Za premiérování a prezidentování Vladimíra Putina se války proti sousedům, vraždění, napadání a zastrašování novinářů a zastánců lidských práv staly věcí obvyklou. Novinářka Anna Politkovská je toho nejviditelnějším příkladem.

Z Anny se pod tíhou okolností stala lidsko-právní aktivistka. V říjnu 2006 byla zavražděna. Nikdy nebylo zjištěno, kdo konkrétně si její vraždu objednal. Ona sama krátce před svou smrtí sdělila: mého vraha hledejte v Kremlu.

I ve světle genocidy Čečenců ve dvou válkách, z nichž tu druhou začal Putin, aby měl šanci na zvolení prezidentem, tyto vraždy jasně ukazují, že Putin byl vždy rozhodnutý jít přes mrtvoly, že se vždy řídil jedním ze Stalinových mocenských hesel: Když se kácí les, létají třísky. Postupem času se Putin čím dál víc Stalinově politice přibližoval, což nyní stvrzuje vražděním dětí a žen na Ukrajině.

Čečensko mělo před oběma válkami v 90. letech okolo jednoho milionů obyvatel. Rusům i proruským Čečencům se povedlo povraždit přes sto tisíc Čečenců, z toho 40 000 dětí, další desítky tisíc mučením či bombardováním zmrzačit a poznamenat na celý život, vyhnat z domovů, rozvrátit rodiny a víru ve spravedlnost.

V Rusku nyní vedle zmanipulovaných soudních procesů, zákonů namířených proti svobodnému konání, srůstu ekonomiky s politikou, ekonomicko-politického vydírání na vnitřní i mezinárodní politické scéně a mocenského ovládnutí téměř všech médií hrají podstatnou roli i tyto „třísky“. Vražda Anny Politkovské je jednou z mnoha, ale je asi nejznámější z nich, protože byla mezinárodně uznávanou osobností.

Rusko se v 90. letech politicky sytilo vyvražďováním Čečenců. V první válce Jelcinova, ve druhé Putinova armáda cíleným státním terorem vyvolala to, proti čemu údajně bojovala: někteří Čečenci, do té doby velmi umírnění muslimové, začali naslouchat vahábistům, kteří „přispěchali na pomoc“. Bylo to Putinovo vraždění nevinných na Kavkaze, co v Rusku zrodilo islamistický terorismus. Kvůli jeho nesmyslnému tažení proti malému kavkazskému národu zbytečně umírali i ruští mladíci, nahnaní na jatka, často špatně vyzbrojení a bez potřebného výcviku.

Nejhlasitějším kritikem tohoto počínání byla Aňa Politkovská, člověk, který k bezpráví nemínil mlčet. Byla zabita čtyřmi výstřely v domě, kde bydlela. Její příbuzní, kolegové a spolupracovníci - ale i my, kteří jsme to pozorovali zdálky - pak již jen prožívali bezmoc vůči nestoudné aroganci moci, které Aňa šlapala na paty. Moci, jež s vědomím naprosté beztrestnosti odklízí nemilosrdně z cesty své oponenty, moci, která již dávno před rokem 2006 „diskutovala“ prostřednictvím násilí na druhých.

Přesvědčení, že za její vraždou stojí kvůli její nesmlouvavé kritice Putinův režim - ať už přímo FSB či Putinův čečenský oblíbenec Ramzan Kadyrov (proruský prezident) - je nejen u nás silné. Věděla či tušila to předem i Anna sama. Její přítel, francouzský filozof André Glucksmann, k prvnímu výročí jejího zavraždění napsal:

„Odpoledne jednoho říjnového dne roku 2006 zvoní telefon. Z Moskvy a pak z Říma. Annu zabili. Odporný den pro lidstvo. Odporný den pro Rusko. Pro Čečnu a pro nás všechny a taky pro mě, byla mou přítelkyní. Vladimir Putin bude slavit jedno pěkné výročí… Na jaře 2006, když jsem ji viděl naposledy, mi Anna řekla: ,Jestli mě zabijí, nehledejte strůjce. Je v Kremlu a má strach.´… Sotva se rakev zavřela, největší hulvát (Putin) se bije v prsa a ukazuje svaly. Americe nasazuje koloniální helmu, pak hrozí evropským městům svými raketami a mává ,otcem všech bomb´. Nato pán Kremlu lichotí svým partnerům již dávno známou metodou ozkoušenou jeho vznešenými předchůdci v Lubjance, aby je následně zahrnul laskavými návrhy. Zatímco jeho armáda srovnává Groznyj se zemí, pánové Bush a Blair, k nimž se brzy připojí a předčí je Schröder, Chirac a Berlusconi, pějí chválu na toho ,správného chlapíka´, a rovnou ho zvou do skupiny G8… Jiné Rusko, Rusko Anny Politkovské, je duší celé Evropy.“ (Úryvek je z Glucksmannovy brilantní řeči na konferenci Forum 2000, kterou pod názvem ,Vladimír Putin a Anna, žena s plamenem´ otiskly 3. 10. 2007 Hospodářské noviny.)

Po její smrti vyšla v českém překladu kniha, obsahující její práce nalezené v pozůstalosti. Kniha, která se v češtině jmenuje Ruský deník, je precizní diagnózou současného Ruska. Odráží se v něm celé novinářčino poslání: byla velkým kritikem politického režimu Vladimíra Putina, odhalovala zákulisní politická svinstva, korupci, prohnilost systému, poměry v ruské armádě, policejní čistky a další protizákonné akce napříč Ruskou federací, bojovala za svobodu slova. Její kritika se ovšem občas týkala i ruských demokratů a ochránců lidských práv - vyčítala jim jejich nečinnost či neschopnost spojit se a postavit autoritativnímu režimu společně.

Jedinkrát si v Ruském deníku dovolila trochu odlehčení, při vyprávění hořké anekdoty: Prezidentské volby roku 2008: „Tak, soudruzi poslanci, kdo je pro zvolení Vladimíra Vladimíroviče ruským carem, může dát ruce dolů a odstoupit od zdi.“

Četba Ruského deníku je neradostným putováním, bolestným, mnohdy nervy drásajícím. Z každého řádku však čiší touha po pravdě a spravedlnosti.

Tak třeba příběh ruského sportovce, téměř dvoumetrového obra Ženi, který po příchodu na vojnu vyfasoval o tři čísla menší boty. V nich musel denně ve čtyřicetistupňovém vedru uběhnout 5 kilometrů. A kvůli tomu, že chtěl boty stejně velké, jako měl chodidla, byl mučen a poté i zavražděn, ještě před vojenskou přísahou. Nebo vyprávění Beslanské matky, která byla jedním z rukojmích teroristů a měla „to štěstí,“ že měla mléko, kterým kojila i některé z ostatních hladových a žíznivých dětských rukojmí. Či o jiné ruské matce, která musela při hledání svého nezvěstného syna (vojáka) jet tisíc kilometrů přes celou zemi až do Čečenska, a na místě hledat jeho tělo v hromadě mrtvol. Nebo o zvěrstvech, kterých se v Čečensku dopouštěli federální i čečenští proruští vojáci.

Pravda bolí.

Gklucksmann k tomu říká: „Týraná Čečna byla pro Annu otevřenou ranou, hnisajícím a nakažlivým popřením všeho, co po tři staletí utvářelo velikost ruské kultury, jejích básníků a spisovatelů. Jako ruská občanka se cítila odpovědná za zločiny, páchané jejím jménem.“

Sama Politkovská to vyjádřila po svém:

„Nejde jen o nekonečné neštěstí Čečenů, ale i o nás, o Rusy, a o vás, prosperující, ale zaslepené zápaďany. Barbarství bez zákonů a víry je rakovinou, jejíž metastázy - korupce, svévole, brutalita - bují v Moskvě, Sankt Petěrburgu a za zavřenými dveřmi nebohé ruské provincie. Má země není jen tak nějakou banánovou diktaturou, je stálým členem Rady bezpečnosti, druhou termonukleární mocností, gigantickým obchodníkem se zbraněmi a famózním producentem zemního plynu a ropy. Pánové z Kremlu disponují neslýchanou ničivou mocí, kterou použijí bez skrupulí a zábran. Čečna je jen odrazovým můstkem. Klony KGB vybavují vládnoucí skupinu složenou ze superpolicajtů a prospěchářů neomezenou mocí. Prodlužuje se seznam zakázaných nevládních organizací, zatčených odpůrců režimu a těch, kteří byli pro svou přílišnou zvědavost exemplárně zabiti (sic!).“

Aňa už dlouho před rokem 2006 věděla, čeho je Putin schopen a kam směřuje, její články četl celý svět a přesto zůstal nepoučen. Její varování jsme oslyšeli.

Oči nám musela otevřít až Putinova zbrusu nová zábava - krádež sousední země bez ohledu na utrpení lidí. Snad si propříště konečně uvědomíme, že ruský imperialismus má tamní věrchuška hluboko zažraný pod kůží, a že nepřijatelný je každý jeho agresivní výpad, bez ohledu na to, jak daleko od nás se odehrává.

Kdybychom bývali reagovali na genocidu Čečenců alespoň tak, jako dnes, nemuselo k ruskému napadání a krádeži území v Gruzii, Moldávii a na Ukrajině dojít. Jenže, jak napsal Glucksmann, i tehdy lezli světoví politici Putinovi на хуй. A právě to nyní musíme změnit jako první počin občanské společnosti v této věci.