Tajemné doteky poezie - jak se dobrat tajemství

18. 11. 2020 | 19:08
Přečteno 586 krát
Od Kabaly přes Blakea, Apollinaira a Hlaváčka k Zahradníčkovi ...
Poezie je hledání v zákoutích mozku. Samozřejmě nejen to, ale tato vlastnost je pro nás samé mnohem důležitější než krásně sepsané, leč povrchní veršování, potrava to samolibých „estétů“. Proč? Taková poesie nám – třebas i jen jednou za život – dovoluje alespoň zlehýnka se dotknout věcí, které nejsme schopni uchopit rozumem, smysly ani fantazií, a až hmatatelně pocítit jinak nedostupné tajemství.

Nepoznatelná krása

Tu jinak nepoznatelnou krásu musíme hledat v sobě, protože přes sebe vnímáme svět. A protože Stvořitel je v každém z nás přítomen – tím silněji, čím více se dokážeme obejít bez vlastního egoismu a čím odhodlaněji dokážeme soudit egoismus jako všeobecnou vlastnost. Protože právě tak se přikláníme ke Stvořiteli a tudíž i k možnosti pocítit dotek s tím, co stvořil i v nás samých.

Takovou krásu nenajdeme v kapse, pomocí řečnění, ani při rozumovém zvažování věcí. Musíme hledat mimo vlastní vědomí, v bažinách nevědomí či podvědomí, ve vesmíru ukrytém v nás, v němž se skví světy zavěšené na větvích stromu života.

Jak sděluje Stvořitel v knize Bahir, jedné z knih Kabaly, židovské mystiky raného středověku:

„JÁ to jsem, kdo zasadil tento strom, aby se jím těšil všechen svět, a vyklenul jsem jím vesmír a nazval jeho jméno ´Veškerenstvem´, neboť na něm veškerý vesmír visí a z něho vychází, všechno ho potřebuje. A na něj se dívají a po něm teskní a odtud vycházejí všechny duše.“ (1)

Špatně se o tom rozumuje, zdlouhavě hledají přiléhavé výrazy, proto jsem jako zápůjčku použil slova současného předního kabalisty, který je profesorem ontologie, PhD ve filosofii a kabale a MSc v bio-kybernetice.

Michael Laitman se ve své předmluvě ke knize Zohar (2) (další z knih Kabaly) ptá: Kdo jsme? A dodává k tomu: Dříve než si budeme něco vysvětlovat, musíme přesně definovat, nakolik je pravdivé naše poznání a jeho hranice, sebepoznání, poznání našeho světa, duchovních světů a Stvořitele.

Existují čtyři druhy poznání:
1. Hmota;
2. vlastnost ve hmotě;
3. abstraktní vlastnost;
4. podstata.

Člověk může dosáhnout pouze poznání hmoty a vlastnosti ve hmotě, podstata je mu nedostupná, abstraktní vlastnost pouze ryze teoreticky, s nejistým výsledkem.

Představme si člověka, který se skládá:
1. z hmoty, tj. z lidského těla;
2. z vlastnosti, oděné do lidského těla, například „dobrý“;
3. z abstraktní vlastnosti, to je, jestliže v myšlenkách oddělíme vlastnost „dobrý“ od lidského těla a studujeme ji odděleně a abstraktně, mimo vazbu na konkrétního člověka, tj. studujeme samotnou kategorii „dobra“ v jejím kladném a záporném pojetí, samu o sobě;
4. z podstaty člověka.

Podstata člověka (i sebe sama) mimo jeho spojení s tělem, sama o sobě, je pro nás zcela nepostižitelná, protože našich pět smyslových orgánů a veškerá fantasie nám neumožní uvědomit si a pocítit víc než působení podstaty, nikoli ji samu, neboť všechny smyslové orgány vnímají vliv něčeho vnějšího, a my pociťujeme pouze reakce našich smyslů na tato vnější působení. Abstraktní vlastnosti můžeme sice teoreticky zkoumat, ale z týchž důvodů si nemůžeme být jisti, jestli je výsledek našeho zkoumání pravdivý – zkoumáme-li vlastnost neoděnou do hmoty, oddělenou od konkrétního člověka, můžeme se mýlit.

Významy slov

Proč jsem zvolil úryvky z pojednání o mystice k ujasnění teoretického chápání poezie jako takové? Protože poezie svou mystičností a hloubkou má jako snad jediná možnost dohlédnout tajemství ukrytá v nás samých díky Stvořiteli, i díky nabytým a zděděným zkušenostem a prožitkům. Možná, že jedině básník či člověk s básnickou duší se může dobrat téhož cítění věcí, jako učenec, jenž studuje a rozvíjí mystické poznání či vnímání světa.

Je to dobře znát i na mluvě, respektive na významech slov, jak je používají kabalističtí učenci. To je pro nás důležité, protože v této oblasti se potkávají zkoumání mystična (nejen kabalistického, ale vůbec) s opisováním tajemna pramenícího z vlastního nevědomí, podvědomí, tedy s poezií – takovou poezií, která osahává nepostižitelné v nás a není tudíž jen mělkou „estétskou koloraturou“. Kupříkladu slovo „zakázané“ znamená v Kabale „pro člověka nedosažitelné, nepostižitelné“, jak v našem světě a v nás, tak i v duchovních světech a ve Stvořiteli. Nejde o zákaz, ale o vymezení schopností člověka.

Kdo chce studovat Kabalu, musí znát jazyk, který ke ztvárnění myšleného učenci používají. Kdo chce procítit poezii, musí vědět, že původní významy slov a jejich spojení nemusejí mít takovou váhu jako ve všední realitě.

Zbyněk Hejda, básník mi z nejmilejších, ve své básni A tady všude muziky je plno (3) mimoděk ukazuje, proč básni nemusíme rozumět (mám teď na mysli rozum jako modlu moderní doby), a jak je možno ji procítit.

Po hrdlech zvířat přejížděly nože.
Té muziky! A bez hlásku!
A někdo pořád dokola řek Bože,
pták píp, jako když visí na vlásku.

Tak tady všude muziky je plno,
jak z mrtvých andělů, jak odevšad.
Jako když samou hudbou praskne lůno,
jako když začnou po hospodách hrát.


Muzika není muzika, anděl není anděl, protože ten v našem světě neumírá, lůno praskne samou hudbou… Přímo cítíme, ba víme, že těmito slovy autor uchopuje svoji vnitřní bolest. Básník má k dispozici jen slova nám známá, což je opravdu málo na popsání nepopsatelného. Proto mají některé výrazy a jejich spojení náhle jiný význam, stejně jako v mystice. Nejde jen o metaforu, ale o vůni zrníček samé podstaty.

Významy slov na nás sahají ze zakázané (sic!), tajemné zahrady a zachytíme je jen tehdy, když se svým cítěním či náhodou strefíme do jejich nového obsahu. Když se Zbyňka Hejdy ptali, co znamená verš pták píp, jako když visí na vlásku, odpověděl „nevím, nemohu pokaždé vědět, proč jsem ten který verš napsal.“

Setkávali jsme se se Zbyňkem, čas od času, povídali si i o poezii, ale nikdy ne o tom, jak vzniká, odkud a jak se noří tajemství na hladinu. A už vůbec ne o tom, jestli něčemu na poezii „rozumíme“ či „nerozumíme“. Věděli jsme – a s námi další, když jsme si s nimi povídali – že to nejlepší z básně musí vyplavat z našeho podvědomí po našem předchozím úsilí, totiž snahy v něm hledat.

Trochu jinak sděluje totéž současný křesťanský básník Ondřej Fibich, jehož mám také tu čest znát osobně, v básni Kolébka (4):

Na patě stromu ostruha listu
Pobídneš vítr, prázdno tě zraní
Za nitku hladu káně tam visí
Padají k prahu ostnáče zbraní

Jen zemí zakolébej, jablko setřes poslední
Na ostří nože padá, dělí půlnoční a polední

V skulině mrazu třepe se ráno
A žitné vousy Martin má bílé
Úvozy předou štiplavé dýmy
Svou pečeť tiskne do bláta chvíle

Jen zemí zakolébej, na okraj sedne všechen kal
To teplé, oblé věrné shromáždí kolem sebe král

Na hnoji stříbro a ve studni tma
Nad kamny dětem ve tvářích kvete
Šípek se sklonil jak zlatá brána,
kterou si vešel bez těla, světe

Jen zemí zakolébej, pod srdcem pláč se utiší
Noc chystá mapu čistou pro tvoji hvězdu Ježíši


Ta báseň je objevování zázraku, který je připisován Stvořiteli.

A ještě jinak básník, grafik a malíř William Blake v básni Viděl jsem kapli ze zlata (5) :

Viděl jsem kapli ze zlata
Každý vstoupit se obával
a s pláčem shlížel na vrata,
modlitby znásobil žal

Viděl jsem hada vztyčit se
u pilířů bělostných hned
a silou do nich bít a bít
zlatý pant praskal jako led

Na chodníku dlážděnému
sety perel a rubíny
had k oltáři sněhovému
nechal slizkou stopu viny

Začal jed zvracet na chleba
i na víno rudé v těch zdech
Unaven šel jsem do chléva
a mezi prasaty si leh´

Jako symbolista měl Blake věci promyšlené. Hada považoval za symbol zla, pokrytectví, svatouškovství, uctívání pudů a přírody. Zlato: sluneční kov Urizenův (rozum) – zlatý, intelektuální anebo vzácný, krásný. Perla: symbol lásky, rubín moudrosti. Ta báseň se však dotýká samého jádra věci, zápasu mezi dobrem a zlem, což bylo jeho životní téma.

Hledač pravdy, jakým William Blake byl, si za svého života vysloužil nejeden šrám, ale i obdiv následujících generací. Jednu dobu se zabýval středověkou křesťanskou mystikou, jako starší se snažil zplodit vlastní mystickou filosofii.

William Blake: Satan jásá nad Evou

Surrealismus jako první krok

Určité tajemno se může objevit i v básni, jež popisuje vzpomínky a pocity z nich. Báseň Pásmo (6) je básní přelomovou – nejen ve Francii, ale i u nás, díky skvělému překladu Karla Čapka -, která na přelomu 19. a 20. století změnila podstatu poezie a přístup k ní svou nově pojatou formou i tím, že hovořila řečí poetickou o obyčejných věcech. I z jejího odkazu vznikla básnická moderna. Guillaume Apollinaire v Pásmu vzpomíná i na návštěvu Prahy:

Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy
Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali
A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu
V achátech svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy
Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi


Apollinaire své rysy v oněch achátech opravdu spatřil, je však namístě se ptát, jestli by je odhalil, kdyby nebyl vnitřně ustrojen k poezii. Apollinairův surrealismus byl prvním krokem na cestě k surrealismu jako uměleckému směru, a ten byl prvním krokem k hledání umělců v zákoutích mozku. Sen, ať už příjemný či převlečený za noční můru, jde coby surrealistický nástroj mimo naše smysly a fantasii, díky němu jsme na dobré cestě uvědomit si a pocítit o trochu víc než jen prosté působení naší podstaty, tedy něco z podstaty samé, jak by řekl kabalistický učenec. Sen vyvěrá zevnitř, je jedním z nástrojů našeho nevědomí, jak se spojit se světem, který známe.

U nás byl předzvěstí oněch změn v poezii ještě před Apollinairem jeden z největších českých básníků Karel Hlaváček, označovaný jako představitel dekadence v poezii, tato báseň však není jen „dekadentním odstínem předešlého,“ její hloubka spočívá v touze dopátrat se podstaty, ať to stojí, co to stojí:

Sensace v polosnu (7)

Lilie!
Jsem strašně spit tou bělí vaší…
zavírám oči,
vlastně cítím, jak se samy touhou
po tmě zavírají –
ó bože, díky – tma je – vidím tmu jen –
sametově hebkou tmu,
tmu černou, zahořklou,
tmu sazí


… chumle ve tmě,
nějaké bílé chumle –
kde vzaly se ty bílé chumle jepic?
Tma od nich bělá, bělá intensivně,
však bělá beze zvuku a mrazivě –
ach, to je běli!

Já po celém ji cítím těle
a nejvíc na prstech, tu mastnou běl,
i v žilách cítím ji – a já jsem všecek bílý
a topím se v té běli, co jí všady,
chci křičet o pomoc,
však zoufalá ta myšlenka má zmítá se v té běli
chaotické –
v běl taví se tou bělí, bělí bezezvukovou,
jež se všech stran se na mě sype práškovitě
a ztlačuje má gesta,
nekonečná běl…


Nástroje hledání

Jaké máme nástroje k hledání v zákoutích mozku? To je tajemná disciplína. Snad je jím silný vjem, který nás nutí ke snaze uchopit vnitřní bolest či její příčinu, jak jsme si ukázali na Hejdově básni. Můžeme také vědět, z čeho ta bolest pochází, ale když se s její příčinou nedokážeme vyrovnat, tak utrpení z toho nás může vést k touze dotknout se zakázaného. Stejný účinek může mít silná víra v Boha, která je vlastní Ondřeji Fibichovi. Anebo urputné hledání pravdy jak se o to snažil William Blake. A možná i ochromující strach má takovou moc.

Jako nástroj může posloužit i meditace, ale ta nás nedovede dál než k surrealismu (doteku s působením podstaty), nikoli k doteku s podstatou samou – pokud ovšem se meditace spojí s onou bolestí, vírou, strachem, vnitřním utrpením či hledáním pravdy, pak mohou na povrch vyplavat věci jinak nedostupné. K témuž nás asi může dovést i přemíra senzitivity či empatie.

Jako by hledání pomocí zmíněných nástrojů potvrzoval Jan Zahradníček v básních, které psal v komunistickém vězení, nejlépe v básni Dům strach (8) ze stejnojmenné sbírky (ukázka):

Vyslýchá se.
Ve všech čtyřiadvaceti pokojích najednou.
Vždy jeden a dva nezbytný ovšem psací stroj.
Ti dva s nudou se přehrabující v cizích útrobách.
A ten chudák, jak na trní.

Tak začíná
Hodina Bičování. Zde slova
nemají smyslu. Zde o barvách
hovoří slepí.
To nadpřirozená prostřednost všechno rovná
k obrazu svému…

Lelkují. Čistí si nehty. Konečně
jak u duchařů stroj náměsíčně se rozťukal.
Naléhají. Rozkřikují se. Udeří kolikrát.
Ó páchne to tu krví, páchne tu slzami.
Není to nic tak nevinného,
jak by se zdálo.

Taková smutná zrůdnost,
jak ji známe z některých surrealistických obrazů,
civí na mne z těch obličejů jen přilepených
k trupům, jež se mohou dle potřeby vyměnit,
zatímco tvář zůstává jednou provždy.

Nevím, z které půjčovny masek je přinesli,
ale skutečné nezdají se.
Přesto však mají svou příznačnou existenci,
jak celý ten dům, ten pokoj má příznačnou existenci,
ten vesmír se svým vlastním pohybem kolem
své vlastní osy.

Jiný čas, jiná gravitace, jiný prostor
nás obklopují v tom domě výslechů,
jenž je a není …


Nevím, co všechno dokáže naše podvědomí přivést k tomu, že se aspoň mikroskopickými kapičkami podělí o svá tajemství, sám to prožívám především ve spojení s vnitřní bolestí, jako potomek koncentráčníků to mám předurčené. Mám ale také okamžiky, které spojují spánek a bdělost dohromady. Někdy na začátku spánku, hned po usínání, se mi už něco začíná zdát, ale zároveň si to uvědomuji svým rozumem, jenž stále bdí. A stává se mi, že bdělost něco požaduje na snu. Nedávno jsem se pobudil uprostřed noci, zdál se mi nepříjemný sen. Šel jsem na záchod a po cestě si říkal, že to byl blbý sen a už si jej nenechám zdát. V posteli jsem hned usnul a zdálo se mi pokračování toho snu, když v tom zakročila má bdělost a tento sen zatrhla, což jsem si naprosto jasně uvědomoval, jako bych byl vzhůru. Spíše jsem ale spal a zároveň byl vzhůru.

V takových stavech, kdy zároveň spím a jsem vzhůru, nebo když se obojí rychle vystřídá, mi někdy bliknou obrazce (sen) i myšlenky (bdělost) jakoby z „jiného světa“, které nedokážu uchopit, tedy ne jinak než psaním „nesrozumitelné“ poezie.

Zbyněk Hejda o svých snech psal ve svých „deníkových záznamech“. Hlavními tématy byla smrt či rodiče. Pokládal to za důležité, nejen proto, že se často odehrávaly na jeho milované Vysočině, snažil se tak cosi vnitřního postihnout či vystihnout.

William Blake míval vize přicházející mezi spánkem a probuzením. Věci se mu jevily v jiných podobách, například slunce jako hostitel Boha a tygr jako kreativní i destruktivní energie – Tygře, tygře planoucí, / Lesem černým za noci, / Čí ruka nesmrtelná / Tvou hrůznou krásu stvořila? (Celou báseň v překladu Jiřího Joska i v originále najdete ZDE). Hovořil v nich také s duchy mrtvých přátel a andělů.

Rezonance

Způsob jakým poezie předává dotyk s tajemnem, nazývám „rezonance“. To slovo, ten verš, ta strofa, ta báseň ve mně rezonuje – jde o jev, který jsem nezpůsobil, ba jsem o něm do té chvíle nevěděl, ale který mi přináší podnět z podvědomí, nevědomí jiného člověka – toho, který zkoumá a umí hledat v zákoutí svého mozku. Aniž bych se chtěl přirovnávat ke zde přítomným básnickým mistrům, dovolil jsem si to opsat takto:

Rezonuješ a rozezníváš

Není těžké rozeznít kytarové struny
Je těžké rozeznít strunu v lidech a ve stromech
A nejtěžší je rozeznít strunu v sobě tak, aby rezonovala

K tomu je třeba dalších strun,
aby svou vibrací rozechvívaly plnost prázdnoty nástroje

Aby tělo rozezvučení tónů umožnilo,
musí jej pěkně okrouhle hníst,
tvarovat rukama a nástroji bytost rodící kytary na svět

Rezonanční desku dychtící po tónech,
načechrání pórů dřeva,
postupné vtělování veršů duše, rodí se zkušeností a rozvahou

Básník dřeva k tomu potřebuje um, rozum, cit a tajemství:
znovu a opět se tak tvarují těla, která umějí rezonovat

I lidským tělům je třeba vdechnout tajemství, rozum, cit a um,
aby mohla rozeznívat těla druhá,
aby hlazení strun bříšky prstů mohlo splynout s láskou,
aby úder nehty nesmlouvavých prstů mohl rozeznít vášeň flamenca

Bez citu a rozumu a tajemství rezonují těla hluše,
chybí jim přirozená vlastnost dřeva chvět se nedočkavostí
na zvuk napnuté struny

Rozum i cit říkají: není důležitý druh dřeva,
ale vlnění tvých kytarových boků při tanci,
když se snažíš rozeznít další struny
Um ve svazku s tajemstvím
tak dává ostatním možnost být při zrodu krásy

Když druhý vevnitř nerezonuje,
nezachvěje se při pohledu na ladné křivky nástroje bolestí z té krásy,
ohluchne občas i ten, který rozeznívá

Jsou každý naladěni do jiné tóniny,
rezonují ve vlastním uzavřeném koncertním sále,
znějí každý sám sobě a pro sebe, jako milenci na jednu noc

Když ale všechno proběhlo jaksepatří –
tvé krásně tvarované tělo nasáklé tajemným lakem porodníka
vibruje vdechnutou mu duší,
chvěje se a rozeznívá tím struny druhých – stane se zázrak

Přichází okamžik, který nečekáš, přestože je hnací silou tvého bytí
Rozeznívá se v tobě ozvěna
čehosi vzdáleného světelné roky a přeci na dosah ruky

Umění rezonovat a rozeznívat
je dar Stvořitele, který předáváš lidem a stromům

Na začátku je pohlazení
Nebo ponoření do sebe
Nebo spánek
Nebo dokonce –
prasklá struna


František Kostlán: Rezonance

Rozdíl mezi mystikou a poezií

Na uchopení jím kladených existenciálních otázek existuje podle Laitmana jedna odpověď: hledět na konec děje, tj. na cíl stvoření, protože nic není možné pochopit v procesu, nýbrž pouze z konce. Baal HaSulan ve své knize Matan Tóra uvádí příklad: „Kdyby se v našem světě objevil badatel z jiného světa, neseznámený s konečnými výsledky vývoje živé přírody, pak by při pohledu na novorozeného býčka a (lidské) novorozeně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že jednodenní býček již může stát a sám si najde krmení, ovšem dítě je zcela bezmocné, jistě se i po dokončení svého vývinu býček změní v něco velkého a dospělý (člověk) zůstane vzhledem k němu stále ve stejném poměru.“ (2)

Poezie má to štěstí, že nechce či nemusí chápat, stačí jí dotýkat se a prociťovat zrození, průběh i konec. V tom spočívá její odlišnost oproti mystice.

Oldřich Ludva Kozlowski (druhá polovina 20. století), Umírající básník (9)

Tmavý, obyčejný den
V pokoji pampeliška
Stál jsem u postele,
ve které ležel nahý, umírající básník
Bylo nás tam mnoho, ale nikdo mu nemohl pomoci
Z posledních sil vyprchávajícího zítřku
hrál svůj příběh na rozpálené žíly
až stříkala krev
Nechtěl si nechat svá tajemství
ale bylo pozdě
Ani netušil, že mu nikdo nerozumí
jako již mnohokrát

Rytmickými záchvěvy pohasínala
duše
neboť příliš svítila jiným
Mozek ochaboval jako ruleta
až do posledního vztyčení jiskry
která se snažila vyjít po žebříku
vstříc ku hvězdám

Syknutý hlas uzemnil dálky

Prudké, zoufale prudké světlo
ozářilo místnost-čpavkovitou
čpavkovitou skvrnu kostí
a potrhaných žil
vzkazujících vesmíru svá tajemství



Prameny:
(1) Židovské náboženství v proměnách věků, Kurt Schubert, Vyšehrad, 2002
(2) Kniha Zohar, Michael Laitman, Volvox Globator, 2011
(3) A tady všude muziky je plno, Zbyněk Hejda, KDM, 1993
(4) Balada Holandská; Vánoční suita; Poslední večeře podle Leonarda – vložené CD, píseň Kolébka, Ondřej Fibich, Ivo Železný, 2002
(5) William Blake napsal báseň Viděl jsem kapli ze zlata někdy koncem 18. století, v originále ji najdete třeba zde, přeložil František Kostlán
(6) Alkoholy života, Guillaume Apollinaire, Československý spisovatel, 1965
(7) Ticho touhou znavené, Karel Hlaváček, Dokořán, 2010
(8) Dům strach, Jan Zahradníček, Rozmluvy, 1986
(9) Příběh na rozpálené žíly, Oldřich Ludva zvaný Kozlowski, Sursum, 2007

Esej vyšla v revue Babylon













Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy