Prezident Petr Pavel navrhl Senátu jako kandidáta do Ústavního soudu Roberta Fremra. Ten je prakticky ve stejné pozici jako Pavel: před listopadem 89 aktivně podporoval komunistický režim, poté naopak působil prospěšně v různých soudních institucích včetně Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a Mezinárodního trestního soudu.

Nedá se automaticky říci, že každý soudce, který soudil před listopadem 89, kolaboroval s komunistickým režimem více než naprostá většina ostatních občanů. Fremr byl ovšem předsedou soudního senátu během procesu zpolitizovaného a zmanipulovaného Státní bezpečností (politická policie). Tvrdí to důvěryhodný muž, Petr Payne Pazdera, chartista a duchovní, který v roce 1990 s nespravedlivě odsouzeným A. Eretem hovořil ve věznici. (Pazdera na to upozorňuje jednak v článku v revue Babylon a jednak v dopise senátorům, aby Fremra nevolili, který zveřejnil server Forum24. Zde je souběžně zveřejněna i Fremrova reakce, nic přesvědčivého jsem v ní však nenašel.)

Kauza soudce Fremra, jak nám ji podávají některá média, je ve skutečnosti kauzou Petra Pavla, či, ještě lépe, kauzou těch, kteří jsou ochotni zapomenout na zvěrstva, jichž se komunistický režim dopustil, a jeho dřívější aktivní podporovatele volit do důležitých funkcí. Svědomí si při tom vyfutrují poukazem na to, že ti po listopadu 89 konali dobře.

Lze se poctivě rozhodovat podle takové "váhy"? Možná ano, kdyby Fremr řekl: bál jsem se, věděl jsem, co estébáci dokážou, všem postiženým se omlouvám. Jenže Fremr jde v Pavlových stopách, nic nepřiznává a své členství v komunistické straně bagatelizuje: „Nevstupoval jsem do strany z kariérismu ani naivity, nechtěl jsem si komplikovat život,“ řekl senátorům. Označil to za „nestatečné“ rozhodnutí a za šrám na morální integritě, který léty vybledl, ale nikdy nezmizí. Pavlovi se tato taktika osvědčila a osvědčí se pravděpodobně i jemu. Fremra doporučily ke zvolení dva senátní výbory, Ústavně-právní výbor a výbor pro lidská práva, v něm dokonce získal více hlasů než u strážců ústavy. Tak to jsem si oddechl, že lidská práva soudce, který soudil v politickém procesu, jsou zachována.

Fremr před senátory zdůraznil, že dnes se pokládá za konzervativce. Ústavní soud ovšem není politická instituce v tradičním slova smyslu, nejde tam v prvé řadě o to, zda je někdo konzervativec či liberál, ale o schopnost soudit věci podle přirozeného práva, nikoli pozitivisticky. V tom především se ÚS liší (má lišit) od běžné justice. To se však neprobírá, protože prezident vybral kontroverzního soudce, sobě rovného.

Petr Pavel je stejný komunisticko-normalizační výhonek jako soudce Robert Fremr. A také podle toho, jak i nyní vidno, jedná a myslí. Přesto jej volil krom mnoha dalších téměř celý bývalý disent včetně undergroundu - a ti, kdo Pavla volili už v prvním kole, nemají nyní podle mého cítění věci morální právo si stěžovat na to, že navrhl stejného služebníka komunistického režimu do ÚS, jakým byl před listopadem 89 on sám. Petra Pavla, i s tím jeho zlehčováním své podpory totalitnímu režimu, svou volbou legitimizovali a s ním i jemu podobné, které Pavel upřednostňuje v povyšování. Varoval jsem před tím mockrát a dostal za to mockrát vynadáno - teď se s tím perte, hoši a dívky. A abyste to měli lehčí, posílám vám názor Jana Zábrany z jeho deníků:

Naši generační vrstevníci by si měli uvědomit, že jestliže v jisté etapě svého života podporovali režim masových vražd, režim nejhoršího výsměchu justici, jaký dějiny znají, režim obecné lži, klamu a podvodu, režim asiatské zvůle a násilí, jsou dnes morálně ve stejné situaci jako mladí členové NSDAP, SA a SS, kteří podle této zvrhlé logiky mohli klidně prohlásit: "V mládí jsme se dopouštěli chyb a omylů."… Jenomže tito lidé jsou dodnes pokládání za válečné zločince, za nacisty, a byli vyřazeni z veřejného života. Člověka definují jeho činy a jejich dosah, nikoli jeho prohlášení, jiná v roce 1950 a jiná v roce 1968. Je třeba si uvědomit, o co jde, že slova: "Dopouštěli jsme se chyb a omylů," se de facto rovnají slovům: Podporovali jsme režim, který vraždil, ale teď už jsme zmoudřeli, už to neděláme. Jenomže po vraždění zůstávají mrtví a takovéhle vyvléknutí se z odpovědnosti je urážkou, další urážkou jejich památky. Tito lidé by si měli uvědomit, že podporovali režim, který věšel ženy, , odebíral děti rodičům a odvážel je do státních sirotčinců, který plenil a likvidoval klášterní knihovny, jehož pohůnci rozhazovali popel zavražděných po silnicích, jehož katové se večer před popravou Milady Horákové na Pankráci opíjeli vínem přinášeným v zahradních konvích - a na to má stačit věta: "Dopouštěli jsme se chyb...?" Že o tom všem nevěděli?

Jan Zábrana, srpen 1973. Z knihy Celý život - výbor ze Zábranových deníků z let 1948 až 1984, strany 250 a 251. Torst, 2001.