Pocházím z rodiny, kterou po dlouhá léta, po několik generací živila půda. Do doby, než ji komunisté vyhnali a vše, na co a na čem generace mých předků tvrdě pracovaly, jim ze dne na den ukradli. Cesta českou a moravskou krajinou mi připomněla, že léto je čas žní. Část celoroční práce končí. Teď ještě zorat, povláčet a u ozimi znovu zasít... Je to práce, která vlastně nikdy nekončí, jen plynule přechází z jedné etapy do druhé. Žádnou činnost nelze vynechat, žádnou opomenout, žádnou ošidit.

Pohled na už sklizená pole nebo na ta těsně před sklizní mne přiměl k zamyšlení, k alegorii, která se někomu může, někomu nemusí zamlouvat. K tomu, aby bylo možné z pole sklidit obilí, je třeba píli, rozum a čas. Nejprve je nutné půdu zbavit pýru, pokud na ní vyrostl, pak ji zorat a povláčet, aby vůbec byla schopna přijmout zrno. A pak zasít. Od setby do sklizně musí uplynout nezbytný čas...

Jen neznalý člověk si může myslet, ze sklízet se dá hned, jen naivní člověk se může domnívat, že sklízet lze bez práce a jen hlupák věří tomu, že je možné sklidit, aniž by zasel. Dobrého hospodáře nedělají silácká slova v hospodě, ale to, co má doma ve stodole nebo to, kolik, čeho a s jakým výsledkem prodal. Pouze srovnání výsledků práce může říct, kdože je vlastně lepší a kdo horší, kdo je dobrý a kdo špatný hospodář. A stejné je to v politice. Ostatně jako ve všem, co člověk dělá... Je třeba píle, rozum a čas!