Do boje za JUDr. Roberta Fremra vyjela těžká jízda, avšak používá při tom zakázané zbraně.

O rozsudcích vynesených před rokem 1989 nad lidmi, kteří nelegálně opustili Československo, se nyní hovoří v souvislosti s kandidátem na ústavního soudce Robertem Fremrem. Jak informuje Aktuálně.cz, jednu podobnou kauzu podle svých slov možná soudil před rokem 1989 i nastupující předseda Ústavního soudu Josef Baxa, na detaily si ale nevzpomíná.

Tohle říká na Aktuálně.cz emeritní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský:

"Emigrantské kauzy často soudil osobně předseda soudu, protože to byly nejlehčí kauzy a rostly mu díky tomu počty rozsudků. V těch kauzách šlo o symbolické rozhodnutí, kde trest nebyl nikdy vykonán. Nevedlo se žádné dokazování, stačilo hlášení, že dotyčný překročil státní hranici a už se nevrátil nebo že třeba poslal pohlednici.“

Soudce Fremr odsoudil přes stovku emigrantů, kterým se povedlo utéct, to má pan Rychetský pravdu, ale soudil i dva pokusy o překročení hranice. Čtyři lidé byli chyceni a u soudu byli přítomni, tudíž si to i odseděli.

„Zaujaly mě zvláště dva případy, kdy Robert Fremr soudil osoby, které se o emigraci pokusily neúspěšně. V prvním šlo o dva muže, kteří přeplavali Dunaj a byli zadrženi někde v Maďarsku, v druhém o matku se synem, kteří byli s Čedokem na Maltě a jejich pokus o útěk se také nezdařil. Z rozhodnutí tamní policie se museli vrátit do Československa,“ uvedl senátor Marek Hilšer s tím, že u druhého případu jej zaujalo, že Fremr dal zmíněné dvojici 10 měsíců nepodmíněně, ale odvolací soud se nakonec spokojil jen s podmínkou.

A nechce se mi věřit, že si dosavadní předseda Ústavního soudu tuto informaci neověřil před tím, než se ke kauze vyslovil.

Rychetský na dotaz novinářů také uvedl, že pokud byla soudci k rozhodování nějaká kauza přidělena, bylo téměř nemožné se jí zbavit. „Jediným způsobem bylo vyloučit se pro podjatost a v takovém případě musel soudce prokázat, že je s obviněným v nějakém vztahu,“ dodal Rychetský. Mlha, mlha, mlha....

Fremr se jich nechtěl zbavit, ale, jak řekl Rychetský chvíli před touto odpovědí, emigrantské kauzy často soudil osobně předseda soudu, protože mu tak rychle naskakovaly čárky na pažbě za hotové rozsudky nad nepřáteli komunistického režimu. Jinak řečeno, mohl tak rychleji postoupit v komunistické hierarchii výš. A to se Fremrovi vedlo náramně, velmi brzy byl předsedou senátu.

Stejné dávky demagogie se bohužel dopustila i bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová, které si jinak velmi vážím. Wagnerová považuje nynější diskusi o činnosti soudce Fremra za normalizace za „bouři ve sklenici vody“. Každý, kdo byl v té době trestním soudcem, se kauzám typu opouštění republiky nemohl vyhnout, byly podle ní na denním pořádku.

„Byla to skutková podstata trestního zákona, a kdo měl tuto agendu, tak musel odsuzovat tyto případy. Kdo dělal trestní agendu, tak zkrátka soudil podle zákona, který byl špatný. Ti, kteří k tomu měli výhrady, tak se většinou nestávali trestními soudci,“ uvedla na ČT24 Wagnerová. Pokud to někdo chtěl Fremrovi vytýkat, tak to měl učinit hned po revoluci, ne nyní, míní Wagnerová a dodává, že ho tato věc nediskvalifikuje pro výkon ústavního soudce.

Rychetský i Wagnerová hovoří v tomto konkrétním případě (nikoli jindy) zavádějícím způsobem, zní to spíše tak, jako by jejich prostřednictvím hovořili Fremrovi komunističtí trestněprávní kolegové, kteří mají potřebu zároveň obhájit i sami sebe. Oba přitom během komunistické normalizace volili čestnou cestu, Rychetský byl podnikovým právníkem, Wagnerová byla také podnikovou právničkou, poté advokátkou a poté odešla do svobodného světa, žila v Německu a Kanadě. Oba dva jsou živoucím důkazem, že nikdo nemusel soudit podle špatných zákonů.

Pro paní Wagnerovou: Tady jde právě o to, že JUDr. Fremr proti tomu neměl výhrady a s klidným svědomím odsuzoval podle špatného zákona nevinné lidi. Minimálně po helsinském procesu byly takové rozsudky nelegitimní, protože ČSSR podepsala a ratifikovala helsinskou smlouvu, která něco takového zapovídala. Ano, Fremerovi, a nejen jemu, se to mělo vytknout hned po listopadu 89, jenže to by se tehdy do vlády musela dostat demokratická politická elita, která se chtěla poctivě vyrovnávat s komunistickou minulostí. A to se, jak sama víte, nestalo. Ústavní soud by měli tvořit čestné osobnosti, jakmile jednou ztratí důvěru veřejnosti, bude to velký průšvih.

Panu Rychetskému i paní Wagnerové: Dotyčný soudce, pokud by o to stál, mohl přejít na civilní právo, do advokacie, na právnickou fakultu či do některého z mnoha podniků. A nemusel při tom ani páchat hrdinské skutky, ani přijít k úhoně. Mohl to zdůvodnit třeba tak, že ho budoucí práce bude více bavit, že se na soudce necítí být dobrým odborníkem, že nechce zhoršit své zdraví namahavou činností soudce, že si to představoval jinak... Dělat kariéru u soudu nikdo nikoho nenutil, šlo o osobní rozhodnutí.

A pokud by některému právníkovi vadilo, že musí soudit, žalovat či obhajovat podle špatných zákonů a pod tlakem komunistické strany, mohl dělat cokoli jiného, profesí na výběr tu bylo dost. A v krajním případě mohl odejít ze země a žít svobodně u sousedů, jako to udělala Eliška Wagnerová.