aneb

Vzpomínka na Irenu

Je to asi rok katastrof. Zemětřesení, tsunami a jaderná nehoda v Japonsku, sopečná činnost na Islandu, v Chile, v Indonésii a bůhví kde ještě, teď pro změnu řádí hurikán Irene...

Mám pár dní volna. Po měsíčním pobytu na Islandu si rovnám záda v posteli, chodím na rehabilitace a uklízím si v pokoji i v hlavě. Jako každý rok ve mně Island dlouho doznívá a mám problémy s adaptací na obecnou českou nespokojenost. Na Islandu se země chvěje každodenními otřesy, skoro nic tam neroste, navíc přibyly starosti s finanční krizí a zadlužeností a padl mýtus o nulové korupci (a to tedy byla větší rána než výbuch sopky Eyjafjallajökull!). Přesto to na lidech skoro nepoznáte. Nikdo si nestěžuje...

Takovýhle přístup k životu pro nás Čechy není, a tak si opatrně dávkuji zprávy v rozhlase a v televizi, aby mě to tu hned po návratu nepřestalo bavit. Jinak je tu ale hezky – z okna zírám na bažanty, sem tam na koně nebo na traktor, jak sklízí z louky seno. Letadla bezpečně dosedají na nedalekou ruzyňskou přistávací plochu a ještě pořád je léto.

Teď se navíc dozvídám, že nám někde v cizině zvýšili raiting, že jsme pro ně zase o něco důvěryhodnější než dřív. O tom bych snad ani neměl psát, abych nebyl obviněn z nadržování vládě nebo alespoň z falešného optimismu. Nevím, jestli by pro nás vlastně nebylo lepší, kdyby nám ten raiting spíš snížili. Nikdo by nám nezáviděl a měli bychom svatý pokoj.
No, měl bych jít raději cvičit do bazénu, abych zapomněl...

Před chvílí mi přišel e-mail od přítele Nikla z New Yorku. Prý se zrovna nachází „mezi zemětřesením a hurikánem“. Odpovídám okamžitě a ptám se na tu Irene.
„Zatím máme zaracha,“ píše za chvíli, „Bloomberg doporučil nevycházet, prý bychom se neměli ani dívat z okna, vítr by ho mohl rozbít. Lidi se zásobili na několik dní, takže žena ráno stála dvouhodinovou frontu v obchodě.“
A tak mu píšu, že držím palce, a zírám na internet, co se to na New York blíží. Vzpomenu si na citát z Woodyho Allena: „Co se mi tady může stát, jsou tu auta, lidi, restaurace...“

Přírodní katastrofa člověka vždycky něčím překvapí. Na Islandu, v New Yorku i u nás. Já jsem například při poslední povodni v Praze ztratil kamaráda. Ne že by se utopil, to naštěstí ne, ale něco se mu stalo a změnil se. Kdysi, než vstoupil do politiky, ho děsilo, že by mohl začít vidět svět jinak, jenže tomu neušel.

Během povodně měly tenkrát obě naše rodiny děti na stejném letním táboře na druhé straně Vltavy. Mosty byly uzavřené. Když jsme telefonovali jeho manželce a radili se, jak dostat děti domů na ten správný břeh, řekla:
„To není problém, manžel je členem povodňové komise, má propustku, tak tam pro ně zajede.“ A zajel. Musím přiznat, že jsme se tenkrát všichni dohromady dopustili zneužití jeho propustky, vydané k úplně jiným účelům, a já jsem neměl sílu říct, že to takhle nechci. Stydím se i dneska, když o tom píšu, a kamarád se mi tenkrát v té povodni kamsi definitivně ztratil...

V New Yorku už to asi začíná, přítel Nikl píše: „Doufám, že mi ten svěží vítr přivane alespoň nějakou inspiraci.“
„Hlavně nechoďte k oknu,“ posílám ještě SMS a podívám se z toho našeho. Je nedělní ráno, nebe bez mráčků a letadla pořád přistávají. No hrůza...