací setkáváme nejčastěji v romském prostředí, a obecně vzato u těch nejchudších lidí. Všeobecná spokojenost se stavem českého právního státu a s údajně nízkým rasismem a xenofobií je dána spíše neznalostí než realitou.

Připravil jsem proto několik dílů, které ukazují konkrétní příklady, jak jsem je během času popisoval ve svých článcích, především na serveru Romea.cz. Nejhorší v tomto směru byla 90. léta, kdy u nás bylo spácháno dvacet rasistických vražd - ty popíši ve zvláštním díle. Napřed se však budu zabývat případy, s nimiž jsem se seznámil na místě a poté je popsal.

Asi neznámější je žhářský útok ve Vítkově, který popálil malou Natálii a její matku. Hodně se o něm psalo a justice jej pojala jako odstrašující příklad. Jenže pod povrchem se již před tím (i poté) odehrávalo mnoho případů násilí z nenávisti či diskriminace, o něž se média nezajímají a policie je nevyšetřuje nebo velmi laxně, natož aby skončily před soudem. A pokud ano, tresty jsou často nízké či žádné. Znám i případ mladíka, který třikrát spáchal rasisticky motivované napadení a třikrát po sobě za to dostal podmínku.

Setkávám se s rázným přístupem některých čtenářů, že si to Romové zavinili sami, protože kradou, nepracují a žijí z dávek, jsou hluční a nechtějí zapadnout do společnosti tím „správným“ způsobem. Odpovídám věcně: nemá smysl paušalizovat, všichni takoví nejsou. A je třeba se zamyslet nad tím, proč někteří z nich takoví jsou (viz projevy kultury chudoby) - a k tomu jsou třeba informace, které se ovšem v médiích neobjevují. Ale především: je správné hodit někomu do bytu zápalnou lahev, dýmovnici či kameny jen proto, že někde sbírá železo či měď?

Pogrom v Havířově

K nejhorším rasisticky motivovaným zločinům prvního desetiletí patří pogrom na Romy v Havířově, který se odehrál z čistě rasistických důvodů. Skupina rasistů jezdila 8. listopadu 2008 po Havířově třemi automobily a napadala Romy, které potkala na ulicích.

V havířovské čtvrti Šumbark napadli tito rasisté dva mladé Romy. Jednomu z nich se podařilo utéct, druhého, tehdy šestnáctiletého, útočníci velmi vážně zranili. Chlapec utrpěl poranění lebky. Učil se znovu mluvit a rozhýbával ochrnutou paži, ani v jednom případě se však jeho stav nevrátil k tomu původnímu. Kdyby ho lékaři úspěšně neoperovali, tak by podle znaleckého posudku zemřel. Násilníci jej mlátili kovovým klíčem gola, teleskopickým obuškem, kopali do něj a bušili do něj pěstmi.
Někteří z obžalovaných patřili ke skupině hooligans Thugs Havířov, jeden z nich byl aktivním členem militantního neonacistického uskupení Národní odpor.

Potom se násilníci přesunuli do čtvrti Prostřední Suchá. Zde napadli další Romy, někteří utekli, jednoho zachránila skupina ukrajinských dělníků poté, kdy se před útočníky uchýlil do jejich ubytovny.

Násilníci byli stíháni na svobodě, státní zástupce nepokládal za nutné uvalit na pachatele, které obžaloval za pokus o vraždu, uvalit vazbu.

Ostravský krajský soud 23. března 2012 odsoudil za rasisticky motivované těžké ublížení na zdraví tři z celkem osmi obžalovaných k nepodmíněným trestům od tří do čtyř let, další čtyři dostali tříletý podmíněný trest. Posledního muže soud zprostil obžaloby, protože se jeho účast na celé akci neprokázala. Tříletý trest dostal mladík, jemuž v době útoku ještě nebylo 18 let, který byl při útoku nejaktivnější. Jako příznivec Baníku Ostrava byl již před tím odsouzen za násilnosti na stadionu v Praze a za napadení policisty doprovázející „fanoušky“ ve vlaku.

Podle soudkyně v jejich případě nemohly padnout jiné než nepodmíněné tresty. "Způsob útoku byl brutální," řekla s tím, že podle obžaloby mohlo jít i o pokus o rasově motivovanou vraždu. "Neprokázalo se ale, že by napadeného Roma chtěli zabít. Svého jednání sami zanechali a podle svědků nepoužili žádné zbraně," řekla soudkyně.

Kovový klíč a kovový obušek tedy podle tohoto soudu nejsou zbraně. Připomeňme, že za útok ve Vítkově, kde také jde o trvalé následky napadené, dostali pachatelé trest 20 až 22 let.

Ostravský advokát Roman Krakovka, který zastupoval hlavního poškozeného, k tomu řekl: „Nesouhlasíme s tím, že jen tři pachatelé, kteří byli odsouzeni k nepodmíněným trestům, by měli zaplatit soudem uznané odškodnění ve výši 514 200 korun. I ostatní se na útoku podíleli, byť v menší míře.“

Terorizování v Mikulově

Rodina Ilony Vajdíkové z Mikulova byla velmi často terorizována místními příznivci neonacistické Dělnické strany, rozpuštěné v roce 2010 Nejvyšším soudem. Útoky začaly v září 2009, kdy se změnil majitel restaurace Zanzibar naproti domku, kde rodina žila. Začalo to tím, že se opilci vyhrnuli z restaurace a rozbili okno domku sklenicí od piva a házeli dovnitř kameny a další předměty. Pokřikovali přitom rasistické nadávky a urážky, například „ty kurvo černá, táhni do plynu!“ Hlavním útočníkem byl Josef Kordiovský, který před hozením sklenice do okna vykřikl: „Dívejte se, co udělám těm Cikánům.“ Tyto incidenty se opakovaly.
Vajdíková mezi útočníky poznala i další místní mladíky. Přinejmenším někteří z nich byli v té době příznivci či členy neonacistické Dělnické strany. Byli například registrovaní na Facebooku ve skupině Dělnická strana Mikulov, jeden z nich policistům přiznal, že je členem brněnské DS.

Kordiovský aktivně přispíval na facebookovou stránku DS Znojmo. Další z útočníků, Petr Peřina, své členství v DS potvrdil i Marcele Krištofové, sestře paní Vajdíkové. „Potkali jsme se na druhý den po útoku a on mi říká ,ahoj teto´ - znám ho odmalička. A já na něj: co si to dovoluješ, večer tady hajluješ a teď mi říkáš ahoj teto?“ řekla k tomu Krištofová.

Za týden došlo k dalšímu napadení, z restaurace vyběhla skupina a začala směrem k domku, kde žije rodina paní Vajdíkové, házet sklenice a lahve, přičemž útočníci opakovali rasistické nadávky, například „černá píčo vylez“. Celou akci doprovázela z barového jukeboxu píseň skupiny Daniela Landy Orlík „Bílá liga, bílá síla“.

Za čtrnáct dnů od prvního útoku se v restauraci sešli i příznivci Dělnické strany z okolních měst. Ti před Zanzibarem hajlovali a při zvedání ruky ukazovali na byt romské rodiny a volali při tom „ to musíš tudy“. „Nebyli to žádní mladíčci, mohlo jim být tak mezi 30 – 40 roky,“ řekla Krištofová. Různé provokace pokračovaly dále. „Křičí rasistické nadávky, házejí sklenice, túrují pod okny auta třeba i půl hodiny. Minulý týden převrhli a vysypali kontejner,“ doplnila k tomu.

Počínání policie i státního zastupitelství v této věci bylo nezastřeně vstřícné k rasistickým provokatérům. Za neustálé terorizování romské rodiny obvinila policie pouze Kordiovského. A to jen z trestného činu výtržnictví (za vhození sklenice do okna). Pronásledování z nenávisti, rasistické nadávky a urážky, příslušnost útočníků k DS - to vše pro polici a státní zastupitelství nic neznamenalo. Vajdíkovou o podání obžaloby proti Kordiovskému informoval státní zástupce. Byla překvapena, protože v této věci nebyla vyslechnuta jako svědek ani jako poškozená.

Poškozená rodina podala trestní oznámení. Josef Kordiovský však odsouzen nebyl. Paní Vajdíkové se omluvil a uhradil škodu. Útoky na rodinu, které spolu s dalšími příznivci DS vyvolal, však pokračovaly dál.

Situaci rodiny chápal tehdejší starosta Mikulova Rostislav Koštial, který jako vinař zaměstnává i Romy. „Rodina paní Vajdíkové je jako kterákoli jiná mikulovská rodina, nikdy s ní nebyly žádné problémy,“ řekl Koštial. Slíbil, že město přidělí rodině byt v jiné části Mikulova. Paní Vajdíková však už nemohla a nechtěla čekat a našla si byt v jiné části Mikulova sama, přestože to bylo spojeno s velkými finančními náklady.

„Voláme po zákonu, který má být pro všechny stejný. Nikomu jsme nic neprovedli. Já pracuju od svých patnácti let, sestra pracuje, neteř až do mateřské dovolené pracovala. Naši rodiče pracovali celý život. My jsme Češi a oni nemají právo se na nás dívat jako na cizince,“ dodala k případu Marcela Krištofová.

Roudnice nad Labem: Stěhování Romů

Roudnice nad Labem vystěhovala v roce 2010 některé Romy do okolních ghett v jiných městech a obcích, několik málo z nich ve městě. Ti, kteří měli soudní výpověď z předchozího bytu, skončili „Na cukrovaru“, kde má Roudnice dům s holobyty (ubytovna s nezařízenými pokoji). Důvodem ke stěhování byl prodej domů na Masaryčce - jak tady říkali třem domům v Masarykově ulici obydlených Romy - a to za velmi podezřelých okolností. Město společně s novým majitelem domů, firmou Bialbi, neváhalo použít různé metody, včetně zavření přívodu vody, jen aby je odtud dostalo pryč.

Zástupci města tvrdili, že voda byla odpojená v jednom domě kvůli poruše a ve druhém kvůli tomu, že někteří nájemníci ji neplatili. Smůlu ovšem měli i ti, kteří ji platili. „Problémem je, že vodárna to vypne všem, protože jinak to nejde,“ řekl roudnický místostarosta Luboš Matek na jednání města s nevládními a dalšími organizacemi, o které požádal Český helsinský výbor. Namístě jsem se ovšem přesvědčil o opaku: u každého bytu byly kohouty i vodoměry.

Záminkou k vystěhování bylo i zadlužení nájemníků u nového majitele. Poté, kdy město prodalo tyto tři domy soukromníkovi, místní lidé podle více na sobě nezávislých svědectví nevěděli, komu konkrétně mají platit nájem. Jednatelka Bialbi tehdy tvrdila, že číslo bankovního účtu všichni obdrželi a že bylo i vyvěšeno na radnici. Nájemníci však tvrdili, že se číslo účtu dozvěděli až po několika měsících. „Neplatiče z nás Bialbi doslova vyrobila,“ řekl jeden z nájemníků. „Ráda bych platila, ale nevíme komu, na jaké konto to máme poslat, prý nám to brzy řeknou,“ řekla po několikaměsíčním čekání další z nájemnic, z vedlejšího domu.

Bialbi s.r.o. měla až do koupě domů na Masarykově ulici v obchodním rejstříku zapsanou komplexní nemocniční a ambulantní péči ve specializačním oboru psychiatrie. Obchod s nemovitostmi začala provozovat až s úmyslem koupě těchto domů, pod názvem „Bialbi bytové domy“. V té době byli mezi jejími jednateli Jiří Pišvejc a Jan Drahozal, přátelé místostarosty Luboše Matka. Tři obytné domy v centru Roudnice se 43 byty a nebytovými prostorami, pozemky pod těmito domy a další tři (zastavěné) pozemky prodalo město firmě „Bialbi bytové domy“ za 1,5 milionu korun (sic!). „Jestliže je cena bytu v domech na vlastních pozemcích 35 tisíc korun, jak plyne z kupní částky, tak proč je nenabídli ke koupi nám, nájemníkům,“ řekl mi k tomu Eugen Mati, který byl z Masaryčky vystěhován do Litoměřic.

Tehdejší opoziční zastupitel Pavel Šrytr, který s prodejem domů na Masarykově ulici nesouhlasil, a již vůbec ne za tuto cenu, podal trestní oznámení ve věci podezření z korupce. Policie mu po dvou měsících odepsala: „Tímto vám sdělujeme, že vaše trestní oznámení podané na zastupitele města Roudnice nad Labem, po provedeném šetření, kterým bylo zjištěno, že nedošlo ke spáchání žádného trestného činu, bylo dne 5. 6. odloženo „aa“.

„Policie se nezabývala tím, čím měla, protože oznámení jsem nepodal na zastupitelstvo, ale na konkrétní lidi z městské rady,“ říká Pavel Šrytr.

Podle odhadů zdroje z roudnické radnice, který si nepřál být jmenován, by město tehdy za tyto nemovitosti získalo obálkovou metodou až ke třiceti milionům korun. Minimální tržní cenu po opravě domů odhadl na 70 milionů korun.

Jedna z nájemnic z Masaryčky, Renata Kašparová, vyslyšela tlak z radnice, aby si Romové hledali byty také sami a nenechávali to jen na městě. To hledalo vhodné byty, přestože se z této odpovědnosti vyvázalo smlouvou s Bialbi - hledat by je měla tato firma. „Volala jsem třiceti lidem,“ řekla mi Kašparová, „když jsem přišla osobně, byt mi pronajmout chtěli, když jsem jim řekla, že můj druh je Rom, nebo když se mnou přišel, řekli vždycky ne.“

Nikdo z Romů z Masaryčky nezískal takto v Roudnici podnájem. Svým způsobem to podle Kašparové potvrdil i tehdejší místostarosta Luboš Matek. „Řekl mi, že pro nás nemá v městském domě bydlení, protože místní nájemníci sepsali petici proti tomu, aby tam s nimi žili Cigáni,“ dodala Kašparová.

Zápalné láhve v Opavě

V dubnu 2010 někdo vhodil do domu v Rybářské ulici v Opavě čtyři zápalné lahve, dvě dolů a dvě nahoru, zřejmě chtěl zapálit dům z obou stran. Jak jsem tehdy na místě zjistil, kdosi na tento dům útočil již v na konci června 2008. Neznámý pachatel tehdy vhodil dvě zápalné lahve do chodby domu, začaly hořet dveře bytu nájemníka v přízemí. Oheň se naštěstí nájemníkům podařilo uhasit. Zanedlouho po tomto napadení chtěla dvojice útočníků napadnout před vchodem do domu těhotnou ženu, bydlící v tomto domě, té se však za pomoci jednoho z příbuzných podařilo utéct. K podobným incidentům docházelo v Opavě nejen na tomto místě dost často.

V ulici Sadová, která je hned vedle Rybářské, v domě nedaleko opavského fotbalového stadionu, došlo v době druhého žhářského útoku k napadení bytu v 1. patře dýmovnicí místními hooligans, kteří se vraceli ze zápasu. „Děti měly potíže s dýcháním, museli jsme se na pár dní vystěhovat a byt na vlastní náklady dát do pořádku, včetně vymalování všech místností. Nedávno nám stejní výtržníci hodili do okna velký kámen, který dopadl těsně vedle postýlky s malou,“ řekla mi jedna z romských nájemnic domu v Sadové.

Tehdejší opavský primátor Zbyněk Stanjura (ODS) řekl, že Rybářská ulice není v rámci města nějak výjimečná. S obdobnými útoky prý v Opavě nemají problémy. Takový čin je podle něj třeba odsoudit jako každý trestný čin. Doufá, že policie vše vyšetří, dopadne pachatele a bude následovat tvrdý trest.

Policie však nezjistila nic ani u jednoho z útoků v Sadové, přestože na každý odchod chuligánů ze stadionu na místě dohlížela a byla tudíž i u domu v době, kdy byly spáchány oba trestné činy - dýmovnicí a balvanem. A nezjistila nic ani u žhářských útoků v Rybářské, přitom se oháněla tím, že se nikomu nic nestalo.

Jenže psychické problémy policie nezapočetla. Děti z napadeného bytu od té doby špatně spaly, počůrávaly se v noci a měli další následky traumatu. A v domě napadaném žháři se pomátl jeden z Romů strachem a nastražil (nezapálené) zápalné lahve do domu s tím, že pak snad je město přestěhuje někam na ubytovnu kvůli častým útokům. Městu to však bylo ukradené a policie jako jediného pachatele všech popsaných incidentů předala toho Roma k potrestání (k přestupkovému řízení).

Družstevníci z Orlové a diskriminace

Odstrašujícím příkladem v tomto směru je i případ důchodkyně z Orlové, vdovy, která se v době nasání tohoto článku dlouhodobě starala o vnuka postiženého mozkovou obrnou. Bydlela přechodně v domě, který tehdy patřil firmě Zdeňka Bakaly RPG-byty, ve zdravotně závadném bytě. Za 2+1 platila čistý nájem 3 900 korun + zálohu na energie a další poplatky. „Prý je to byt první třídy - komfort. Přitom sem zatéká, v ložnici a v koupelně mám na zdi plíseň, v kuchyni kvůli vlhkosti neustále opadávají kachličky a navíc tu mám zavedenou jen studenou vodu,“ řekla.

Přes realitní kancelář získala byt v družstevním paneláku v jiné části Orlové. Nic se nedělo, dokud se na byt nepřišla podívat. Líbil se jí a se zaměstnankyní realitní agentury se domluvili, že se tam se svým vnukem nastěhuje. Vyřídila papírování i poplatky, dostala klíč od bytu a přijela k domu s plným stěhovákem. Před domem ji čekali místní družstevníci. Ti během čtyřiadvaceti hodin sepsali petici, že v domě nechtějí Romy a tuto paní i s vnukem odmítli vpustit do domu. Na policii jít nechtěla, protože doufala, že se to může časem, po vzájemné domluvě, změnit.

Ocitla se tak na ulici, protože v rámci přestěhování dala výpověď z bytu firmy RPG-byty. Ta jí nakonec stejný byt v ten samý den, kdy se z něj vystěhovala, znovu pronajala. Zvýšila však přitom o několik set korun nájem, takže výsledkem celé operace bylo, že paní i nadále bydlela ve zdravotně závadném bytě s nemocným vnukem, ovšem za vyšší nájem než dosud.

„Vychovala jsem pět dětí, šestnáct roků makala na šachtě, ani manžel ani já jsme nebyli nikdy trestáni, nikomu nic nedlužím, všechno zásadně platím včas, ale pořád se mnou někdo zachází jako s méněcenným člověkem,“ řekla mi tato paní k celé situaci.

Novému Bydžovu vládli náckové s policisty

V březnu 2011 se v Novém Bydžově uskutečnila neonacistická demonstrace i protidemonstrace. Neonacisté pochodovali městem, do cesty se jim postavila skupina složená z lidsko-právních aktivistů, Romů, studentů, místních intelektuálů, některých politiků z TOP 09 a Strany Zelených a lidí z Antify.

Protidemonstraci rozehnala policie za pomoci koní a obušků, aby náckové mohli svobodně projít romskými enklávami a beztrestně na ně před přítomnými policisty pokřikovat rasistická hesla. Po skončení této události zmlátila skupina neonacistů dva Romy.

Posilněni alkoholem, vyrazili Vandasovci (předseda DS i následnické DSSS Tomáš Vandas) z hospody, kam se po demonstraci uchýlili, na vlak a ke svým vozidlům. Po cestě tato asi patnáctičlenná skupina zmlátila dva ze tří Romů, které potkala. Neonacisté při tom pokřikovali rasistické výkřiky: „černý opice, cikánský mozky, cikánský svině černý, do plynu s váma…“ Třetímu Romovi se podařilo utéct, takže mohl vzápětí vše ohlásit policistům, které během chvilky potkal na ulici. Policie však dorazila na místo až po napadení a násilnickou skupinu tak musela vyhledávat.

Na místě činu a v okolí nalezla boxer, železnou tyč a dřevěnou kulatinu. Ani z jednoho z těchto předmětů nesejmula otisky prstů a neprovedla zkoušku DNA, přestože si od podezřelých vyžádala vzorky k jejímu uskutečnění.

Jak řekl soudce Peřina při zdůvodňování rozsudku, provedla policie nezákonně rekognici (očité rozpoznávání pachatelů). Policie podle něj měla provést rekognici in natura, která spočívá v tom, že podezřelého postaví vedle několika nezúčastněných osob (figurantů) podobného vzhledu. Poškozený či svědek pak z nich vybírá pachatele. Rekognici in natura policie neprovedla, přestože měla všechny podezřelé k dispozici. Zajištění figurantů by bylo sice technicky náročné, ale patří to k běžným policejním povinnostem a postupům.

Jinou rekognici, podle fotografií, může policie ze zákona provést až v momentě, kdy podezřelí nejsou k dispozici. Policie v Novém Bydžově přesto provedla pouze rekognici podle fotografií, i tu však zpackala. Ukázala totiž napadeným Romům pouze fotografie podezřelých. Správně měla postupovat obdobně rekognici in natura: měla napadeným ukázat více fotografií, přičemž nejméně na třech z nich měli být vyobrazeni figuranti. „Proběhlo to jako ve špatné detektivce, v patnáctinásobném vydání,“ dodal k tomu soudce Karel Peřina.

Je velmi nepravděpodobné, že policisté z Nového Bydžova tento případ zkazili proto, že jsou neschopní a neznají pravidla a postupy vyšetřování. Pokud by tomu tak bylo a šlo by o vzorek celkové úrovně, inteligence a profesionality policistů, byla by policie zralá na rozpuštění. Je proto třeba uvažovat i o variantě, že policisté tímto způsobem při vyšetřování postupovali úmyslně, s cílem umožnit přívržencům DSSS vyváznout ze soudních kleští tentokrát bez úhony.

A to se povedlo, obžalovaní byli kvůli jejich laxnímu přístupu zproštěni obžaloby, přestože mezi nimi bylo více recidivistů, kteří již byli trestáni za běžné kriminální činy i za trestné činy s rasistickým podtextem (jeden z nich byl dokonce trestán desetkrát).
Popisované případy nejsou ojedinělé a výjimečné, jak si i ukážeme ve druhém díle tohoto popisu.


Článek vyšel v revue Babylon.