To, že soustavně oficiálně oslavujeme vznik neexistujícího státu, stáváme se jakousi světovou raritou. Žádná zem tohoto světa totiž nic takového nečiní. Ovšem, na druhé straně, český občan už si zvykl - a hned tak něco ho nepřekvapí.

Vrcholné oslavy se dějí vždy ve vztahu k nějakým kulatým výročím, končícím „0“ nebo „5“. Podle jaké logiky dochází k celorepublikovým obrovským oslavám, za účasti mezinárodní diplomacie, již v roce 2015 (97. výročí), je neproniknutelnou záhadou. Patrně to bude zase nějakou nepředvídatelnou Zemanovou lihovou imaginací, že se asi roku 2018 již nedožije...

Vlastně bychom měli oslavovat 01. 01. 1993, tedy vznik České republiky. Ovšem jak v tuto alkoholickou dobu postavit prezidenta Zemana i některé další vrcholné politiky na nohy a donutit je k tomu, aby se nepotáceli, hovoříce opět z cesty? Možná, že právě toto je onen hlavní důvod, proč se slaví vznik ČSR a nikoli vznik ČR...

Vznik ČSR byl neštěstím.
Vznik ČSSR byl národní katastrofou.
Vznik ČSFR byl nefunkční...

Teprve vznik ČR nám přinesl samostatnost, suverenitu a rovnost v NATO tak jako v Evropské unii. Přesto, trvalo to celých dlouhých 86 let, než jsme se ke kýženému cíli konečně dopracovali. Jsme tím součástí evropského svazku, který je po USA nejsilnějším světovým hospodářským gigantem. A tak jsme se stali světovou velmocí – i když poněkud nepřímo.

Měl by se tedy slavit 01. 01. 1993 jako nejslavnější a nejšťastnější den v dějinách českého národa. To, co tomu předcházelo, byly pouze královraždy, náboženské intolerance, války, revoluce, hlad, bída, totalitní diktatury - nacismus a komunismus, justiční vraždy... Jednou větou: profily lidských selhání a osudových katastrof. A to, jak v dobách monarchie, tak v dobách nepovedených, prolhaných, resp. totalitních republik.

Pakliže dnes slavíme 28. říjen 1918, jako vznik již od roku 1960 neexistujícího státu (od roku 1960 jsme se stali ČSSR a k názvu ČSR jsme se už nikdy nevrátili), podívejme se nyní - bez předsudků, líbivých legend a bájí, co vlastně slavíme:

ČSR se realizovala v letech 1918 – 1938, coby francouzský protektorát (cordon sanitaire) k zabránění pronikání ruského bolševizmu do střední Evropy. Tu samou úlohu plnilo Polsko. K zabránění pronikání bolševizmu na Balkán vznikla Jugoslávie. To vše pod kontrolou a vedením francouzských vlád. Paříž navíc zakázala ČSR a Jugoslávii federativní uspořádání státu. Masarykova „teorie československého Švýcarska“ (přednesena Edvardem Benešem v Saint Germain 1919) byla francouzskou vládou obratem ruky přísně zakázaná.

ČSR žádným samostatným státem nikdy nebyla, nýbrž přísně střeženým francouzským protektorátem. Prostřednictvím Francouzské vojenské mise v Praze a tzv. „druhého oddělení“ v Milovicích (francouzská výzvědná služba - Deuxieme Bureau), měly francouzské vládní kruhy absolutní kontrolu nad státem. Někdy to nabývalo až extrémních rozměrů. Zde je citát Tomáše Bati z rozhovoru s ministrem civilního letectví ČSR, Ing. Janem Bervidou: „Stojí mi těsně za zadkem a dohlížejí na každou tkaničku!“

To ovšem bylo nutné, neboť Francouzi nás tunelovali, kde se jen dalo. Museli jsme každý rok platit celkem dvakrát. Jednou „odměnu za osvobození“ a současně „pokutu za to, že jsme bojovali s Rakouskem proti Francii“. Prostě krást a vydírat se dá na všem!

Francouzská vláda nám vnutila vlajku - „francouzská trikolóra“. Chtěli jsme mít vlajku v barvách Přemyslovců – červená a bílá s orlicí. Tu nám zakázali a předali ji Polákům. Místo přemyslovské orlice nám byl přidělen lucemburský lev, neboť Paříž považovala Lucemburky za francouzsko-belgický korunní rod.

Rovněž naše žádost, aby se hymnou nového státu stal Svatováclavský chorál, nebyla Paříží schválena. Francouzi považovali Přemyslovce za polský královský rod a snažili se nás od něho všemi mocenskými prostředky izolovat. Polská vláda o Svatováclavský chorál zájem neprojevila a trvala na hymně „Jeszcze Polska nie zginela“, jejíž obsah byl silně protiněmecký a protiruský. To pařížským vládním kruhům velice vyhovovalo.

Francouzský historik a bohemista Ernest Denis (uměl výborně česky) doporučil vládním kruhům v Paříži, aby Čechům, místo Svatováclavského chorálu, byl nařízen politicky nezávadný a nenásilný „Kde domov můj“ (píseň z druhořadé divadelní hry od Josefa Kajetána Tyla „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“).

Onen francouzský vládní poradce to zdůvodnil takto: „Česká historie nás učí, že není nezbytně nutné se navzájem vyvražďovat. Hlubším poznáním lze snadno dojít k prostému faktu, že tužby lidí jsou v podstatě shodné, jsou však vyjadřovány prostřednictvím odlišné symboliky...“ A tak se stala národní hymnou Čechů (místo Svatováclavského chorálu) jakási píseň, která by se spíš hodila coby popěvek do výletní zahradní restaurace, po pátém pivu a několika panácích slivovice: Žádný hněv a žádná rvačka!

Pro Slováky Ernest Denis „doporučil“ (resp. nařídil) hymnu, která je spíš jakousi předpovědí pochmurného počasí: „Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú. Zastavme ich bratia, veď sa ony stratia, Slováci ožijú.“ Denisovi se hlavně jednalo o to, aby popěvek nebyl namířen proti Francii. To, že text sám o sobě byl nesmyslem, už nebylo zas tak důležité...

Takzvanou „teorií čechoslovakismu“ se pařížské vládě podařilo vyhubit Čechy i Slováky. Od 28. 10. 1918 se stali „Čechoslováky“, tedy doposud nikde neexistující etnickou skupinou. Podobný osud čekal i sudetské Němce. Ti se, ke svému údivu, přeměnili v „československé Němce“. Maďary a Poláky na území ČSR potkala tatáž pohroma. Daným národnostním kotrmelcům unikli pouze Rusíni ve slovenské oblasti, zvané Zakarpatská Rus. Zřejmě o nich Francouzi nic nevěděli...

Vojáci a pošťáci museli nosit francouzské stejnokroje. Vrchními veliteli ozbrojených sil ČSR byli francouzští generálové. Vyšší důstojníci armády ČSR museli absolvovat francouzské válečné školy a všichni od majora vzhůru museli plynně ovládat francouzštinu. Stát se ministrem ve vládě ČSR bez znalosti francouzštiny bylo absolutně nemyslitelné...

První republika samostatným státem nebyla. Protichůdná tvrzení jsou bájnou legendou. V zahraničí jsme žádné zastoupení na úrovni velvyslanectví neměli. Byli jsme přítomni pouze formou „chargé d'affairs en pied“, tzn. neplnohodnotné vyslanectví. Formou neexistujícího „velvyslanectví“ jsme byli výhradně v zájmové sféře francouzských protektorů. To se projevilo v plné míře i tzv. „Mnichovskou dohodou“ z roku 1938. Na onu konferenci nesměl být vyslán žádný zástupce ČSR, neboť jsme nebyli suverénním státem. Za nás jednala francouzská vláda a my jsme museli její příkazy bezpodmínečně plnit...

Osud našeho národa od října 1918 vypadal následovně:

Francouzský protektorát (1918 – 1938). Německý protektorát (1938 – 1939). Nelegální okupace Čech a Moravy německou armádou, podobná vpádu sovětské armády do ČSSR, dne 21. 08. 1968 (1939 – 1945). Sovětský protektorát (1945 – 1990). Nefungující federace ČSFR (1990 – 1993). Vznik samostatného a svobodného státu Čechů, jako rovnoprávného partnera evropského společenství – skutečný a nefalšovaný začátek svobody a blahobytu (01. 01. 1993).

Prezidentem „osvoboditelem“ by měl být jmenován Václav Havel a nikoli TGM – i když TGM byl vynikajícím filosofem, humanistou a prezidentem v mezích svých možností, okleštěných mocenskými ambicemi francouzských vládních kruhů.

Slavíme vznik státu ČSR, který neodvolatelně zanikl dne 11. 07. 1960. Místo toho bychom měli slavit vznik České republiky, jako začátek obrody české státnosti, svobody a blahobytu. Ještě nikdy v dějinách od dob Adama a Evy nepožíval český národ tolik svobody, suverenity, akceptance a blahobytu, jako tomu bylo po 01. 01. 2003. Není to pouze zásluha Václava Havla, skutečného „prezidenta osvoboditele“. Neměl by ovšem žádnou šanci, kdyby nešel český národ s ním. Svůj nynější osud jsme si vybojovali a zasloužili. Bůh se konečně postavil na naší stranu!

To vše však, tak nějak, v oslavách 28. října 1918 naprosto zapadá, lépe řečeno – upadá v zapomnění. Chceme se snad vrátit do onoho konečně zaniklého, dějinného marastu nezměrných utrpení, zpět?