JUDr. Robert Fremr dle vlastních slov odstoupil kvůli velkému mediálnímu tlaku na jeho osobu. Odstoupit ovšem měl proto, kvůli čemu ten mediální tlak vznikl.

Odsouzení nevinných lidí

Na začátku této kauzy stálo rozhodnutí prezidenta Petra Pavla navrhnout Fremra Senátu ke schválení jako kandidáta do ÚS. To se pochopitelně nelíbilo mnoha lidem, protože o případu, v němž Fremr odsoudil nevinného člověka v procesu zmanipulovaném Státní bezpečností se psalo víckrát. A důrazně to svými dopisy a články připomněl chartista a duchovní Petr Pazdera Payne. A poté velmi dobře tuto kauzu shrnul další bývalý disident a šéfredaktor revue Babylon Petr Placák v článku Soudce Fremr je prase .

„Případ Alexandra Ereta je vskutku po všech stránkách obludný, jako z nějakého hororu. Neznám z té doby u nás obludnější. Je jako z nějaké hloubky SSSR, kde společnost na všech rovinách ovládalo násilí, ve věznicích stejně jako v rodinách, a zneužitá psychiatrie byla běžnou součástí režimní persekuce. (Putin to dnes všechno znovu rehabilituje.)“ píše mimo jiné Placák a nelze mu nedat za pravdu.

Fremr krom toho odsoudil kolem 170 lidí za to, že opustili republiku bez povolení komunistických úřadů, z toho čtyřem se útěk nepovedl, takže byli u soudu a Fremr jim napařil trest natvrdo. Zajímavý na tom je fakt, že odvolací soud minimálně dvěma z nich změnil nepodmíněný trest na podmínku. Asi tam seděl soudce, který nebyl komunistickému režimu tolik poplatný. A jako poslední na Fremra vyplavalo odsouzení dělníka, člena KSČ, za to, že nadával komunistům (těm nahoře). Opět natvrdo a opět to odvolací soud změnil na podmínku.

Z tohoto pohledu se Fremr jeví jako normalizační oportunista, který není ochoten nebo schopen přiznat jakoukoli vinu ani dnes, protože kariéra je pro něj asi důležitější než vlastní svědomí a pravda. A je hodně, hodně smutné, že mu v této do očí bijící nemravnosti napomáhali jinak skvělí lidé tvrzením, že trestní soudci museli ve zpolitizovaných procesech soudit a nic jiného jim nezbývalo. Samozřejmě, že zbývalo, nikdo nikoho nenutil, aby byl soudcem, jak se také píše v nálezu Ústavního soudu z roku 2007.

Bez ohledu na Fremrovy polistopadové zásluhy, někdo takový prostě na ÚS nepatří. To je instituce „poslední záchrany“ - jakmile jednou ztratí důvěru lidí, jsme prakticky jednou nohou v nějakém typu autoritářského režimu.

Na prvním místě selhal prezident

Kdo v tomto případě selhal? Určitě prezident Pavel - na jeho uvažování můžeme od počátku zřetelně vidět, že patří do stejné kádě jako Fremr. Pavlova spoluvina na komunistických zločinech je určitě menší než Fremrova, protože neposílal do vězení nevinné lidi, ale způsob uchopování problému má stejný. Stačí vzpomenout na jeho lhaní během předvolební kampaně, že když vstupoval do armády a do strany, tak nevěděl nic o komunistických zločinech. A to včetně okupace vlastní země, kterou byl přitom odhodlán bránit se zbraní v ruce (po boku okupantů - sovětské armády), jak coby voják přísahal. I jemu jde evidentně víc o kariéru než o vlastní svědomí a pravdu. A přiznání vlastní viny či odpovědnosti je nad jeho síly.

Na sociálních sítích se Pavel dokolečka dokola vymlouval, že před tím, než Fremra navrhl Senátu jako kandidáta na ÚS, si prověřil všechny dostupné materiály, přestože jeho poradci tvrdí, že neměli všechny potřebné dokumenty v ruce. Tato zjevná lež neodradila stádo Pavlových nemyslících adorantů lajkovat jako o život.

Selhal tudíž i prezidentův právnický poradní sbor, protože svou práci odflákl. Nutno ovšem dodat, že tito lidé postupovali tak, jak bylo dosud zvykem, protože se to zavedlo hned po listopadu 89: o předlistopadovou minulost se nezajímat, protože je za ní „udělána tlustá čára“.

Přiléhavě k věci to nechtěně vyjádřil odborník na ústavní právo Jan Kysela, který onen prezidentův kroužek pletení a háčkování vede: O pověsti ani kariéře místopředsedy Vrchního soudu v Praze podle něj nezaznělo nikdy nic negativního. „Překvapilo mě, že s tak masivním odstupem času vyhřezne téma předlistopadového působení, jako bychom se ocitali někde v roce 1991,“ řekl v rozhovoru s Deníkem N.

Tak… teď nám nezbývá než doufat, že tento člověk se na ÚS nedostane, protože právě tam se rozhodují i věci a problémy, které sahají daleko do minulosti a přesto jsou velmi důležité pro dnešní společnost.

Může za to i část Senátu. Ovšem mnohým senátorům naopak musíme poděkovat, že šli do hloubky a nenechali se odradit lidmi Kyselova typu, pro něž minulost začíná v roce 1989. Především Markovi Hilšerovi.

Hlavními viníky ovšem nejsou Pavlovi právničtí poradci a senátoři, ale ti, kteří na počátku devadesátých let nastoupili k moci a pro všední běh života i slavnostní chvíle vybrali příliš jemný samet. „Nechte samet sametem, pánové a dámy, buďto s nima zametem, nebo oni s námi,“ zpíval písničkář Jiří Dědeček v písni Už jde rudoch od válu - a tak to také dopadlo. Bývalí komunisté s námi zametají za pomoci sametářů, a my jim to většinou rádi „žereme“.

Tlak na nejmenování Roberta Fremra do ÚS byl vzpourou proti zaběhnutým pořádkům. Čas od času se taková rebelie objeví, protože absence vyrovnávání se s minulostí pořád některým lidem vadí. A hlavně proto, že jsme s vyrovnáváním se s minulostí vlastně nikdy pořádně nezačali, takže je pořád co „nového“ vytahovat na světlo.
(Podrobně to rozebírám zde).