Nespokojenost Romů vyjádřená demonstracemi „za bezpečnost“ je součástí neblahé atmosféry, která se již delší dobu utváří v zemích našeho kulturního okruhu. Romy, respektive část z těch Romů, jež živoří v neutěšených podmínkách, k tomu vedle příčin obecných vedou i ty specifické: neuvěřitelná chudoba a projevy její kultury, neochota státu, krajů, měst a obcí jejich situaci řešit, chamtivost místních mafií, xenofobie, latentní i systémový rasismus.

Po čem touží chudáci

Pojďme si pro lepší pochopení situace napřed ukázat, v jakých podmínkách dnešní vzbouřenci často žijí. Ti nejchudší lidé touží po tom, co nemají, ale vidí kolem sebe. Pro ně je bohatý každý, kdo si veze ze supermarketu plný košík nákupu. Chtějí to mít také, jejich prvořadým zájmem je zlepšení života celé rodiny: mít každý den večeři, peníze na svačiny a obědy pro děti do školy, místo tepláků si aspoň občas vzít hezké šaty, alespoň občas se vykoupat v teplé vodě, jít ke kadeřnici nebo do kina.

Namísto toho mají opovržení a nepochopení části společnosti. Zkuste se na návsi či ve městě objevit s tmavší pokožkou, v teplákách, dlouho nepraných, protože nemáte na prášky na praní, natož pračku, neupravený, nevydrhnutý dočista (ke kultuře chudoby patří, že hygiena klesá na žebříčku potřeb někam ke dnu), a uvidíte, jak se k vám ostatní budou chovat.

Pod vašimi okny procházejí jiní lidé a křičí „Cikáni do plynu!“ „Upálit je zaživa!“ atd. za nezájmu policie, jež ten pochod doprovází a razí mu cestu blokádami, které ze svých těl stavějí ochránci lidských práv a antifašisté. Policista ale vtrhne k vám do bytu a zakáže vám jít k oknu, abyste ty „spořádané občany“ neprovokovali (Varnsdorf, Rumburk).

Vztah mnoha etnických Čechů k Romům dobře vyjadřuje dialog dvou účastníků jedné z mnoha protiromských demonstrací spojených s pokusem o pogrom, které jsem jako píšící aktivista v posledním dvacetiletí mapoval. Jeden říká: „Ty paraziti nemakaj a žijou z našich peněz“. Druhý mu odpovídá: „Do práce bych žádnou takovou špínu nevzal ani náhodou.“ O druhých lidech, proti nimž protestovali společně s neonacisty, měli jasno. To je vůbec u nás taková móda: nic o věci nevědět a mít při tom jasno na první dobrou.

Místo nápravy represe

Chudí Romové z ghett jsou novodobými otroky. Až zase bude někdo v televizi či rádiu nadšeně vykládat, že žijeme v právním státě a že se u nás dodržují lidská a občanská práva, vzpomeňte si prosím na tyto lidi, kteří si nejsou s ostatními rovni před zákonem a v jejichž případě nemá spravedlnost zavázané oči, ale ruce spoutané za zády. Vědí to majitelé domů a ubytoven, vědí to sociální pracovníci, strážníci, policisté, starostové a další místní politici, vědí to i místní novináři, ale namísto nápravy přicházejí opakovaně represe.

Namísto začleňování chudých lidí do společnosti, nastupují pokuty za to, že si sednete na schody vedoucí do domu, nebo za to, že vás na ulici stojí pospolu víc, než povoluje vyhláška atd. (mj. Litvínov) - stačilo by postavit o sto metrů dál dětské hřiště s prolézačkami a pro dospělé tam umístit lavičky a popelníky. Romové by se tam automaticky přesunuli a ostatní by si nemuseli stěžovat na hlučnost - už jen tím by se trošičku vylepšilo soužití.

Namísto toho strážníci chodí po sídlišti a vybírají od nejchudších lidí v Evropě pět set korun za jinde běžné chování v rámci občanských a lidských práv. A když na pokutu nemají (a on na ni nemají), strhnou jim ouřadové pokutu z dávek na živobytí. Takové městské vyhlášky naštěstí průběžně rušil Ústavní soud, ale to vždy nějakou dobu trvá. Do doby, než se tak stalo, byli chudí Romové občany třetího řádu. A poté nadále jen řádu druhého.

Vzpomeňme na výpravy do bytů romských rodin. Sem nechodí jen sociální pracovnice, ale i strážníci, někdy přijde kontrolovat poddané i starosta, volby jsou holt volby. A s sebou berou i kameramana, nejlépe z místních novin, aby se o jejich statečnosti, s níž se bijí za práva bohatých a před zákonem rovných, dozvěděla veřejnost.

V zajetí místní mafie

Tyto novodobé otroky vlastní mafiáni - říkám jim místní mafie, protože jejich vzájemné, takřka rodinné spřažení, je pro jejich činnost nutností. Jejími členy jsou (vždy jen někteří a jen někde) majitelé domů a ubytoven, místní politici a úředníci, policisté, strážníci, podnikatelé.

Místní mafie vydělávají takto: majitelé domů a ubytoven nastaví nájemné dražší než v pětihvězdičkovém hotelu. Na pětičlenné rodině žijící v jednom pokoji majitel může vydělat třeba i 100 000 za měsíc, když požaduje 20 tisíc na hlavu. Zaplatí to stát prostřednictvím dávky na bydlení. A když ta nestačí, doplatí to otroci z dávek na živobytí (pokud nepracují). O to méně mají na jídlo, oblečení, na zaplacení záloh na energie a vodu.

V žádném pokoji na ubytovně nebydlí jedinec nebo samotní manželé - ti nemají šanci zde bydlení získat, protože majitel by na tom tolik nevydělal. Dva záchody, dvě sprchy, jedna kuchyňka s jedním dvouvařičem pro celé patro (kolem 50 lidí). Zákon se již měnil, ale pořád kšeftování s chudobou umožňuje. Možná proto, že z toho zdroje „žijí“ i někteří místní politici (a další mafiáni), kteří rozhodně netlačí na své zákonodárce, aby se zákon změnil opravdu účinně.

Majitelé domů a ubytoven, mezi nimiž jsou ovšem i Romové, jsou někdy zároveň lichváři, vlastní místní herny, obchody, mají pod palcem prostituci (včetně nezletilých) a drogy. Jak to funguje: otroci si jdou k lichváři půjčit, protože jim chybějí kvůli tomu samému lichváři prostředky na jídlo. Vrátit ovšem mají násobek zapůjčeného. Část peněz prohrají v lichvářově herně u proherních automatů (další z projevů kultury chudoby), nakoupí v lichvářově obchodě. Na vrácení peněz nemají, vykoupí se tak, že na pokyn mafiána pošlou dceru šlapat ulici a syna prodávat drogy stejným nešťastníkům, jakým je on sám.

Někteří strážníci a policisté hlídají, aby tento „byznys“ nepřerostl zdi ghetta příliš, případně zavírají či zastrašují neposlušné. Někteří úředníci a politici to ignorují, protože výplata sama vás na Kanáry nedoveze, tedy pokud nejsou těmi majiteli a lichváři přímo oni sami.

V případě potřeby jsou otroci přesunuti na jiné místo bez jejich souhlasu. Například v Ostravě potřebovali z lokality na Palackého dostat Romy, protože místní podnikatel a politik chtěl přes ulici otevřít soukromou školu. Na druhé straně města se otevřely nové ubytovny a Romové z oněch domů museli odejít. Pokud by neposlechli, skončili by na ulici. Obdobné se dělo na mnoha místech, třeba v Ústí nad Labem nebo Litvínově - zde bytové družstvo patřící místním politikům i město ubytovávaly Romy z města, kteří si zažádali o byt, pouze v ghetu na sídlišti Janov.

A k tomu všemu si Romové půjčují i od různých firem a čelí exekucím. A když už náhodou dostanou oficiální cestou práci, exekutor jim z výplaty nenechá ani na provaz.

Každému, kdo chce skutečně znát, jak to chodí v ghettech, říkám: přestěhuj se tam na pár dní a zkus žít jako místní lidé. Vši a štěnice budou tvůj nejmenší problém, to mi věř.

Velmi špatný příklad

Společenská atmosféra se u nás i ve světě zhoršuje nejméně dvacet let, po krůčkách, ale má neměnný trend. Po nástupu internetu se extremistické názory poměrně rychle přemístily z okraje společnosti do centra a staly se součástí běžného diskursu. Rasismus jako by náhle už nebyl zločinem, ale jedním z legitimních názorů.
(Internet má i docela dost Romů z ghett - "aby se měli čím zabavit a drželi hubu," jak mi řekl majitel ubytovny v Ústí.)

Poté se začaly objevovat různé dezinformace. Mezi nimi i ta, že neziskové organizace dostávají peníze od státu a přitom nic nedělají. Tohle začali někteří chudí Romové tvrdit nejpozději v roce 2010. Náhle měli pocit, že jim někdo bere peníze, které by mohly řešit jejich problémy. Stát a místní mafie, tedy skuteční viníci, se jim asi zdály moc vysoko, tak si za nepřítele vybrali lidi z nevládek, kteří se poctivě snažili pro Romy něco udělat. Tehdy jsme se snažili seznamovat je s fakty, ale nepochodili jsme, fakta je nezajímala a navíc jsme byli z nevládek.

Zašlo to daleko. Lidé z romské elity zakládali politické strany a snažili se věci napravit, ale dělali to neuvěřitelně nezodpovědným způsobem. Leckteří z nich začali vyjednávat se zjevnými anticiganisty. Například i respektovaný Čeněk Růžička jednal s poslancem Věcí veřejných Otto Chaloupkou. Ten se svými protiromskými názory nikdy netajil a později byl dokonce odsouzen za podněcování násilí z nenávisti vůči Romům. Růžička s Chaloupkou se shodli mj. na tom, že romští rodiče by neměli mít právo rozhodovat o tom, do jaké školy jejich děti půjdou. Jiní si zase rádi potřásli pravicí s předsedou neonacistické Dělnické strany Vandasem. Nepomohli nikomu, dali však velmi špatný příklad. Bohužel.

Boj proti neziskovkám utichl v momentě, kdy k nám podle různých dezinformací (i těch ruských) měly přijít tisíce válečných uprchlíků ze Sýrie. Obava některých Romů, že se nejen nebudou řešit jejich problémy, ale že i přijdou o část toho, co už mají, zesílila takřka přes noc. Proto proti uprchlíkům začali brojit. Mezi Romy se objevili první voliči SPD, což jim umožnil i onen špatný příklad. Najednou se někteří Romové a ti, kteří šli proti Romům vždy natvrdo, ocitli na stejné straně, spojil je společný fiktivní nepřítel.

Mám za to, že někteří z těchto Romů se nedokázali "vysvléci ze svého otrockého kabátu". Ale nejen to, i mezi Romy se vedle mnoha skvělých lidí najdou závistivci. Dnes závidí nevládkám nebo uprchlíkům, zítra zase komukoli jinému.

Romové a Ukrajinci: pokračování trendu

Nevraživost mezi Romy a Ukrajinci je dalším, silnějším stupněm dosavadního dlouhodobého trendu. Silnějším proto, že roste počet Romů, kteří jsou ochotni chovat se k jiným lidem stejně, jako se doposud chovali různí extremisté k nim. Nyní jsou ochotni pokřikovat na demonstracích, že Ukrajinci tady nemají co pohledávat a ať se vrátí domů. Tedy do války. Ale zasloužilo se o to i několik Ukrajinců, kteří se vůči Romům chovali se záští, čehož vrcholem byl známý případ útoku nožem.

Do kotle ovšem přiložily i stát a města svým přístupem k romským válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Tolik polopravd a dezinformací, například od ministra Rakušana, že tito Romové jsou maďarští občané, a tolik pohrdání lidskými bytostmi se jen tak nevidí. Čeští politici nechali romské ženy a děti spát na kamenných podlahách nádražních chodeb. Téměř bez jídla. Nebýt nevládních organizací a jedinců, často romských a Romů, tihle lidé by živořili o hladu a žízni mnoho dní.

Proti tomu všemu je obvyklé anticiganistické třeštění politiků - nyní se tím opět vyznamenal Jiří Čunek nebo předseda lidovců a ministr Marian Jurečka - slabý odvar. (Tím nechci říct, že mají na svých místech co pohledávat - nemají, protože rasistické projevy do politiky demokratického státu nepatří.)

A opět: zmíněné Romy nelze přesvědčit racionálním zvážením věci. Nevraživost vůči Romům projevilo jen několik jedinců z Ukrajiny, přitom jich zde jsou statisíce. Jenže tito Romové prostě jedou dál v zaběhnutém způsobu uvažování a zažité „logice“ věci. Zvolili si boj proti těm, kteří za jejich problémy nemohou a kteří sami nutně potřebují pomoc, zatímco skutečné viníky - stát, města, mafie (včetně romských mafiánů) - nechávají dál dělat, co se jim zlíbí. To je hodně falešná vzpoura.

Příště to bude ještě silnější než dnes, pokud se politici nevzpamatují a namísto permanentní předvolební kampaně nezačnou konat v duchu ústavy. Ale tomu se bohužel příliš věřit nedá.



Tento článek vyšel v redakční úpravě v Deníku referendum.