Ještě za dávných totalitních doba se vrátila teta z návštěvy své přítelkyně v Americe. Jeden z nejsilnějších zážitků, které na nás vybafla skoro hned na úvod, zněl: „Holky, nedokážete si představit, jaká je to hrůza, když máte vybírat ze třiceti růžových svetrů. Leží před vámi, všechny jsou báječné a vy váháte – ten nebo ten, nebo je hezčí tamten? Tady u nás máte obrovskou radost, když seženete vůbec nějaký. A tam když nakoupíte, jdete domů a váháte – možná jsem zvolila špatně…“

Kde ty dávné sněhy jsou! I my dnes vybíráme když ne ze třiceti, tak ze tří růžových svetrů, pokud je mají zrovna v naší velikosti. V mnoha obchodech se sice národ zmenšil na velikost mini, super mini a supersuper mini, ale člověk si zvykne a ví, kam nechodit. O velikosti běžné populace nákupčí stejně jako kdysi nic nevědí. Když takhle něco sháním – zrovna nedávno jsem obíhala obchody – tak vždycky žasnu, že je to stále totéž. Kupodivu, tenhle problém jsem nezažila v Paříži, kde jsem loni letmo nakupovala. A to jsou Francouzky, na rozdíl od nás, výrazně drobnější. Jenže tam si obchodníci všimli, že přistěhovalci se vyznačují jinými velikostmi. A protože má Francie přistěhovalců hodně, tak se prostě prodávají módní (!) věci i pro ně. Jak to někdy vypadá, je druhá věc, ale už jakýsi módní klasik říkal, že není podstatné, co si na sebe navlečete, hlavní je, že si připadáte jako od věhlasného návrháře z Rivoli.
Nevím, pro koho nakupují čeští obchodní zástupci prodejen normálních značek, ale sehnat běžnou dvaačtyřicítku, aby slušně vypadala, je prostě záležitost několika dnů, mnoha ušlapaných kilometrů a spousty naštvanosti. Takže mám dojem, že jsme si od těch dávných dob v tomto směru sice polepšili, ale ne o moc.
Ale pryč od oblékání, na tetičku jsem si vzpomněla zase nedávno, když jsem si na svátky koupila chleba, abych nemusela z chaty odjíždět pro pečivo do supermarketu. Bochník „šumavy“ byl skvělý, teplý, voňavý, ke špekáčkům nebo s máslem lahůdka. Druhý den nepoživatelný, drobivý, dal se jíst jen s velkou dávkou sebezapření a přitom člověk musel ještě chytat upadlé kusy krajíce po stole. Vyrazila jsem do supermarketu a doufala, že v Plzni, kam jsem mířila, je kvalita chleba lepší, než v Praze. Vybírala jsem z mnoha druhů, většinou podobných jako u nás. Přinesla jsem ještě teplý „venkovský“ bochník a bylo to totéž v bleděmodrém. Třetí den jsme si upekli předpečené housky… A tak doufám, že mi někdo poradí, jaký chleba je k jídlu i druhý den.