Dne 28. 10. 1918 vznikl ve středu Evropy francouzský protektorát pod názvem Československo (Cordon sanitaire de la Tcheqoslovaqie). Vládli zde vysocí francouzští důstojníci pomocí tzv. „Francouzské vojenské mise“, kterou si v Praze v únoru 1919 založili. Zdá se, že si s tímto útvarem 20 let dost dobře nevěděli rady, a tak jej nakonec v roce 1938 předali bez boje nacistickému Německu. Kde tkvěl zádrhel?

ČSR byla mnohonárodnostním státem (podobně jako Jugoslávie), a s tím pařížské vlády neměly žádné zkušenosti. Bezradnost vyřešili francouzští protektoři tím, že Jugoslávii a Československu prostě jakékoli federativní uspořádání zákázali. Že by toto „geniální“ řešení mohlo nakonec vést až k II. světové válce, to je ani ve snu nenapadlo.

Podívejme se nyní na krizová léta nově vzniklého „nárazníkového protektorátu“ (cordon sanitaire) 1918-20. V době vzniku se nacházela na území ČSR čtyři velká národnostní seskupení. Početně to vypadalo následovně: Češi: 7, 406.493 (51,15%), Němci: 3, 318.445 (22,53%), Slováci: 2,282.277 (15,76%) a Maďaři: 719.569 (04,89%).

Mimo Maďarů se jednalo o celistvé národnostní území. Hned na první pohled je patrné, že federativní uspořádání státu se přímo nabízí: Česká republika, Sudetoněmecká republika a Slovenská republika. Uvnitř těchto republik by byly pro národnostní menšiny vytvořeny kantony : Maďarský a Rusínský kanton na Slovensku, tak jako Polský kanton v Čechách a na Moravě.

Z hlediska sociologické geografie by to neměl být organizační problém. Tak to alespoň viděli Masaryk, Beneš, Kramář a Švehla. Vypracovali tzv. „Teorii československého Švýcarska“, kterou měl Edvard Beneš (coby ministr zahraničních věcí) přednést 10. 9. 1919 na mírové konferenci v Saint-Germain. Dané úsilí přivádělo pařížské vládní kruhy od samého počátku do rozpaků a nařídily, aby „Memoire“ (memorandum), jak začaly “Teorii československého Švýcarska“ nazývat, bylo vypracováno pouze ve francouzštině. Patrně měly obavu, aby se anglická verze dokumentu nedostala do rukou Američanů a Angličanů, jejíchž reakcí se bály.

A tak obdržela „Teorie československého Švýcarska“ oficiální francouzskou šifru “Memoire No III“ a skončila ve vládním sejfu Archiv nationales France. Francouzský ministr zahraničí Stéphen Pichon (1917-20), jeden z hlavních protagonistů konference v Saint-Germain, české vládě jakoukoli federalizaci zakázal: „Ce ne'st pas du tout possible!“ (To v žádném případě nepřichází v úvahu!) - a věc byla celkem rychle vyřízena.

Nikde se mi nepodařilo objevit „Memoire No III, Saint-Germain 1919 “ jinak než ve francouzštině, a to i v českých, německých a rakouských archívech. Patrně naháněla federalizace ČSR vládním kruhům v Paříži nepříčetnou hrůzu. Oč tam vlastně šlo, čeho se francouzští protektoři tolik obávali?

Oddíl IV., Memoire No III, zcela jasně říká : „La régime seroit semblable á celui de la Suisse.“ (Uspořádání se bude podobat švýcarskému modelu.) Beneš v rozhovoru s francouzskou vládou hovořil o kantonizaci nového státu. V oddíle IV. mu šlo hlavně o to, vytvořit Sudetoněmecký kanton a Československý kanton jako součást federace. S tím sudetoněmecká delegace vedena Lodgmanem von Auen v zásadě souhlasila : „Ano, švýcarský model republiky se zdá být správným příkladem. Hovoří o třech národnostních celcích.“ Vedoucí sudetských Němců dal nepřímo najevo, že tím „třetím“ jsou Slováci. V Benešově koncepci jde pouze o dva kantony. Masarykova představa byla ovšem „tříkantonová“ (včetně Slovenského kantonu) a změna názvu státu na Středoevropská federace svobodných národů (SFSN).

Beneš se patrně domníval, že tato koncepce by byla v Paříži neprosaditelná, a vytvořil tedy koncepci „dvoukantonovou“ - Sudetští Němci a Čechoslováci. Oddíl IV., Memoire No III.: „Les Allemands de Boheme habitent un territoire sitvé le long des frontieres et constituent troi groupes distincts: Groupe de Cheb-Žatec (Eger-Saaz), groupe de Liberec (Reichenberg), groupe de la partie sud de la Boheme.“ (Čeští Němci obývají uzavřený prostor táhnoucí se podle českých hranic sestavující se ze tří částí: Skupina Cheb-Žatec /Eger-Saaz/, skupina Liberec /Reichenberg/ a skupina Jihočeské pohraničí /Süd Böhmen/.)

Nezdálo se ovšem, že by Benešova předloha na francouzské protektory Clemenceaua, Brianda a Pichona udělala nějaký dojem. Aristide Briand pouze prohlásil, že Paříž nikdy nepřipustí posílení německého vlivu na území ČSR a českou i sudetoněmeckou delegaci vykomplimentoval na chodník. To byl konec československého pokusu o federalizaci nově vzniklého státu.

Francouzi uvalili na ČSR obrovské reparace a tunelovali, kde se dalo. Nevyšším pánem v ČSR 1919-21 byl generál Maurice Pellé, vrchní velitel ozbrojených sil ČSR. Sám si přidělil titul „Generalissimus“ československé armády a nechal si jej potvrdit T. G. Masarykem. Po něm používal tento titul už jen J. V. Stalin v komunistickém Rusku.

Výzvědné službě ČSR se podařilo přihrát tomuto starému mládenci do postele jakousi Jarmilu Braunerovou, dceru známého pražského advokáta. „Generalissimus“ se s ní zakrátko oženil, což splňovalo představy výzvědné služby ČSR. Vláda nového státu si od toho slibovala, že Braunerová by mohla mít vliv na Pellého, a tím na zmírnění nadměrného tunelování ČSR pařížskou vládou (některé prameny hovoří až o 140 milardách předválečných korun ročně - tzv. „Dar za osvobození“ + reparace z I. svět. války).

Šlo o krutý omyl. „Generalissimus“ si 1920 nechal přivézt svým osobním automobilem Masaryka a Beneše do své vily na Letné. Tam jim sdělil, co se od Braunerové dozvěděl. Jeho odpověď byla následující (podle interpretace Hany Benešové vůči Ing. Janu Bervidovi, ministr čs. civilního letectví, Praha 1929) :

„Pánové, tento stát je vynálezem francouzské republiky. Proto očekáváme, že ČSR splní vše, k čemu se zavázala. Pakliže by tak nečinila, museli bychom existenci tohoto státu ukončit. Sudety připojíme k Německu, Slovensko k Maďarsku a Čechy k Polsku. Doufám, pánové, že se nedomníváte, že by proti takovému řešení Velká Británie a USA zaprotestovaly snad jen jediným slovem.“

Poté je „Generalissimus“ ze své vily vyhodil (byla zakoupena za peníze daňových poplatníků ČSR) a nechal starého pána i s mnistrem zahraničí capat zpátky na Pražský hrad pěšky, aby si uvědomili, kdo tento stát založil, a kdo je tam tím pádem pánem.

Prameny pro tento blog byly převážně použity z mé doktorské práce „Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920“ (Berlín 2005). V úvodu svého díla upozorňuji: „Převážná část této práce se zakládá na archivních materiálech, které ještě nikdy nebyly zpracovány, a nebo doposud sloužily jako tzv. 'nepřístupné složky' v tajných archivních análech.“

Doporučuji rovněž: blog iDnes, Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy: „Francouzský protektorát zvaný Československo“. Kdo si to nepřečte a neudělí mi karmu za nejlepší blog v celé sluneční soustavě, s tím si to vyřídím osobně! A nebo se rozbrečím. Jedno z dvojího!