Je to síla… 21. století. Dotujeme řepku, čapí hnízda, cyklostezky a konkrétní člověk a lidskost jsou na okraji zájmu... Proto mám potřebu sdílet email, který mi v pátek dorazil a napumpoval ve mne obrovskou potřebu něco dalšího v našem sociálním systému měnit.

"Musím přiznat, že když jsem poprvé navštívila domov sv. Máří Magdaleny, byla jsem opravdu otřesena a rozbrečela jsem se tu. Přestože jsem místní rodačka, vůbec jsem nevěděla, že takové zařízení existuje a vůbec jsem si do té doby neuměla představit, že u nás existuje místo, kde není dostatek tak základní věci, kterou je jídlo. Vím, zní to neskutečně...
Souhra náhod pak určila, že jsem před čtyřmi roky změnila svou profesi o třistašedesát stupňů.

Posláním našeho domova je poskytnout dočasný domov maminkám s mentálním postižením. Tady musím zmínit, že mentální postižení není nemoc, je to nezvratné a trvalé poškození mozku jedince. Takový člověk se snadno stává obětí okolí, bohužel – z vlastní zkušenosti mohu potvrdit – také své nejbližší rodiny. Není výjimkou, že maminky k nám přicházejí pouze s tím nejcennějším co mají – se svými dětmi, bez jakýchkoli prostředků, bez oblečení, bez jídla. Často se po základní stabilizaci u nás začnou ozývat věřitelé, exekutoři a vyjde najevo, že naše maminky jsou zadlužené, leckdy tak, že je zřejmé, že po celý svůj život nebudou schopny uhradit své závazky. Bohužel se jedná o osoby velice důvěřivé, které na prosbu rodiny či kamarádů, známých jsou ochotny uzavřít smlouvy a peněžní půjčky, které poté musí hradit, přitom prvotní snahou je pomoci někomu jinému.

Často také přicházejí maminky, které žily či žijí jako bezdomovci, s tím je navázán další problém Svým postižením nejsou leckdy schopny rozpoznat například závažnost toho, že se nedostaví na domluvenou návštěvu na úřadu práce a z toho důvodu bývají sankčně vyřazené z evidencí úřadu práce, což sebou nese hroznou věc – dle zákona na ně nelze pohlížet jako na osoby v hmotné nouzi, tím pádem nemohou být příjemci jakékoli dávky státní podpory – dávky hmotné nouze, příspěvek na živobytí atd. A tak se stane, že tu je najednou maminka a děti zcela bez pomoci státu.
Toto sankční vyřazení trvá 6 měsíců, jako příklad z praxe mohu uvést maminku, která sama žila jako bezdomovec, otěhotněla a důsledkem bití v těhotenství porodila předčasně v šestém měsíci těhotenství, protože se neměla s dítětem kam vrátit souhlasila s dočasnou pěstounskou péčí.

Právě zítra to bude rok, kdy se na nás obrátila pracovnice odboru sociální a právní ochrany dětí s tím, zda můžeme přijmout matku, která po přijetí do domova do týdne dostane do své péče dítě. Souhlasili jsme a maminka opravdu přišla, nicméně byla sankčně vyřazena z evidence úřadu práce a pracovnice odboru pro ochranu dětí sdělila, že oni sami nemají čas podat soudu návrh předběžného opatření na svěření dítěte matce. Podali jsem tedy návrh sami a neuspěli jsme, po naléhání na odbor sociální a právní ochrany dětí podal další návrh soudu tento orgán a opět soud nevyhověl. Zde na základě opravdu špatných zkušeností jsme kontaktovali Veřejného ochránce a prosili o pomoc, teprve třetím podáním za pomoci Veřejného ochránce došlo k rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče matky. Jednalo se předběžné opatření, následovalo standardní rozhodnutí soudu, kterým se stvrzuje provizorní řešení předběžného opatření. Jako v začarovaném kruhu jsme se o nařízeném soudním jednání náhodně dozvěděli v pátek, soud byl určen na pondělí...vyšší soudní úředník udělal chybu a zaslal matce předvolání n a adresu trvalého pobytu, opomněl kontaktní adresu, kterou matka uvedla (v postavení azylového domu nemůže náš domov zřídit trvalý pobyt na své adrese). Přesto se nám povedlo doručit soudu alespoň mailem zprávu o pobytu maminky u nás (byla velice kladná) a ve spolupráci s dočasnými pěstouny dítěte se povedlo také dopravit maminu i dítě včas k soudu.

Je to dlouhé a vystihuje osudy našich maminek – zmiňuji to však také proto, abych mohla navázat na úvodní větu...jak je možné, že někde chybí tak základní věc jakou je jídlo. Tato maminka – přes naše opakované podávání žádostí o mimořádnou okamžitou pomoc – od 20.10. 2017 do polovina měsíce února 2018 byla zcela bez finančních prostředků a státní sociální systém reagoval tím, že ji nelze posuzovat jako osobu v hmotné nouzi, protože je z evidence úřadu sankčně vyřazena. Po celou tuto dobu byl jediným zdrojem financí příspěvek na péči v 1. stupni (byl přiznám pro lehkou mentální retardaci matky), který činí 880,- Kč měsíčně. Maminku jsme živili, šatili, poskytovali hygienické potřeby pouze a jedině z darů (pokud se darů nedostává skládáme se sami mezi sebou), jak fyzických , tak právnických osob.

Vím, je to dlouhé a je to také těžké pochopit, přesto jsem cítila potřebu tento případ demonstrativně uvést – mluví za š a nejlépe popisuje naši práci. Je zřejmé, že sociální systém nereaguje vždy dle potřeb , je zdlouhavý, a za mne někdy i nespravedlivý. Je zde také vidět, jak moc důležitá je pro naše maminky a jejich děti podpora veřejnost a naše schopnost pro ně něco „vyžebrat“ – věřím, že mi to slovo odpustíte, ale vystihuje nejvíce realitu.

To co jsem uvedla, je vše co nás velmi trápí a zhoršuje pozici našich maminek a dětí. Ztěžuje to naši práci, protože naším cílem a posláním je naučit maminku pečovat o sebe, své dítě či děti a udělat maximum proto, abychom ji připravili na život v běžné společnosti. Je to práce zdlouhavá a namáhavá. Každá z maminek má v našem domově k dispozici minibyt (místnost s kuchyňskou linkou, samostatným sociálním zařízením, který sama udržuje, sama vaří a pečuje o své děti.

Zní to hezky, ale maminky potřebují mnoho pomoci, pochopení a zejména trpělivosti. Některé nevědí jak pečovat o své děti, leckdy samy vyrostly v dětských domovech, nebo v rodinách , kde nezažily lásku a péči, samy to tedy neumějí. To vše umocňuje mentální postižení maminek, stává se, že nevědí jak reagovat na dětský pláč, jak dětem vařit. Někdy začínáme se základními návyky osobní hygieny maminek, učíme je třeba tak obyčejnou věc jakou je roztřídění prádla, praní na správnou teplotu, věšení prádla, žehlení i jeho uložení. Je třeba , abychom byli nápomocni se sestavením jídelníčku , někdy je třeba také rady a pomoci při správném krmení dětí, pomoc při pláči dětí – maminky zpočátku podléhají panice, nevěří , že jsou či budou schopny správně reagovat. Je třeba upevňovat jejich sebevědomí – což je velmi složité a těžké zejména v případech, kdy matky i děti mají za sebou týrání a šikanu – a poskytnou pomoc a oporu.

Pravidelně dvakrát týdně společně vaříme, některé naše maminky to neumějí, učí se vzájemně jedna od druhé nebo od nás. Mohla bych o tom psát hodiny a hodiny, ale nevím, zda by Vás to takto najednou a hlavně asi hekticky zajímalo.....

Závěrem snad jen tolik, že v zhruba v polovině případů jsme jedinou možností, jak nepřetrhat pouto matka –dítě a umožnit mamince žít se svými dětmi a pečovat o ně. Jediným kritériem je chtění maminky – pokud maminka chce pečovat, ale neumí – rádi pomůžeme , pokud nezná naučíme. Pokud však nechce, není žádná pomoc dostatečná a takové maminky od nás odcházejí. Nechci to barvit na růžovo – i takové případy jsou.

Děláme vše proto, aby se posílala vazba matka-dítě, upevňujeme rodičovské kompetence, pomáháme dětem se školou...prostě prožíváme s našimi maminkami dobré i zlé.....snažíme se maminky zaměstnat, naučit je hospodařit s penězi a největší odměnou pro nás je, když se naše máma odpoutá, odejde do reálného života a je schopna obstát. V tom je smysl a cíl naší práce – pomoci jim zpět do života, proto je vystavujeme běžnému tlaku obyčejných záležitostí (byť v ochranné bublině domova), každá věc, kterou zvládnout bez naši pomoci upevňuje jejich sebevědomí, získávají kompetence, o kterých si nikdy nemyslely, že je mohou mít. S maminkami, které od nás odejdou do života jsme ve spojení i nadále (pokud si to sama přeje)a jsme k dispozici pro řešení nestandardních situací a jsme za to rádi. Práce je to složitá, náročná po psychické stránce a zejména náročná na čas, tedy neexistuje pracovní doba od do, ale prostě se pracuje dokud je potřeba, což ale vyžaduje každá práce s lidmi.

Je to práce náročná na psychohygienu – je těžké nést osudy týraných a zneužívaných, osudy těch, kterými má společnost tendenci opovrhovat.

Doufám, že se nebude zlobit, nečtu to po sobě, protože jsem to psala tak, jak to cítím a je možné, že tam bude scházet řád a posloupnost.

Děkuji upřímně a z celého srdce za Váš zájem, ne kvůli mně, ale kvůli našim mámám a dětem. Oni potřebují, aby se o nich vědělo, potřebují podporu společnosti. Věřte, že jsou to lidé, kteří jsou šťastní za docela obyčejný život se svými dětmi."

Tento email mi poslala paní Marcela Dvořáčková, která je finalistkou projektu Žena regionu, jehož jsem patronkou. Není mi jedno, čemu se účastnice projektu věnují, s čím bojují, za co se perou. Proto jsem je požádala, ať se mi více přiblíží a popíší to, co dělají, v čem bych jim mohla pomoci. A to ještě před tím, než je všechny ve čtvrtek osobně poznám.

Paní Marcela neví, že jsem se rozhodla její řádky zveřejnit. Myslím ale, že to, co popisuje, jaká je realita 21. století, by nás neměla nechat chladnými. A měli bychom s tím začít něco dělat. Médii vždy jen něco prolítne a pak se na to zapomene. Já už ale paní Marcele slíbila, že to u mne nezapadne! A napnu všechny síly, abych jí pomohla v tom, za co bojuje. Za konkrétního člověka a lidskost...