aneb

Fotbal pro diváka po česku

„Dohodl bych se i s Kajínkem,“ pravil jeden z kandidátů na předsedu fotbalového svazu, když zkrachovala jednání bafuňářů, „ale s nimi to nešlo.“ Myslel právě ty bafuňáře. Bylo z toho poznat, že kandidát na šéfa fotbalu má „cit“ pro to, co potřebují média. I já, jak vidíte, na tu větu reaguji.

Muž jménem Kajínek byl odsouzen jako nájemný vrah, a tak ta metafora dostává v širším kontextu zajímavý význam a neznamená jen to, že fotbalový funcionář o sobě říká, že je schopen komunikovat s každým. Zákulisí českomoravského fotbalu kromě toho nápadně připomíná zločinecké podsvětí... Mimochodem, s nájemnými vrahy se ve slušné společnosti nevyjednává, odsoudí se a zavřou do vězení. Ale – kde my to vlastně žijeme?

Novináři, hráči, funkcionáři, každý vám dneska řekne, že fotbal se hraje pro diváky, je to tedy ta nejlidovější odnož showbyznysu. Když se dívám na světové hvězdy, na Barcelonu, na Manchester, je to skutečně pravda. Od napínavého akčního filmu se takový fotbalový zápas moc neliší, snad jen tím, že u filmu s Brucem Willisem tušíte, že hrdina nakonec podle scénáře zvítězí, ale u přenosu ze zápasu Ligy mistrů se nějaké scénáře moc nenosí. Je to přece jen přenos přímo ze života a nemůžete vědět, kdy kdo uklouzne či zakopne a přestřelí...

Mně tento druh lidové zábavy vyhovuje, mám ho rád a mohu o sobě dokonce říct, že jsem fotbalový fanoušek. Vychutnávám si detaily televizních přenosů, když Lionel Messi kličkuje mezi obránci nebo Wayne Roonie šikovně nakopne míč rovnou do šibenice. Jen mě děsí, že u nás na Divokém východě je i tento druh sportu na podstatně nižším civilizačním stupni než ve většině starších členských zemí Evropské unie.

Funkcionáři by se tu dohodli i s Kajínkem, fanoušci poškozují své mužstvo vhazováním dýmovnic na hřiště a demolováním zařízení, hráčům člověk může fandit jen tehdy, když je nevidí v detailu, jak sprostě nadávají rozhodčímu za každý odpískaný ofsajd, a není nucen odezírat jim ze rtů ta stáda volů a kurev.

Dokonce i rozhodčí, kteří se v zahraničí většinou tváří důstojně, v naší lize často pískají s výrazem, jako by těch kapříků, co dostali, bylo pořád málo. Ostatně Ivánku, kamaráde, co ti budu povídat...

Hraje-li se tedy fotbal pro diváka, je v tom podivný rozpor, protože většinový divák se na stadion bojí. Čas, kdy se chodí na fotbal bavit celé rodiny, jako tomu bývá například v Anglii či Portugalsku, rozhodně nenastává. Já bych dokonce doporučoval kvůli vulgaritě většiny přítomných vysílat přenosy z naší ligy buď až po dvaadvacáté hodině, nebo – a to by bylo asi nejlepší řešení – výhradně v rozhlase. Tam by se nějaká ta dýmovnice zvládla snadněji a byli bychom ušetřeni i grimas a odezírání ze rtů.

Velmi opatrný bych byl i při přímých přenosech z našich mezistátních zápasů. Kdo ví, co nakonec vyvedeme na mistrovství Evropy, když tam postoupíme možná jen díky šikovně nafilmované penaltě v poslední minutě utkání ve Skotsku...

Kandidáti na předsedu fotbalového svazu v televizi říkali, že tohle je prostě fotbal. Jednou něco nafilmujete vy, jindy zase soupeř – a my jsme prý měli tentokrát štěstí. A tak je to vlastně asi normální, ve světě už se o nás ví, že někdy krademe pera a jindy podvádíme při fotbale. Z naší strany se ani na tomto mistrovství nejspíš nic nezmění.

Pro jistotu bych ale přece jen naplánoval ty rozhlasové přenosy, abychom se na tu ostudu nemuseli dívat.



(PSÁNO PRO TÝDENÍK ROZHLAS)