aneb

Na lodi v lese



Náš pětipatrový lázeňský dům tak trochu připomíná velkou oceánskou loď zakotvenou ze dvou stran v lese. Když chcete, můžete přejít ze třetího patra po můstku rovnou do svahu protějšího zalesněného kopce a za pár vteřin začít sbírat houby.

Také secesní kavárna v přízemí mi nápadně připomíná přední část nějakého trajektu, až na to, že se tu podává vídeňská káva a třeba i smažený hermelín s brusinkami a nic se tu nekymácí na vlnách.

Posádka je tu vlídná, veškerý personál bez výjimky se na vás usmívá a přívětivě s vámi zachází, což bývá přičítáno velké nezaměstanosti v okolí, ale já jsem tu podruhé a myslím, že se tady pokojské, číšníci či lázeňské chovají k hostům tak mile proto, že se to zkrátka tak dělá. Patří to k tradici tohoto místa. No, jistě to vědět nemohu, ale tento dům je tak podivný a dějou se tu tak zvláštní věci, že se člověk nemůže divit ani lidské laskavosti...

Na chodbách co chvíli potkáte bíle oděné postavy. Erární župany jsou totiž běloskvoucí jako právě padlý sníh a některé dámy si navíc omotávají kolem drdolů bílé ručníky. Drtivá většina lázeňských procedur se odehrává v domě, a tak se župany nosí jako uniformy všude, s výjimkou jídelny.

Nezřídka ovšem narazíte v patře či ve výtahu na prudký kontrast – na dámu zcela černou, jedna dokonce nosí přes burku brýle, takže vypadá opravdu přízračně. Měl jsem to štěstí, že na procházce v zátočině lesní stezky jsem tuto ženu spatřil s odhalenou tváří. Kráčela za manželem a netušíc, že na někoho narazí, odkryla na malou chvilku obličej, snad kvůli zamlženým brýlím, nevím. Vousatý manžel na mne, nevinného, zle blýskl jedním okem, zatímco to druhé lhostejně sledovalo veverky ve větvích. Nepozdravili jsme se.

Jinak se tu zdravíme skoro všichni. Pro Němce je to samozřejmost, ale sem tam vás pozdraví i Rusové, v čemž je třeba spatřovat naději a víru v budoucí časy... Jiné národnosti v našem lázeňském domě téměř nepotkáte. Předevčírem mi ve výtahu noblesní dáma odpověděla na pozdrav anglicky, a když jsem jí pak týmž jazykem mezi patry oznámil, že léto patrně končí, rozzářila se.
„Myslela jsem, že v tomto domě nikdo anglicky nemluví,“ hlesla vděčně, a tak jsem ještě pár konverzačních frází přidal, abych ji potěšil.

Vztah mezi mou ruskou spolustolovnicí v jídelně a mnou se vyvinul v téměř vřelý, zvláště poté, co se vrátila z výletu do Karlových Varů, kde jí ukradli peněženku. Líčila mi, jak musela přesvědčit nějakou Češku, že není profesionální žebračka, aby jí půjčila čtyřicet korun na zpáteční lístek na autobus do lázní, a jak jí ty peníze jela druhý den vrátit. Neubránil jsem se otázce, zda ji přece jen neokradli Rusové, v Karlových Varech se to stává, ale pak jsem se raději omluvil za náš národ a bylo mi líto jí i trochu sebe, že se tu dějí takové věci.

Ke stolu nám posadili dva české staroušky. Pánovi prý je třiadevadesát a už téměř nemluví. Zato dáma hovoří ráda, a tak jsem se dozvěděl, že v tomto lázeňském domě je už podvaapadesáté. Poprvé tu prý byla v roce 1954, tedy v době, kdy mně byly dva roky a kousek dál nad lázněmi byl lágr plný vězňů, kteří se vesměs ničím neprovinili. Neřekl jsem jí to, nemělo to cenu.

Zpočátku se tvářila, jako že se jí tu vůbec nic nepozdává. Když jsem řekl, že mi tady chutná, poznamenala, že jí tedy v žádném případě nikoli. Po několika společných večeřích se ovšem ukázalo, že je to z její strany jen hra.
„Samozřejmě, že se mi tu líbí,“ pravila s lišáckým výrazem, „to bych sem přece pořád nejezdila.“

Dojedli jsme a já jí popřál dobrou noc.
„Jestli se dožijeme zítřka, budu se těšit na snídani,“ odpověděla mi.
Znělo to drsně a opravdově. Do jinak značně surrealistického prostředí našeho lázeňského domu to ale docela zapadlo.
Jestli se dožiju konce procedur, nejspíš se mi odtud nebude chtít odjet.

(PSÁNO PRO TÝDENÍK ROZHLAS)