aneb

O jednom souboji se sopkou

Náš autobus zastavuje na islandské okružní silnici číslo jedna u statku Torvaldseyri. Vcházíme do domku, v němž je muzeum s promítací místností. Jsem tu shodou okolností už počtvrté a těším se, co moji krajané řeknou filmu, který se tady promítá každou půlhodinu.

Původně měli dokumentaristé v úmyslu natočit snímek o tom, jak se na tomto statku moderně hospodaří. Pěstují zde totiž plodiny, které jinde na Islandu téměř neuvidíte, třeba i řepku, kukuřici nebo obilí, a rodina majitele je proslulá odvahou experimentovat. Když ale před dvěma lety začal soptit vulkán Eyjafjallajökull, filmaři okamžitě změnili plán. Vznikl dokument o tom, jak se vyrovnat s erupcí sopky, která vám běsní nad barákem.

Zaplňujeme malé kino, jedna z dcer majitele statku zatáhne závěs a rázem se ocitáme uprostřed dramatu. Oproti jiným nijak zvlášť mohutná sopka, jejíž obtížně zapamatovatelné jméno v překladu znamená Ledovec ostrovní hory, zasypala v dubnu 2010 popelem celé zdejší okolí a na několik dnů dokonce zkomplikovala letecký provoz nad Evropou.

Sledujeme, jak záchranáři za světel reflektorů odvážejí obyvatele statku a domácí zvířata do bezpečí. Na plátně pobíhají zmatení koně, jarní slunce zmizelo kdesi za stěnou z dusivého černého popela, domů se jezdí podle navigace...

Řádění sopky konečně ustává a hlava rodiny, vysoký, asi tak pětapadesátiletý muž stojí zabořen po kotníky v sopečném popelu a rozhlíží po krajině. Jeho pohled se dá těžko popsat – je v něm zoufalství, beznaděj, snad i údiv nad tím, co se stalo a jak se během několika hodin může výsledek mnohaletého lidského úsilí změnit v černou poušť.

Na Islandu se nekřičí. Když na ostrově někdo pozdvihne hlas, bývá považován buď za duševně chorého nebo za cizince. Také tento muž nekřičí, nebylo by mu to nic platné. Mlčí a v jeho očích v tom okamžiku není ani náznak naděje nebo odhodlání. Záběr je dlouhý, nakonec vidíte, jak sedák očistí alespoň ceduli, na níž je napsáno jméno statku a datum, kdy ho jeho předek založil...

Chuť rezignovat naštěstí netrvala dlouho – členové rodiny později přiznávají, že asi tak jeden den. Přichází pomoc přátel a rodina se rozhodne, že to nevzdá. Nastává čas velkého úklidu. I hudba ve filmu se mění a depresivní citace ze symfonické skladby Hekla od Jóna Leifse vystřídá veselá country music. Hadice splachují nánosy černého popela ze střechy domu, čistí se také dvorek a zahrada, pomáhají i malé děti a paní domu přináší tradiční islandské palačinky...

Čas sběrného dokumentu běží rychleji než ten skutečný. Za pár týdnů se potvrdí, že sopečný popel v malých dávkách působí na pole jako výborné hnojivo.

Vidíme hlavu rodiny, jak se prochází řepkovým polem, ochutnává vyrobený olej a napájí jím svůj traktor. Podomácku vyrobená vodní elektrárna zatím ještě nefunguje, ale voda tekoucí z hor už se dá opět pít a život pokračuje. Majitelova žena vychází ze skleníku a přináší hrozen vína, dva sedlákovi vnoučci stojí a s výrazem dobrých hospodářů pozorují krajinu. Film končí, vycházíme z kina.

„To by se mělo koupit pro Českou televizi,“ navrhuje jeden z turistů a kupuje si DVD s filmem od jedné z jeho hrdinek, která tu zrovna dnes prodává lístky.

Mlčím a v duchu se mi vybavují tváře některých mých krajanů s bezradným a ukřivděným výrazem. Ty se v naší televizi objevují dost často a pořád jako by očekávaly cizí pomoc. Jejich výraz je na první pohled podobný tomu, jaký měl sedlák na Torvaldseyri v okamžiku největšího zděšení…
Ale úplně stejný ten výraz asi není.


/psáno pro Týdeník Rozhlas/