Loni v létě jsem koupila svému starému otci elegantní hůl. Toužil po ní už dlouho a měl z ní velikou radost. Pár měsíců si vykračoval městem a připadal si určitě lépe, než s tou starou, kterou má navíc každý druhý důchodce. Před Vánoci se potvrdilo, že pýcha předchází pád – doslova. Hůl byla, jak jsme zjistili, sešroubována těsně pod rukojetí a spoj nevydržel. Naštěstí to dobře dopadlo, tedy otec dopadl na chodník tak dobře, že si nic nezlámal a já šla reklamovat.

V prodejně byli nesmírně ochotni, vzali si mé číslo telefonu a druhý den se ozvali, že si mohu přijít pro novou hůl. Žasla jsem, jak to skvěle funguje a od Vánoc si tatínek vyšlapoval, pravda, výrazně opatrněji a raději většinou po bytě a venku už tolik „nehonil vodu“. Byl si vědom, že už by to podruhé tak dobře nemuselo dopadnout.
O víkendu jsem dostala nalomenou hůl číslo dvě zpátky. „A vyřiď jim tam, ať si něco takového nechaj, vždyť je to nebezpečný!“ rozčiloval se místo mávání na rozloučenou.
S uschovaným předcházejícím reklamačním protokolem jsem vyrazila do obchodu znovu a opět jsem byla příjemně překvapena. Peníze na dlaň, omluva a informace, že za dva týdny dostanou pevnější hole, abych se zastavila, pokud budu mít zájem. Budu, vrátili mi do jisté míry posledními dny otřesenou víru v dobré obchodníky.
Dostala jsem totiž tento týden na stůl dopis - příběh skoro osmdesátiletého důchodce, který před dvěma lety reklamoval invalidní vozík. Reklamní technik ho převzal, odvezl, pak ho prodali jako nový někomu jinému, ten ho v opilosti rozbil… Postižený reklamující invalida má sice v ruce rozsudek soudu, který mu dává za pravdu a ukládá prodejci vyřídit jeho reklamaci, ale může ho využít tak na podložení stolu. Navíc se obává, že po něm místní úřad bude chtít splácet půjčku, kterou mu poskytl na vozík a protože je na tom finančně špatně, hrozí mu exekuce.
Děsí mě, že není síly v tomto státě, která by donutila původní majitelku firmy vrátit invalidovi peníze za vozík, nebo dodat vozík nový. Naopak, „podnikat“ vesele dál tu mohou i ti, kteří porušují zákon, ale jeho ruka je na ně krátká. Paní majitelka totiž zavřela původní firmu a obchoduje dál se stejným sortimentem samozřejmě pod novým jménem. K závazkům vůči invalidovi se nezná, dokonce se nechala slyšet v médiích, že on od ní nedostane ani korunu, natož vozík.
Že není v silách občanského sdružení tomu člověku pomoci, mě štve, ale racionálně to chápu. Že není v silách tohoto státu zajistit občanům vymahatelnost pravomocného rozsudku, je na pováženou. Do podobné situace se může totiž dostat každý z nás a nemusí se jednat jen o spotřebitelský problém.